Skupina Doga: V našich začátcích to holky nevydýchaly a nám trochu jeblo

Ani ve snu by mě před lety nenapadlo, že vydrží třicet čtyři let, natočí jedenáct řadových alb, dva výběry, tři DVD, více než dvacet klipů a vznikne o ní kniha. A už vůbec, že po tak dlouhé době bude návštěvnost koncertů pořád stoupat a budou stále přicházet mladí lidé.

Nevyprodáváme sice haly, ale jdeme stále výš. Upřímně říkám, že mi tahle pomalá cesta vyhovuje. Na naší scéně je řada kapel, které se dostaly na vrchol za krátký čas, a teď si lámou hlavu, co dál a jak se udržet. My před sebou máme pořád dost výzev.

Myslím si, že jeden hit máme. Je to písnička Nejsi nevinná, která se svého času hrála ve všech možných pořadech. Připouštím, že hlavně v rockových rádiích. Byl začátek devadesátých let a v té době existovala spousta stylových hudebních pořadů.

Naše písně asi v mainstreamových médiích nikdy hrát nebudou. Před lety jsme se snažili vytvořit takzvaně rádiovou písničku, skladbu, kterou jsme chtěli vyprodukovat tak, aby odpovídala tomu, co nejposlouchanější rozhlasové stanice hrají. Výsledek se však nedostavil, navíc jsme cítili, že jdeme proti své přirozenosti.

Naši fanoušci kromě písně Nejsi nevinná považují za hitovky ještě Poletuju, Jsem trochu divnej, Já se na to, Když chlapi tančí nebo Od soumraku do úsvitu. Na novém albu se jim zatím nejvíce líbí Route 66 a Dobrej chlap.

O tom by se dalo vyprávět hodiny. Žijeme rokenrol. Baví nás, jsme zvyklí odehrát devadesát koncertů ročně, jezdit po celé zemi. Já osobně pro kapelu pracuju každý den. Vyřizuju telefony, dohaduju termíny, řeším finance, starám se o publicitu, v neposlední řadě píšu písničky a texty.

Před dvěma lety jsem dospěl k závěru, že potřebuju trochu ulevit, a tak jsme sehnali manažera. Je jím Josef Havlíček, který se stará hlavně o koncerty. Do našeho týmu přišel i David Havlena a další skvělí kluci.

Začali jsme úplně od nuly. Od fotbalového klubu v Ivančicích jsme pro cesty na koncerty koupili starý autobus, na který jsme si museli vydělat na brigádách, protože hudbou jsme tehdy nic nevydělali. První nástroje nám dělali naši kamarádi, na nové jsme neměli. Hráli jsme na doma vyráběné aparáty a efekty.

Postupně se nám ale začalo dařit a mohli jsme do kapely investovat. Lidé pochopili, že to děláme poctivě, a našli v naší muzice něco, co je baví. My tím pádem mohli do kapely vrazit spoustu peněz, dnes už miliony.

A jestli máte na mysli to, zda je život rockových kapel v Čechách stejně divoký, jako život muzikantů z Ameriky nebo Anglie, tak určitě ano. Jediný rozdíl mezi Dogou a slavnými západními kapelami je v tom, že my nikdy nejeli v drogách. Nikdy. To ostatní jsme prožili v míře vrchovaté.

Také se nám kvůli tomu pokazily vztahy. Všichni jsme se rozešli se svými dívkami, nezůstal kámen na kameni. Holky to nevydýchaly a nám z toho trochu jeblo. Hráli jsme, byli jsme pořád pryč, chlastali jsme, do toho se kolem nás motala spousta jiných holek. Prostě rokenrol.

Před několika lety vyšla kniha ke dvacátému výročí naší kapely. Je v ní spousta historek a všechny jsou pravdivé. Jen tam nejsou úplně všechny. Mnohé jsou totiž nezveřejnitelné, anebo tak absurdní, že by jim nikdo nevěřil.

Na Dovolených s Dogou se naše kapela setkává s fanoušky. Jednou se konala v Chorvatsku, jinak na různých místech v Čechách. Přiznávám, jsou to víceméně závody v chlastu, i když se snažíme třeba i sportovně vyžít. Ty akce probíhají od neděle do středy a jsou strašně přátelské. Vždy na nich zahrajeme i jeden koncert.

Lhal bych, kdybych řekl, že to mezi námi bylo vždycky ideální. Měli jsme chvilky, kdy to jiskřilo, nebo jsme se nepohodli. Dokázali jsme to ale rychle vyřešit.

Často vzpomínáme na našeho původního baskytaristu Pepu Šika, který od nás musel odejít kvůli pití a ve svých čtyřiceti letech se nakonec upil. Byl na léčení, my na něho čekali, ale když se vrátil, nešlo to dál. V roce 2005 jsme se s ním museli rozloučit a čtyři roky nato zemřel. Byl to nejhorší zážitek naší kapely.

Byl to nápad Petra Jandy z Olympiku. V roce 1996 jsme v jeho studiu natáčeli desku No a co! Řekl mi, že Jarek přece bydlí kousek ode mě, a ať se ho zeptám, jestli by mi nějaký text nenapsal. Já mu zavolal, potkali jsme se, dohodli a on mi napsal text. Spolupráci jsme v dalších letech zopakovali. Měl texty na několika našich deskách, jsme na to náležitě pyšní.

Volali jsme si a říkal, že na něčem pracuje. Ale po pár týdnech mi řekl, že už vlastně zapomněl psát pro někoho jiného. Omluvil se, že tentokrát nic nenapíše.

V roce 2012 se v rámci festivalu Noc plná hvězd konal koncert Jarek Nohavica a přátelé. Zahráli jsme si tam s ním písničku Vím, jak bolí, kterou pro nás otextoval.

V polovině devadesátých let v nějakém časopise řekl, že nemá moc rád kapely typu Doga. Já se dost naštval, neměl jsem potřebu ho vyhledávat. Když jsme se pak poprvé viděli na jednom festiválku u příležitosti koncertu Scorpions v Ostravě na Bazalech, jen jsme se pozdravili.

Před asi čtyřmi lety však dostal náš baskytarista Pepa nápad, abychom ho oslovili s tím, jestli by nám nenapsal text. Zavolal jsem mu, vysvětlil, o co by nám šlo, a on to zkusil. Napsal text k písni Od soumraku do úsvitu, stala se z ní hitovka.

K dnešnímu dni jsme vydali asi deset písniček, k nimž napsal text. Spolupráce s ním je výborná, navíc jsme si padli do noty i jako lidé. Tomu, co tenkrát řekl o Doze a jak já se urazil, se už jenom smějeme.

Jednou jsme to udělali. Bylo to na desce Když chlapi tančí v roce 2003. Natočili jsme písně tak, jak jsme byli zvyklí, a teprve potom se do nich ve studiu přidávaly modernější zvuky.

Fanouškům se to ale moc nelíbilo. A my už pak nikdy nechtěli dělat muziku jinak, než jak jsme zvyklí a jak nám to vyhovuje.

Může se vám hodit na Zboží.cz: