Článek
Bernhardovsky kousavé dramolety o tom, jak se režisér Peymann stěhuje z Bochumi do vídeňského Burgtheatru, kupuje si kalhoty a diskutuje se svým dramaturgem Hermannem Beilem o smyslu divadla, jiskřily jemnou ironií, již si více vychutnali ti, kteří se orientují v divadelních poměrech. Ale i ostatní diváci ocenili scény, jak Hermann Beil v roli Peymannovy sekretářky balí do kufru herce a dramaturgy, kteří mu pravda trochu zplesnivěli, anebo jak pánové, ukusujíce z ohromných vídeňských řízků, pochmurně hodnotí vyhlídky vídeňského Burgtheatru.
Peymann i Beil jsou roztomilí ve své neherecké autentičnosti (Peymann dokonce čte svůj text z knihy) coby režisér a dramaturg hrající sebe sama, ale představa jiného hereckého obsazení smysl uvedení dramoletů poněkud zpochybňuje. Düsseldorfský Macbeth podle očekávání rozdělil diváky na otřesené, kvapně opouštějící hlediště a na nadšené. Potoky krve a výkaly, rozmazávané po nahých tělech herců, či expresivní brutalita bitevních scén byla pro domácí publikum asi příliš silnou kávou, jež bohužel přebila fakt, že tento Macbeth je plný jevištní nápaditosti a poezie (potlesk na otevřené scéně provázel obraz birnhamského lesa, v němž nazí muži třímají větve podzimně zbarvených stromů).
Dvě a třičtvrtě hodiny trvající skladba pro sedm mužů mezi sedmi stoly a sedmi červenými židlemi nehledá v Macbethovi víc, než do něj Shakespeare vložil -obraz touhy po moci, naplňované za pomoci krvavých masakrů. Divadelní krev z plastových lahví je tu vylévána na hlavy a těla herců s okázalostí naznačující, že naše otrlé vnímání násilí potřebuje opravdu citelnou vzpruhu, stejně tak postavy čarodějnic posilují pocit hnusu a odporu podobou polozvířecích a pološílených stvoření jak z boschovského předpeklí.
Macbeth je tu nenápadným hrdinou, který za sebe nechává jednat jiné a teprve v závěru se přinucen vzchopí k jedinému monstróznímu zápasu "tělo na tělo a krev na krev". Düsseldorfští herci jsou profesionálové, pohybově i výrazově dokonale vybavení, jejich nahota nepůsobí vyzývavě, spíš křehce a komicky, herci se v ní pohybují s naprostou samozřejmostí, takže si divák často ani neuvědomí, je-li herec nahý či oblečený.
Dokážou zahrát bezbřehou krutost stejně jako dětskou bezbrannost a ženskou koketnost, rychlým střihem se přenést z expresivity do civilního odstupu, při němž sedí pokuřujíce na scéně a sledují hru kolegů. Je dobře, že festivalové vedení našlo odvahu přivézt nejskandálnější, ale i cenami nejověnčenější německou inscenaci minulé sezóny. Přinesla na naše jeviště silný zážitek z atakujícího Divadla. Ostatně bouřlivý potlesk vyprodaného hlediště Národního divadla svědčil o tom, že se s Goshovým Macbethem potkala značná část diváků.
Thomas Bernhard: Tři dramolety Režie Claus Peymann, Berliner Ensemble 3. 11. 2006 Laterna magika (PDFNJ) William Shakespeare: Macbeth Režie Jürgen Gosh, Schauspielhaus Düsseldorf