Sklářský designér František Jungvirt: Nesnáším nedokončené věci

Jak se stalo, že se tradiční sklo české značky Klimchi dostalo do filmu Barbie?

Asi před rokem nás kontaktovali ze studia Warner Bros. Líbilo se jim naše sklo. Vybrali si asi osmnáct produktů v odstínech růžové a pár z nich si pak zahrálo ve filmu Barbie.

Máte před sebou podobnou filmovou příležitost?

S lidmi z Warner Bros. jsme v kontaktu. V návaznosti na úspěch Barbie se nám ozvali i další producenti a štáby, které se starají o vybavování různých scén doplňky. Uvidíme, co z toho vznikne. Samozřejmě budeme rádi, když budeme moci i díky těmto příležitostem dělat dobré jméno českému sklu v zahraničí.

Věnujete se i vlastní tvorbě, pro niž je typické přírodní tvarosloví. Proč?

V přírodě jsem vyrůstal, pocházím z jižních Čech. Baví mě pracovat nejen s lučními květy, ale třeba i hmyzem. V přírodních motivech dokážu vidět mnohem víc než dřív. Je v nich zakořeněný český folklor a tradice.

Výroba skla a porcelánu jsou naše typické řemeslné obory, kde se právě přírodní motivy často objevují a uplatňují v tvarosloví či malovaných dekorech. Díky tomu, že s těmito motivy nadále pracuji a převádím je do současnějšího modernějšího měřítka, zachovávám i naši kulturu. To považuji za hlavní poselství mé práce.

Co vás na skle baví?

Sklo je pro mě médium s téměř neomezenou škálou možností a jako sdělovací prostředek mi plně vyhovuje. Baví mě hledat historické kontexty. Barvy vnímám jako emoce. Každou kolekci pojmenovávám, píšu k ní příběh, chci, aby působila celistvě. Tvar, barva i motiv by měly fungovat jako jeden celek. Nejdu po trendech, vyprávím své osobní příběhy.

Pocházíte z muzikantsko-sklářské rodiny. Dlouho jste údajně zvažoval hudební dráhu.

Hrál jsem na trubku. V rodině máme strýce profesionálního muzikanta a v dobrém smyslu slova mě ovlivnili rodiče, kteří říkali, že by bylo fajn, kdybych se věnoval hudbě. Bavilo mě to, šlo mi to, ale neviděl jsem v tom svou budoucnost. Hudbu dodnes mám jako koníček.

Otec je moc šikovný truhlář, děda čtyřicet let brousil sklo ve Vimperku. Hodně jsme se o skle a řemeslech bavili, a tak nakonec vyhrála sklářská škola. Ze dne na den jsem se rozhodl jít studovat malbu na sklo do Třeboně a nelituji toho.

Dokázal jste si při škole představit, že se tím v podmínkách mizejících skláren dokážete uživit?

Věděl jsem, že pár lidí se tím u nás velmi dobře živí, ale také jsem si uvědomoval, že to není zadarmo a že na mě úspěch sám od sebe nespadne. Snažil jsem se tomu jít trošku naproti, už v rámci školy jsem dělal mimoškolní projekty. Rychle jsem pochopil, že pokud si na vlastní fungování nevydělám sám, tak mi nikdo nepomůže.

Co bylo tou zlomovou zkušeností?

Hlavně to, že jsem se o skle a byznysu kolem začal bavit s těmi správnými lidmi. Diskutoval jsem s nimi, jak se to má dělat, co je potřeba a jak se mám prezentovat, a to mi pomohlo se zorientovat. Všechno šlo postupně. Neměl jsem hned od začátku peníze na profesionálního fotografa, tak jsem si na něj chvíli šetřil.

Ve škole vás učili sebepropagaci?

Nejen v tomto patří velký dík Ronymu Pleslovi, u kterého jsem studoval. On sám je dobrý příklad úspěchu. Učil nás, že nesmíme dělat věci napůl, že musí být všechno perfektní, jak u skla, tak u propagace. Od školy jsme vedeni k tomu, abychom se srovnávali se zahraničím.

Rony Plesl působí jako náročný člověk. Když jsme si my dva domlouvali rozhovor, mluvili jsme o otevřeném dopise profesora Jiřího Černického, v němž napsal, že přecitlivělost studentů i neochota přijmout běžnou kritiku ho dovedly k rozhodnutí odejít z UMPRUM. Jste šestadvacetiletý sklářský designér. Jak to vidíte vy?

Kritiku jsem vždycky vnímal pozitivně, ale vím, že pro spoustu studentů je to náročné. Říkal jsem si, že i kdyby profesor nebo spolužák neměli pravdu, je lepší slyšet kritiku než neslyšet nic. Celá ta diskuse kolem bývá cenná.

Když jsem ve škole obhajoval jeden náročný projekt zabývající se náboženstvím, někomu se to líbilo, někomu vůbec ne. A právě tu docentku, které se to nelíbilo ani trochu, jsem si později vybral jako oponentku bakalářky.

To je odvážná strategie.

Udělal jsem to schválně. Dlouho jsme se spolu bavili o tom, co podle ní bylo špatně, až jsme se nakonec dostali do fáze, že jsme se vzájemně pochopili. Přijal jsem její poznámky, hodně mě to posunulo. Dnes spolupracujeme, stále se vyjadřuje kriticky k mým věcem a mě to baví.

Zásadní je, jak je kritika vyřčena a jestli není ponižující či útočná. Nebyl jsem v Černického ateliéru, ale je dobré mít na paměti, že se autor na volné noze bude s kritikou setkávat stále, tak proč se na to nepřipravit už ve škole? Vše by ale mělo mít své meze, a to jak ze strany studenta, tak pedagoga, výtvarníka či kritika.

Co je pro vás v tom byznysu nejnáročnější?

Rád bych dělal víc volných projektů, ale musím si na ně vydělat. Sklo je finančně a energeticky náročné, obor je složitý. Dnes jsme na částce překračující deset tisíc korun za vzorovací hodinu, a přestože se tady spolu bavíme o nějaké samostatnosti, sklo je vyloženě kolektivní činnost. Za výrobu každé vázy musím zaplatit třeba dvanáct lidí. Já ji sice navrhnu, ale už si sám nenatavím sklo, nevytvořím formu, nevyfouknu si tvar ani ho neobrousím.

Jaká je cesta jedné vázy?

Když jste ve sklářské huti, vidíte člověka, jak fouká sklo do dřevěné formy. Tu formu musí někdo vyrobit. Já připravím střih, takzvaně pozitiv, podle něhož vyrobí formař negativ, do kterého pak sklář fouká. Na huti je parta asi pěti lidí, každý z nich má na starosti jiný úkon. Tak to máme šest lidí, jenže já mám teprve jen vyfouklou vázu. Z chladicí pece se pak naloží na vozík do brusírny, tam už se většina veřejnosti nedostane. Tam váza projde broušením nahrubo na hladině, pak přichází jemnění, leštění na pemze a cérování.

Čeho byste chtěl dosáhnout?

Přál bych si udržet českou sklářskou tradici a vnést do ní něco navíc, něco svého. Osobně mě baví zachovávat staré techniky a řemesla. Vidím, že pokud se nepředávají, dokážou se velmi rychle zapomenout. Třeba technika navíjení skla rodiny Blažků nebo absolutně černé hyalitové sklo, nyní třeba technika klasické malby smaltem apod. Stále jsou u nás experti, kteří jsou jedinými mistry své disciplíny, a je důležité si uvědomit, že kdyby zítra zemřeli, jejich umění odejde s nimi.