Skláři tvořili tulící se džbány, výjevy z mechu i závěs z donutů

Sošky madon bývají obvykle z jednoho kusu dřeva. Výtvarník a hudebník Milan Cais svou tančící madonu ale o víkendu v Novém Boru na Českolipsku poskládal z několika kusů skla. „Kdybych ji skládal pětkrát, pokaždé by tančila jinak,“ těšilo umělce, že si mohl se svým dílem hrát.

Cais byl jednou z největších hvězd čtyřdenní akce, Mezinárodního sklářského sympozia IGS 2024. Do Nového Boru na ni dorazilo 51 výtvarníků ze 17 zemí světa, kteří v 10 sklárnách spolupracovali s týmy fachmanů z místních hutí. Akce vyvrcholila v neděli po poledni vernisáží děl, která z této spolupráce vznikla.

Milan Cais, jenž v Novém Boru pro skláře a veřejnost zahrál i se svou skupinou Tata Bojs, si tančící madonu vybral jako pokračování svých děl, která se zabývají narušením ve společnosti.

V tomto případě šlo podle něj o symbol víry, respektive narušené víry. „Je to vyjádření toho, že lidé se někdy k nějaké víře upínají až dogmaticky, nezajímá je podstata, ale jsou spíše semletí válcem společnosti, která tvrdí, že něco je dobré dělat, a oni to slepě dělají,“ popisoval Cais v dílně novoborské sklářské firmy Kolektiv, kde jeho madona vznikala.

Narušení sehrálo svoji roli i v tvorbě další pozvané výtvarnice Kateřiny Handlové, hlavní designérky nižborské sklárny Rückl. Ta v brusírně novoborské firmy AZ design vytvářela moderní brus mohutných váz.

„Vychází z určité přesné geometrie broušení, kterou dál rozbrušuju a narušuju a vytváří se tím dynamický tvar vázy,“ popsala Novinkám Handlová, mimo jiné autorka podoby medailí pro letošní mistrovství světa v ledním hokeji.

„Je to vlastně moderní přístup k tradičnímu řemeslu. Brus je něco, co se za mnoho let technologicky v podstatě nezměnilo, a já se snažím najít moderní jazyk,“ vysvětlila.

Sklářský výtvarník a pedagog Václav Řezáč zase v šenovské sklárně Jílek reagoval na hlavní produkt hutě, kterým jsou skleněné džbány, a vymyslel si džbán, který objímá sklenici, i džbány, které se k sobě tulí nebo spolu tančí. Mimo to vytvořil také dílo unikátně kombinující tavenou hutní plastiku s hutním sklem v podobě přisátých skleněných pijavic.

Své kouzlo mezi výtvory, které na srazu sklářů vznikly, měla díla inspirovaná přírodou. Třeba nizozemská výtvarnice Marjan Smitová vytvořila v dílně firmy TGK ve Skalici u České Lípy propracované dílo, jež vypadá jako barevný snímek zachycující, co se odehrává v mechu a v zemi pod ním.

Kostarická výtvarnice Juli Bolaňos Durmanová zase vytvořila skleněná zátiší vyrůstající z velkých skleněných koulí. Opravdu velkých, protože jsou ještě o něco větší než koule na bowling. Člověk se díky nim ocitne na chvíli v pohádce, protože má pocit, že mu díky kouzlu vyjevují, co by jinak neviděl. V tomto případě třeba stůl s hořící svíčkou, rozpůleným citronem i něčím, co by se dalo použít jako tvořítko na zmrzlinu.

Na další díla, která během sklářského sympozia vznikla, třeba velký závěs ze skleněných donutů, skleněnou volavku s kusem keře v zobáku nebo mnoho skleněných prvků pro interiérový design, se lidé mohou ještě během příštích měsíců přijet do Nového Boru podívat. Výstava z děl ze sympozia potrvá v novoborském sklářském muzeu až do konce ledna. Další sklářské sympozium se uskuteční v roce 2027.