Článek
Později si troufla zkušenějšího kolegu oslovit ke spolupráci a na jejim aktuálním albu Ghosts již uslyšíte společnou píseň. 18. října své uhrančivé skladby zahraje na ozvěnách desátého ročníku festivalu Spectaculare v pražském Divadle Archa. Doprovodí ji multiinstrumentalista Ziemowit Klimek.
Má vaše album Ghost nějaký koncept?
Je o věcech, které mě děsí. A je nejen o opravdových strašidlech. Každého napadne, že jsem se inspirovala něčím, co mě děsí. I to je pravda. Zajímavé ale je, že když člověk mluví o strašidlech, většinou se to netýká jeho osobně. Jsou to častěji příběhy, které už někde slyšel.
Vyvstávají proto další témata, paměť, minulost a věci, které nejsou skutečné. Vzniká prostor pro představivost. Nechtěla jsem na této desce vycházet jen ze svých osobních prožitků.
Kdy se idea takového alba začala rodit?
Byla jsem zrovna na příhodném místě, ve velmi odlehlém starém sanatoriu přestavěném na nahrávací studio ve švýcarských horách. I když bylo citlivě zrekonstruované, člověk v něm viděl i cítil stopy času.
Začala jsem si představovat, co všechno se tam mohlo stát, třeba i jen v mém pokoji. Někdo tam mohl být šťastný, protože se mu vracelo zdraví a odpočinul si, jiné tam zase potkala smrt. Úplně mě ta představa ohromila a začala jsem si vymýšlet různé příběhy.
Objevovali se v nich i opravdoví duchové?
Ano, začali se vynořovat různí duchové a strašidla. Tématu života a smrti se nebylo možné vyhnout a strašidla si obvykle představujeme jako mrtvé lidi. Bylo to téma, které mi nakonec zůstalo v hlavě několik let. Chtěla jsem ho zpracovat, ale nebyla jsem na ně dlouho připravená.
Nebyla jsem si jistá, co chci vlastně říct, ale cítila jsem, že když se do toho pustím, můžu jít hodně do hloubky a třeba se někam posunout, vybojovat si nějaké vlastní boje. Koho by nefascinovaly život a smrt? Nabízí přece tolik otázek. Bojím se smrti? Co si o ní vlastně myslím? Jak k ní přistupuji?
Takže se nakonec přece jen objevila i velmi osobní perspektiva…
Když o takových věcech přemýšlíte, přirozeně vás to zavede k otázkám typu: Čeho bych litovala, kdybych zítra zemřela? Navíc loni se do toho všeho přimotala společenská témata. Silně jsem prožívala aktuální politickou situaci. Rusko napadlo Ukrajinu, která je blízká mé zemi, a sledovala jsem všechny možné další těžce zkoušené oblasti na světě, Palestinu, Izrael, Irán a další. Nikdy dřív jsem se světovým děním necítila tolik vyděšená.
Je to asi i tím, že díky dnešním technologiím a médiím můžeme válku sledovat daleko podrobněji než dřív. Cítila jsem velkou blízkost smrti a pocit konečnosti.
I s tímto tématem jsem najednou potřebovala pracovat, i když v mé zemi se oproti zmíněným zemím nic vážného neděje, cítila jsem, že se mě to dotýká. Možná i proto, že se to dotýká mé identity. Polsko je hodně rozpolcená země se složitou historií.
Je tu ale ještě jedna rovina inspirace. I dnes máme každý svá osobní strašidla, která souvisejí s moderními technologiemi a životem na sociálních sítích. Zkrátka je to téma, které otevírá nekonečné množství inspirace a pro hudbu je to velmi bohaté hřiště bez hranic. Když se mi podařilo desku dokončit, velmi se mi ulevilo, protože člověk by mohl pokračovat donekonečna.
Na albu máte několik hostů. Jsou na něm Ziemowit Klimek, který s vámi vstoupí v Praze, kanadský zpěvák Patrick Watson, Ólafur Arnalds z Islandu a Duncan Bellamy z kapely Portico Quartet. Jaká s nimi byla spolupráce?
Nejvíc jsem album probírala s Patrickem, protože mi pomáhal s první skladbou Dancing with Ghosts, u které všechno začalo.
Je z Montrealu, takže jsme pracovali na dálku. Své vokály a různé podivné nahrávky a zvuky mi posílal. Byla jsem z nich naprosto nadšená, protože zněly opravdu strašidelně. Ptal se, jestli to nepřehnal, ale tohle přesně jsem chtěla. Tajemnou atmosféru.
Práce se všemi, kteří na desku přispěli, byla jako sen. Portico Quartet mě jako umělkyni velmi ovlivnil. A za Ólafurem jsem přišla do studia v Reykjavíku, protože se známe, ale navrhnout mu spolupráci jsem se ostýchala.
Opatrně jsem mu nabídla jednu svou skladbu a myslela jsem, že bude příliš zaneprázdněný. Překvapil mě, když řekl, že jestli spolu máme nahrávat, měli bychom něco složit od začátku.
Při příští návštěvě jsme si spolu improvizovali a bylo to velmi příjemné. Oba jsme dost zaměstnaní, a to, že se nám podařilo najít čas na takhle pohodovou tvorbu, udělalo radost oběma.