Článek
V kulturní revui L’Éléphante v recenzi knihy Milan Kundera. Život spisovatele, kterou ke spisovatelovým devadesátinám loni vydal francouzský životopisec písničkáře Boba Dylana Jean-Dominique Brierre, se pouze dočteme, že Pavel Haas, brněnský rodák a nejnadanější žák Janáčkův, byl Kunderovým učitelem skladby.
V roce 2009 vyšel Kunderův francouzsky psaný soubor esejů Une rencontre (Setkání), jenž byl u nás i mizerně překládaný jako Střetnutí. V textu na téma „hudba tváří v tvář smrti“ hovoří o svém setkání s Haasem. Ten mladému Kunderovi na popud jeho otce, pianisty a muzikologa Ludvíka Kundery, vštěpoval umění hudební skladby. Němci pak Haase odvlekli do koncentračního tábora v Terezíně a v říjnu 1944 zavraždili v plynové komoře v Osvětimi.
Potěmkinova vesnice
V pasáži o setkání romanopisce Kundery s Haasem se o skladateli a jeho likvidaci v Osvětimi nedozvíme nic. Ani nic o Haasově opeře Šarlatán, nic o filmu Martina Friče z roku 1933 Život je pes, ve kterém skladatelovu písničku zpívá jeho známější bratr, herec a podle bulvárního tisku miláček žen Hugo Haas. Na rozdíl od Pavla si Hugo zachránil život díky emigraci do USA.
Neopomenutelným pramenem jsou naopak paměti herečky Adiny Mandlové Dneska už se tomu směju, vydané v nakladatelství manželů Škvoreckých ’68 Publishers v Torontu. Mandlová oceňuje, že Pavel Haas neodlišoval hudbu vážnou od zábavné. Podle něho existovala jen hudba dobrá, anebo špatná.
Německé zdroje představují dodnes Terezín nikoli jako věznici s ostrahou v tamní Malé pevnosti, ale jako „fešácké“ ghetto ve městě, v němž hudebníci chutě muzicírují a přitom balancují na hranici života. To stojí i v titulu knihy muzikologa Milana Kuny vydané v Německu v devadesátých letech.
Vedle Haase zmiňuje další hudebníky, kteří v terezínském koncentráku prý nadšeně provozovali své povolání. Jsou to například Gideon Klein, Karel Ančerl či Hans Krása. Po sedmdesáti letech, v říjnu 2014, připomněl německý rozhlas Deutschlandfunk transport umělců včetně Pavla Haase z Terezína do Osvětimi. Hudební kulisu vysílání tvořil dětský sbor z opery Hanse Krásy Brundibár.
Podle informací získaných v terénu si málokdo uvědomuje, že Terezín znamenal přestupnou stanici na cestě do plynu. Lidé mnohdy chápou terezínský lágr jako pódium pro radostně pějící dětský sbor.
Po vylodění spojenců v Normandii začátkem června 1944 je porážka Německa jasná. Rozzuření Němci nechali natočit propagandistický film o Terezíně nazvaný Vůdce věnuje Židům město. Prý je v něm plno koncertů, veřejná knihovna, konají se turnaje ve fotbale.
Velení tábora koncem června režírovalo kontrolu Červeného kříže. Zpráva komise z vizity v terezínské Potěmkinově vesnici zní: vězni jsou kvalitně ubytováni, živeni, mají lékařskou péči i bohatý kulturní život.
Zdroje v Německu mlčely. O tom, že v předvečer oné kontroly bylo z Terezína do Osvětimi narychlo deportováno na osm tisíc lidí, že šéf revizní komise nepřijel z centra Červeného kříže v Ženevě v neutrálním Švýcarsku, ale z Berlína, kde jako vyslanec této organizace působil po celou válku, že masovými deportacemi hodlali Němci likvidovat intelektuální elitu. Mlčely i o tom, že v Bergen-Belsenu přisel o život Josef Čapek, že na následky pobytu v terezínském lágru zemřeli po osvobození muzikolog Vladimír Helfert i francouzský básník Robert Desnos.
Může se vám hodit na Zboží.cz: