Článek
Co vás v poslední době zaměstnává a těší?
V Praze na Strunách podzimu zazní deset let stará skladba Timber pro šest perkusionistů. Hrají na dřevo a jsou rozestoupeni v kruhu. Jednou věcí, o které nyní rád a často přemýšlím, je způsob, jakým zvuk cestuje koncertními prostory. Ten v tomto případě není generován elektronicky, ale samotnými hráči. Podstatné je, kdo hraje nahlas, kdo jemně a jaké hrají rytmy.
Architektura toho, jakým způsobem se zvuk pohybuje, mě velmi zajímá, a proto pracuji na sérii skladeb, které mají podobně jako Timber rituální charakter a jsou napsány pro více hráčů na stejný nástroj. Po Timber jsem napsal skladbu Rushes pro sedm hráčů na fagot. A nedávno jsem sérii doplnil o skladbu pro osm violoncell, která jsou rovněž uspořádána v kruhu.
Kromě toho v poslední době skládám hodně vokální muziky, ke které píšu i texty. Právě jsem dokončil skladbu pro Paula Hilliera a jeho v Kodani působící soubor Theatre of Voices. Nyní pracuji na další skladbě pro čtyřiadvacetičlenný pěvecký sbor.
Co pro vás bývá inspirací k textům?
S vokální hudbou jsem začal pracovat relativně nedávno a píšu o běžných věcech. Inspiruje mě například ulice, ve které žiju. Její historie, příběhy nebo i velmi osobní záležitosti. Například jsem psal o tom, jak jsem přišel ke svému bytu. Právě takový každodenní život jsem zachytil ve skladbě pro sbor z Filadelfie.
Jak moc jako skladatel ovlivňujete způsob, jímž je skladba interpretována?
V dnešním světě, v němž je množství představení nahráváno a nějakým způsobem sdíleno, chci být jako skladatel zapojen a chci dohlédnout na to, aby hudba zněla tak, jak jsem ji zamýšlel. Jsem šťastný, že v Praze zazní Timber právě v podání newyorské skupiny Mantra Percussion, která tomuto kusu zasvětila již deset let. Hraje Timber zpaměti, což je úžasné, a zpočátku by mě nenapadlo, že to je vůbec možné.
Těší mě i spolupráce s místním Zemlinského kvartetem, protože potkávat nové muzikanty, to je vždy vynikající zážitek. Koncertu předchází společná zkouška, abych se ujistil, že všichni rozumí, jak mnou zamýšlené propojení elektroniky se smyčcovým kvartetem funguje.
Skladby Clouded Yellow a Potassium jste napsal pro Kronos Quartet. Jak je ovlivnil fakt, že vznikaly pro konkrétní těleso?
Jako první z celkových čtyř skladeb jsem pro něj napsal Potassium. Vzpomínám si, že jsem se docela bál. Věděl jsem, že budu dělat právě s Kronos Quartetem, a dost jsem se na to připravoval. Spolupracoval jsem s přáteli, kteří hrají na housle, violu a violoncello, a snažil se ujistit, že je všechno napsáno přesně tak, jak si přeji.
Hudebníci z Kronos Quarteta pak přišli na zkoušku, David Harrington se díval do not a vyprávěl mi, že nedávno slyšel cikánského houslistu, který používal techniku, jež by mohla v našem kusu dobře znít. Zahráli mou skladbu velmi hrubě a zněla fantasticky. Nikdy bych si nedovedl takový zvuk představit, byl výjimečný. To je pro spolupráci s Kronos Quartetem typické. Do hudby vloží vlastní kreativitu a stanou se věci, které byste si nedokázali vysnít.
Jste jedním ze zakladatelů organizace Bang on a Can, jež podporuje novou klasickou hudbu. Co vás na tom láká a uspokojuje?
Když jsem dokončil konzervatoř, existovalo ve Spojených státech jen málo příležitostí pro mladé skladatele. Mentalita skládání hudby byla ukotvena v devatenáctém století. Na konzervatoři studentům houslí učitelé slibovali, že jednoho dne budou hrát v koncertních sálech Beethovena. A všichni věděli, že to je lež.
Desítky mladých houslistů zkoušely jeden koncert, který vznikl před dvě stě lety. Představte si, že by to podobně chodilo s výukou mladých lékařů a učili se operovat tak, jako tomu bylo zvykem v roce 1820. Všem by to připadalo směšné.
V Americe je navíc nutné, aby byli sami hudebníci aktivní a podporovali umělecké hnutí, protože stát se v tomto ohledu neangažuje. Daně jdou do nákupu zbraní, nikoliv houslí. Je důležité, abychom si svůj umělecký svět zlepšovali sami. Proto podněcujeme mladé hudebníky, aby skládali novou hudbu, zakládali festivaly a aktivně vytvářeli prostředí, ve kterém působí. Musíme věřit, že kultura a umění mají budoucnost. Kdyby všechno fungovalo, jak má, tolik času bych tomu nevěnoval. Ale nefunguje.