Článek
Narodil jste se v roce 1993 a vyrůstal v době, kdy hudební scénu ovládala elektronika. Jaká byla vaše cesta?
S kamarádem Adamem Matejem, se kterým jsme chodili do dětského pěveckého sboru, jsme v mých deseti letech založili duo. On hrál na bicí a já na cello. Dali jsme si jméno Tucan a naše hudba byla dost bizarní. Postupem času nás začala více zajímat elektronika, a v tom duchu jsme později i tvořili. Adam pak přijal pseudonym Ink Midget a já Pjoni. Teď už spolu pracujeme minimálně, ale založili jsme spolu malý label Mäss, pod kterým občas něco vydáme. Nerozešli jsme se lidsky ani hudebně, jdeme jen každý vlastní cestou.
Jak vznikl váš pseudonym Pjoni?
Je to trochu směšné, ale pravda je taková, že je inspirovaný britskou hudebnicí PJ Harvey, kterou jsem měl a mám moc rád. Její hudba mě zasáhla především kvůli svým emocím. To PJ jsem si tedy půjčil od ní a zároveň mám stejné iniciály, ale tvořím i pod vlivem ostatních, což jsou oni.
Jak jste se dostal k tvorbě filmové hudby?
S kapelou Tucan jsme vytvořili muziku ke krátkému animovanému filmu Izidor našeho kamaráda Andreje Kolenčíka. Pojednává o bezdomovci. Byla to první filmová hudba, na které jsem se podílel. Bylo mi nějakých třináct let.
K prvnímu většímu filmovému projektu jsem se dostal v roce 2007 díky slovenské režisérce Tereze Nvotové. Přizvala mě ke spolupráci na svém prvním hraném filmu Špína. Bylo to docela vtipné, protože původně chtěla, abych hrál jednu z hlavních postav. Dokonce jsem se role ujal, ale nakonec byla většina mých scén vystřižena. Nevím přesně, jestli proto, že jsem hrál tak příšerně, anebo potřebovali film zkrátit.
Při rozhovorech o té roli jsme se s Terezou domluvili, že zkusím napsat i hudbu. To se stalo. Spolupracoval jsem na ní s Adamem Matejem, jenž napsal tu k sekvencím, které se odehrávaly v klubu.
Toužil jste skládat filmovou hudbu?
Mým dětským snem bylo dělat vlastní muziku. Že by mohla být i filmová, jsem si začal myslet o něco později. Když jsem se potom dostal k práci na hudbě k filmu Špína, uvědomil jsem si, že je to něco, co mě baví. Filmovou a divadelní muziku, které se rovněž věnuji, teď skládám pod pseudonymem Pjoni nebo pod svým vlastním jménem. Na klubové elektronické scéně působím už s novým uměleckým pseudonymem Isama Zing.
Je elektronická hudba základem vaší filmové tvorby?
V hudbě mě výrazně ovlivňuje, že od svých asi dvanácti let jsem vyrůstal v bratislavském prostoru pro současnou kulturu A4. Jeho provozovatelé dokonce vydali první album naší kapely Tucan. Hraje se tam především experimentální muzika, od elektronické přes akustickou, improvizovanou až třeba po freejazzovou.
Velmi mě to obohatilo. Naučil jsem se vnímat, co všechno může hudba být nebo jak se dá pracovat se zvukem. Nejvíce mě tam ale inspirovalo prolínání elektronické a akustické hudby. Čistě syntetické zvuky při tvorbě používám velmi málo. Většinou si jako základ nahraji akustické, které zprocesuji a pak už s nimi pracuji elektronickým způsobem.
S čistě elektronickou hudbou mám ten problém, že mi často přijde statická až chladná. Přitom emoce jsou pro mě v muzice extrémně důležité, v té filmové dvojnásob.
Nominace na České lvy máte za filmy Svetlonoc a Arvéd. Jaký je příběh vaší spolupráce s tvůrci?
Na muzice k filmu Arvéd jsem spolupracoval s Ondrou Mikulou, který si říká Aid Kid. Dostali jsme scénář a zúčastnili se soustředění, na kterém byli herci i další tvůrci. Vzhledem k tématu filmu jsme na něm měli i přednášku o hermetismu. Byly to krásné tři dny, na kterých každý představil svou vizi. Na konci soustředění jsme s Aid Kidem měli takový improvizovaný koncert.
Potom ale přišel covid-19. Herci měli čtené zkoušky, ke kterým jsme s Ondřejem chtěli zkusit improvizovat. Já na ně ale nemohl přijet, protože byly zavřené hranice. Propojili jsme se tedy online. Na mém počítači byly streamované hlasy herců ze čtených zkoušek i hudební improvizace Aid Kida a já k nim hrál své improvizace. Přestože to bylo velmi pracovní, některé pasáže z těch improvizací ve filmu skončily. Ve finále jsme začali tvořit hudební celky podle střihu. Nechali jsme se při tom inspirovat situacemi i atmosférou.
Vznik hudby k filmu Svetlonoc byl také tak dobrodružný?
Byl jiný. Režisérka Tereza Nvotová za mnou přišla ve chvíli, kdy francouzský skladatel Rob, který hudbu začal dělat, nemohl z časových důvodů pracovat dál. Zeptala se mě, jestli bych mohl převzít jeho práci a dokončit ji. Myslím si, že bylo hotových tak čtyřicet procent muziky, zbytek jsem zkomponoval já, s tím, že jsem chtěl, aby hudba měla jednotný jazyk a netloukly se v ní dva rozdílné rukopisy. Myslím si, že se nakonec Robova a má práce pěkně doplňují.
Jak na vás oba filmy působí?
Nejvíce si cením toho, že vůbec vznikly. Podle mě posunují kontext a vnímání toho, jaký film tu lze natočit. Čeští a slovenští filmaři na mě totiž působí často dost konzervativně, podle mě se dost bojí žánrů. Tvůrci Arvéda a Svetlonoci k tomu ale přistoupili jinak.
Tereze Nvotové řada lidí i kritiků vytýká, že její film je v rámci žánru nekonzistentní. Já si na něm naopak cením odvahy jít mimo komfortní zónu a natočit něco, co se jednomu žánru vymyká a bere si inspiraci, ať už z folk hororu, nebo magického realismu.
Arvéd je pro mě výjimečný tím, že je velmi nekompromisní. Režisér Vojtěch Mašek dobře věděl, čeho chce dosáhnout, a přitom dal velkou svobodu lidem, které si do kreativního týmu vybral. Myslím, že se mu nakonec podařilo zachytit všechny pocity, které zachytit chtěl. Je to velmi zajímavé a vtahující pojetí životopisného žánru, které se až tak nesoustředí na samotná fakta, ale spíš na zachycení stavu, který Jiří Arvéd Smíchovský prožíval.
Hrál jste ještě někdy v nějakém filmu?
Ne. Možná proto, že mé účinkování ve filmu Špína nebylo tak dobré.