Skladatel a hudebník Ondřej Soukup: Složit programově hit je nesmysl

Ambice psát muzikály jsem nikdy předtím neměl, primárně mě zajímala filmová hudba. Majitel divadla Ta Fantastika Petr Kratochvíl mě ale oslovil, jestli bych pro divadlo napsal hudbu k muzikálu o Johance z Arku s tím, že v něm hlavní roli vytvoří Lucie Bílá. Scénář psal Jiří Hubač a režírovat ho měl Jozef Bednárik. Byla to zajímavá výzva. V podstatě jsem se potom na třičtvrtě roku zavřel doma a nějakých dvanáct hodin denně na něm pracoval.

Ten muzikál pro mě moc znamená. Je totiž velký rozdíl napsat smyčky filmové hudby, které mají dvacet vteřin, maximálně čtyři minuty, tříminutovou písničku nebo muzikál se dvěma hodinami nepřetržité hudby. Je to náročná disciplína.

Absolutně jsem se do skládání tehdy ponořil. Když bylo hotovo, považoval jsem to za své vrcholné životní dílo.

Samozřejmě. Do španělštiny ho přeložil můj velký přítel Gabriel Sopeňa. V polovině devadesátých let jsem psal muziku pro několik španělských animovaných filmů. Čtyři roky jsem tam létal a udělal si tam spoustu kamarádů. Sopeňa, jenž je básník, zpěvák a profesor historie v Zaragoze, je jeden z nich. Johanku z Arku krásně přeložil do španělštiny poté, co jistý španělský manažer nabídl divadlu Ta Fantastika, jestli by tam nechtělo jet s muzikálem na turné. Proběhlo pětadvacet představení.

Byla to poslední píseň, kterou jsem pro muzikál napsal. Vznikla poté, co mě režisér Bednárik neustále terorizoval a chtěl, abych napsal nějakou rádiovku. Napsal jsem Most přes minulost, a aniž bych to tušil, stala se z ní velmi hraná píseň.

Složit programově hit je nesmysl. Vždycky je to tak, že člověk skládá a skládá a najednou se mu podaří vytvořit písničku, kterou si lidé oblíbí a stane se z ní hit. Někdo za život napíše hitů více, někdo jeden a někdo žádný. Vykalkulovat to ale nejde.

Naše spojení vzniklo úplnou náhodou. Viděli jsme ji s Gábinou někdy na konci osmdesátých let v televizi zpívat píseň Naturträne od německé zpěvačky Niny Hagen. Kombinuje se v ní operní rejstřík se standardním popovým a Lucie to skvěle zvládla. Musím přiznat, že už předtím mi někdo říkal, že je schopna zazpívat i velice těžké věci. Já od ní nicméně znal jen písničku Neposlušné tenisky.

V té době jsem pracoval na projektu Šach mat. Pozval jsem ji do studia a pro projekt jsme spolu udělali první nahrávky. Později vznikla titulní písnička z filmu Requiem pro panenku, kterou nazpívala. Při nahrávání jsem poznal její obrovské výrazové i hlasové možnosti.

Řekl jsem si, že tenhle potenciál je potřeba využít, a začali jsme pro ni s Gábinou psát písničky. Myslím si, že velkou část z nich by nikdo jiný nebyl schopen zazpívat. Nikdy už jsem pak nenarazil na takový talent, jakým byla Lucie.

Hrál jsem různou hudbu a rock se k tomu přimotal v podobě angažmá v Pražském výběru. Já ale k rocku v podstatě nikdy neinklinoval. Navíc Pražský výběr nebyl klasický rock, spíše jakási dekadentní nová vlna. Michael Kocáb a Michal Pavlíček ale skládali skvělou hudbu.

Byť jsem pro tu kapelu nikdy nic nenapsal, bylo to pro mě velice exponované období. A skončilo, jak skončilo.

Vůbec ne. Můj odchod byl nejvíce líto mně, protože to pro mě tehdy byla Sophiina volba. Písnička S.O.S. pak byla napsaná s mým vědomím. Tu pasáž telefonátu v ní jsem klukům namluvil a věděl, jak bude ve skladbě použita.

Spíš se divím, že to nenaštvalo Karla Gotta. V textu té písničky se zpívá: Stojí snad ten starej krám za takovouhle spoušť? Zaprodat se těm potvorám a vztahy změnit v poušť.

Myslím, že o všem moc dobře věděl, ale aby to nemusel řešit, taktně to přešel mlčením.

Samozřejmě. Byla to škola jednoduché, ale naprosté profesionality. Zažil jsem tam kluky, kteří přišli a byli velice dobří instrumentalisté. Jenže v tom totálně profesionálním kolektivu nemohli být. Nedokázali se mu přizpůsobit a nároky na ně kladené splnit.

Hned když jsem začal skládat. Bylo to kolem dvacátého roku mého života, když jsem studoval konzervatoř. Kolem mě skládali všichni a já si řekl, že budu také. K filmové hudbě mě vedla i skutečnost, že jsem se tehdy částečně živil jako studiový hráč a často nahrával právě ji. Byl jsem neustále ve studiích, točil toho spoustu a kolikrát jsem byl z toho, co nahrávám, vyděšený. Někdy jsem si dokonce kladl otázku, proč autoři skládají takové nesmysly, proč to neudělají lépe.

Dlouho jsem si ale myslel, že skládání filmové hudby je jen pro vyvolené. Nenapadlo mě, že bych to mohl dělat také. Jednou jsem to však zkusil a zůstal u toho. Snažím se nikdy neskládat takzvanou vatu, protože by to bylo, jako kdybych podváděl své vlastní dítě. Vždycky se snažím napsat to nejlepší. Nepodvádím.

To je těžké říct. Třeba ve filmu Kolja je jí málo, něco málo před pětadvacet minut, a navíc to jsou velmi jednoduchá hudební témata. Ona ale zafungovala a hraje se nezávisle na filmu. Naopak ve snímku Juraje Jakubiska Nejasná zpráva o konci světa je asi dvě a čtvrt hodiny velice propracované symfonické hudby. A funguje také. Mám rád všechnu svou filmovou hudbu.

Se skladatelem Honzou Jiráskem doděláváme muziku k filmu Juraje Jakubiska Perinbaba a dva svety. Rád bych teď řekl, že je konečně po dvou letech hotová, ale Juraj to pořád předělává. Začínám také skládat muziku pro film Honzy Svěráka Betlémské světlo. Budeme spolu dělat po mnoha letech a já se na to moc těším.

Sedmdesátka není důvod k oslavě. Víte, je jiný pocit, když je o prázdninách 10. července, nebo 28. srpna. Pořád to jsou prázdniny, ale myslím si, že 28. srpna se už prázdniny neslaví.

Může se vám hodit na Zboží.cz: