Skandály v umění: Petr Brandl na útěku před věřiteli

Detailní fakta o malířově životě dnes známe díky Národní galerii v Praze, která loni publikovala knihu Jaroslava Prokopa Petr Brandl: Život a dílo v archívních pramenech a starší odborné literatuře a letos vydala dvoudílnou reprezentativní Brandlovu monografii historika umění Jaromíra Neumanna, jehož nedokončený rukopis editorsky zpracovala Andrea Steckerová, dnes nejvýznamnější znalkyně Brandlova díla.

První zpráva o Petru Brandlovi pochází z 24. října 1668, kdy byl pokřtěn v kostele sv. Václava na Malé Straně. Příští rok to bude 350 let, co se narodil. Jeho otec Michal Brandl pracoval jako krejčí a původem byl z Horního Rychnova (Sokolov), matka Alžběta, rozená Hrbková, pocházela z jihočeské vesnice Přestanice. Michal si v Praze přivydělával i prodejem rakovnického piva.

Brandl studoval několik let jezuitské gymnázium, uměl určitě latinsky a česky, dopisy a žádosti ale psal výhradně německy. Malířství se vyučil u hradního malíře Kristiána Schrödera, který jako správce obrazárny na Pražském hradě seznámil talentovaného mladíka s malířským odkazem evropské renesance, manýrismu i baroka.

Brandl byl svéhlavý. Od samého počátku samostatné činnosti popuzoval cech malířů na Malé Straně v Praze. Už v říjnu 1689 nazvali cechovní mistři Brandla „štolířem“, což bylo označení pro toho, kdo porušuje zavedená pravidla. Hlavním důvodem jeho počínání bylo, že se necítil pouhým malířem řemeslníkem, ale uměleckým géniem políbeným Múzou. Dodržovat něco jako cechovní regule se vzpíralo jeho chápání svobody umělecké tvorby.

Měl také prudkou povahu. Svědčí o tom několik dokumentů z ledna a března 1690, kdy se zapletl do sporu mezi Janem F. Windischem a Jiřím F. Tillingerem. Tillinger dlužil Windischovi peníze za nájemné. Při hádce Brandl Tillingera zranil a byl za to poslán do vězení. Propustili ho až na kauci, kterou uhradil Windisch. Malíř zjevně neměl od slov daleko k činům.

V listopadu 1693 se Brandl oženil na Starém Městě pražském s Helenou (Alenou) Františkou, dcerou zemřelého Jana Bartoloměje Klossa, malíře, sběratele a obchodníka s rytinami a obrazy. Brandlova rodina se záhy rozrostla: narodili se mu dva synové a dcera. S manželkou si ale brzy přestal rozumět. On uctíval boha vína Bakcha a bohyni lásky Venuši, ona byla až úzkostlivě spořádaná a snila o pokojném životě paní cechmistrové.

Brandl si rychle přivykl životu na vysoké noze. Ze záznamů o jeho dluzích víme, že si rád dopřával kanárské víno, španělské biskvity, italský parmazán a mortadelu, pistácie, rozinky a mandle, lanýže, kandované makarony, citrony. Propadl také kouření. Vyhledával různé druhy tabáku a vlastnil početnou sadu holandských dýmek. Měl rád mladé ženy. A zjevně byl považován za dobrého kumpána. Dokázal lidi okouzlit přirozenou autoritou i bezprostředním jednáním, jinak by mu asi nikdo nikdy nepůjčil.

V otázce financí byl lehkovážný. Pravidelně se zadlužoval s představou, že snadno vydělá velké peníze svým uměním, které bylo stále více oceňováno mezi církevními preláty i světskými aristokraty. Dluhy však nevracel. Právě díky nim máme o něm nejvíce zpráv.

Už 16. října 1699 se majitel herny Václav Josef Claudius z Claudenburgu obrátil na pražské místodržitelství a žádal, aby Brandl byl donucen uhradit dluh ve výši 211 zlatých a 9 krejcarů, který měl v jeho malostranské míčovně. Malíř totiž hledal rozptýlení v míčové hře, která se hrála pálkami. Šlo prakticky o tenis, ale s trochu jinými pravidly než dnes. Návštěva míčovny bývala pro Brandla příležitostí, jak se dostat mezi vyšší společnost, kde hledal i potenciální zákazníky. Současně však propadl hráčské vášni. Oddával se tam s oblibou i biliáru.

Z ledna 1700 existuje dopis malostranského obchodníka Jakuba Antonína Cerminattiho adresovaný místodržícím, že Petr Brandl mu dluží 122 zlatých a 12 krejcarů za odebrané zboží. Protože Brandl utekl na panství hrabě te Lažanského v západních Čechách, věřitel žádal, aby hejtman Plzeňského kraje malíře uvěznil, dokud mu nesplatí dluh. Největší částku Cerminattimu Brandl dlužil za víno dovážené do Prahy z Kanárských ostrovů.

Boj s dluhy vedl Brandl celý život. Většinou kvůli tomu opouštěl Prahu a žil na panstvích svých šlechtických mecenášů, což vyhovovalo i jeho představě o luxusu a bohatství. Jeho žena však zvolený způsob nesnášela. Zůstávala v Praze a začala se potýkat s tím, že její manžel ji finančně čím dál méně podporoval. Už v září 1708 žádala arcibiskupskou konzistoř o pomoc, a když pak došlo k jednání s malířem, stěžovala si na jeho nevěru, špatné zacházení a nedostatek peněz. Dával jí jich málo nebo vůbec nic.

Brandl potřeboval rychle vydělat velké peníze. Ani vysoké honoráře za obrazy mu nestačily. To ho přivedlo na myšlenku zbohatnout těžbou zlata v Jílovém u Prahy, kde v lednu 1710 požádal o povolení k těžbě na návrší sv. Anny a svůj podíl si podržel až do března 1715. Kvůli zlaté horečce zanedbával i malování. Dolování však nevynášelo tolik, kolik očekával. Tak se vrátil zpět k barvám a štětcům. V letech 1718–1723 mj. namaloval šest velkých oltářních obrazů pro kostel sv. Markéty benediktinského kláštera v Břevnově, což je dodnes nejslavnější pražský soubor Brandlova díla, dochovaný v autentickém prostředí barokní architektury.

V březnu 1721 došlo k dalšímu jednání mezi malířem a jeho manželkou. Šlo o stravu a alimenty. Helena byla energická dáma. Bez malířova vědomí vtrhla do jeho pronajatého pražského bytu a odnesla si jeho věci, mezi nimi i jeden z obrazů. V prosinci 1721 uvažovala o rozvodu, ale být nadále vdaná a vymáhat peníze od manžela bylo pro ni výhodnější. Na dlužné částky od malíře si stěžovala v létě 1723 až u císaře. Celkovou pohledávku vyčíslila na 386 zlatých. Manželku považoval Brandl stále více za zdroj své duševní zkázy a tvrdil, že ho pronásleduje nikoli kvůli finančnímu nedostatku (sama si koupila vlastní dům), ale aby mu způsobila co největší potíže, duševní neklid a trápení.

Stárnoucí Brandl byl prakticky neustále na útěku před věřiteli. Na podzim 1725 odjel do Královéhradeckého kraje. Za pražský byt nechal pochopitelně dluh na nájemném. V říjnu 1728 ho v Hradci Králové kvůli neschopnosti platit dluhy zatkli a čekalo ho dlouhé domácí vězení. Žádná hrozba však nepomáhala. Jakmile byl Brandl na svobodě, začal opět žít tak, že se ničeho neodříkal. Rád se dobře oblékal, takže i krejčí patřili mezi jeho věřitele. Pro sebe a svého tovaryše nechal ušít obleky z hodnotného sukna, podšívané brabantským hedvábím, potrpěl si na kvalitní rukavice, nosil klobouk se zlatým prýmkem i kožešinovou čepici. Chtěl vypadat jako šlechtic.

Značné byly jeho výdaje za pití a jídlo. Brandl však také onemocněl, zřejmě byl postižen kloubovým revmatismem, bronchitidou, měl srdeční slabost i žaludeční problémy. Takže ke všemu přibyly výdaje za léky. Vedle toho nakupoval různá afrodiziaka k posílení mužské touhy. Vše pochopitelně na dluh.

Jeho posledním útočištěm se stala Kutná Hora, kde se ubytoval v domě u chirurga Václava Šrámka. Vedlo se mu už zle. Ze zápisu víme, že zemřel ve věku 67 let 24. září 1735 v devět večer v hospodě U Černého koníčka. V městské knize stálo, že sice vydělal za svoje obrazy tisíce zlatých, ale zemřel v největší chudobě. Když v hospodě omdlel, vynesli ho ven a položili na dvoře na slámu, dokonce se říkalo, že na hnůj. V bytě po malíři nezůstalo téměř nic, dokonce se nenašly ani barvy a štětce. Za bydlení i jídlo zůstal dlužen.