Skandály v umění: Dá se ve vile Tugendhat bydlet?

Greta Tugendhatová po letech dojemně vzpomínala na setkání s Miesem: „Od prvního okamžiku naší rozmluvy bylo jasné, že dům postaví on. Měl klidnou, sebevědomou jistotu, která okamžitě přesvědčovala. Ze způsobu, jak mluvil o svém stavění, jsme cítili, že máme před sebou skutečného umělce.“

V září 1928 přijel Mies van der Rohe do Brna a prohlédl si parcelu. Byla to zahrada stoupající do kopce. V horní části se nabízel krásný výhled na Brno a hrad Špilberk. Architekta místo okouzlilo a pustil se hned do projektu. O vile a jejím originálním uspořádání měl od počátku velmi jasnou představu. Když Fritz Tugendhat namítal, že nechce, aby dveře v místnostech sahaly od podlahy až ke stropu, Mies mu rezolutně řekl, že pokud bude na podmínce trvat, odstupuje od smlouvy. Zadavatelům vyšel vstříc jen tehdy, když jejich argumenty považoval za souznící s jeho vlastní ideou.

Už začátkem prosince 1930 se Tugendhatovi nastěhovali. Vila překvapovala nejen odvážnou formou, ale i promyšleným technickým zázemím počínaje klimatizací s čističkou vzduchu a konče možností zasunout skleněné stěny do podzemí a přímo tak propojit reprezentační část vily se zahradou. Rovné střechy, velká okna, prostřední část zcela prosklená, uplatněné luxusní materiály, estetická harmonie velkých prostor, to vše bylo neskutečně novátorské. Jednou z mála dekorací v domě byla velká stěna z onyxu, který Mies nechal přivézt z pohoří Atlas. A dal si záležet, aby žíly v kameni vytvářely úchvatnou abstraktní kompozici. Ani Kupka by ji lépe nenamaloval.

Už v roce 1931 se ale rozpoutala o brněnském domě velká polemika. Odstartoval ji Justus Bier v prestižním německém uměleckém časopise Die Form. Jeho článek zněl provokativně: „Kann man im Haus Tugendhat wohnen?“ (česky „Dá se ve vile Tugenhat bydlet?“) Bier nebyl nějaký ignorant. Proslul jako odborník na dílo pozdně gotického řezbáře Tilmana Riemenschneidera a ve 30. letech minulého století pořádal výstavy Alfreda Kubina, Ernsta Barlacha, Paula Kleea, podílel se také na nákupech umělců působících na Bauhausu pro německé státní sbírky.

Co Bierovi vadilo? Mies van der Rohe v roce 1929 vytvořil pro světovou výstavu v Barceloně německý pavilón. Dnes na jeho místě najdeme přesnou kopii. Byly tam rovné střechy, stěny ze skla, příčky z nádherných kamenných bloků, kovové nosné sloupy, výzdoba osamocenou sochou. To vše hodně připomíná vilu Tugendhat. A Bier tvrdil, že v Brně neudělal Mies van der Rohe nic jiného, než že výstavní pavilón předělal na obytnou vilu, navzdory tomu, že pavilón je na výstavu a dům na bydlení.

Majitelé vily podle Biera nemohli nic pozměnit a nic přidat, aby by to neporušilo celkovou Miesovu koncepci. Ztratili tak šanci si dům přizpůsobit svému estetickém ucítění, svým snům i potřebám. Ve všem museli poslouchat diktát architekta. „Zdi vily nedovolují, aby na ně někdo pověsil obraz, protože prokreslení mramoru a žilkování použitých druhů dřeva tam nahradilo umění.“ Bier dále tvrdil, že „reprezentační styl vily“ se stane pro její obyvatele po čase „nesnesitelný“ a bude omezovat jejich osobní život a domácí pohodu.

Bier nebyl sám. Levicový kritik Roger Ginsburger na stránkách téhož časopisu Die Form (periodikum je nyní kompletně dostupné na internetu) psal v souvislosti s vilou Tugendhat o „nemorálním luxusu“, který vyvolává stejný pocit, jako když vstoupíme do katedrály nebo do královského paláce. S ničím se nedá hýbat, aby se nezničila vize architekta. Ginsburger se provokativně ptal: „Lze vůbec odsunout koberec umístěný u onyxové stěny, aniž by došlo ke znesvěcení posvátného prostoru, aniž by se zničilo celkové ladění?“

Do polemiky vstoupili majitelé vily. Greta Tugendhatová do časopisu naštvaně napsala: „V tomto domě bydlíme velmi rádi, tak rádi, že se jen těžko odhodláváme k cestování, a cítíme vysvobození, když se z těsných pokojů někde jinde vrátíme do svých velkých a uklidňujících prostor.“ Není pravda, tvrdila, že se v místnostech nedá nic měnit. Změny možné jsou, nicméně rytmus Miesova prostoru je podle ní tak silný, že drobné odchylky od původních záměrů zůstávají nepodstatné.

Fritz Tugendhat dodal, že dům má technické zázemí, jaké si jen člověk může přát. V zimě se prostory vytápějí snadněji než v domě s tlustými zdmi a malými okny, v létě zajišťují příjemnou teplotu markýzy a elektrické chlazení vzduchu. „Je pravda, že v hlavní místnosti se nedají zavěsit žádné obrazy, ale je tím potlačen náš osobní život? “ ptal se kritiků. Sama nádhera vily je podle něj ztělesněním umění.

S nástupem Hitlera v Německu se Mies van der Rohe dostal do konfliktu se státní etikou. Historik architektury Charles Jenks tvrdil, že se zprvu pokoušel s nacisty dohodnout. Sibyla Moholy-Nagyová Miese dokonce označila za zrádce všeho, oč usiloval Bauhaus, a vytýkala mu, že podepsal apel k podpoře nacismu a chamtivě usiloval o Hitlerovy stavební zakázky. Nebyl však sám. I zakladatel Bauhausu Walter Gropius psal Goebbelsovi dopisy, ve kterých bránil svoji architekturu jako etnicky čistě „německou“. Hitler však byl jiného mínění. Podle něj stavby Miese a Gropia s plochou střechou odpovídají orientální tradici a vše orientální je židovské a vše židovské znamená bolševické. V jednapadesáti letech rodák z německých Cách opustil Německo a emigroval do USA.

I tady to neměl vždy lehké. Vyrojili se kritici, kterým jeho koncepce vadily. Lewis Mumford například napsal, že Mies van der Rohe si usnadňuje vše tím, že používá ocel a sklo, aby vytvořil dovedné pomníky ničeho. „Jeho vlastní vkus pak dává těm prázdným skleněným krabicím krystalicky čistou formu, ale ty formy existují pouze v platónském světě jeho představ a nevytvářejí soulad s daným místem, klimatem, funkcí nebo s tím, co se děje v jejich vnitřku.“ Mies však získal i zastání, a když v srpnu 1969 zemřel v Chicagu, psaly americké noviny svorně, že odešel jeden z největších architektů, který vyjadřoval svým dílem ducha 20. století.

Polemika o tom, zda se v esteticky nádherných a promyšlených stavbách Miese van der Roheho dá žít a pracovat, nikdy neskončila. Česky vyšla v roce 2008 kniha respektovaného amerického architekta Herberta Bangse Návrat posvátné architektury. Autor v ní tvrdí, že nekritické oslavování staveb modernistických architektů, jakými byli Le Corbusier nebo Mies van der Rohe, vedlo k tomu, že dnes vznikají budovy ze skla a kovu, kde člověk ztrácí pocit bezpečí i soukromí a architektura se odcizila jeho nejniternějším tužbám a představám o harmonii.

Ve vile Tugendhat se dají bez problémů spustit obrovské skleněné stěny a otevřít tak vnitřní prostor do okolní zahrady, ale další slavný dům Miese van der Roheho postavený pro Edith Farnsworthovou sto kilometrů od Chicaga je sice celý prosklený, ale jinak jde o hermeticky uzavřený prostor. „Skleněná klec“ je obklopena krásným parkem, ale teplota i proudění vzduchu se v interiéru regulují pouze pomocí techniky. Navzdory formálním a funkčním nedostatkům, tvrdí Bangs, je tato stavba trvale připomínána jako vzor ideálního sepětí člověka se životním prostředím.

Podle Bangse to vše mělo katastrofický dopad na současnou architekturu. Právě proto se staví obrovské kancelářské budovy, továrny, mrakodrapy, školy, kde se nedají otevřít okna, lidé tam tráví většinu času pod umělým osvětlením, jsou trápeni suchým vzduchem při topení a bolestí v krku po spuštění klimatizace. Vede to k frustraci a k vnitřnímu neklidu, vyvolává to pocit beznaděje z prostor, kde musí trávit většinu svého produktivního života.

Daniela Hammerová-Tugendhatová, rakouská profesorka dějin umění a dcera Grety a Fritze Tugenhatových, v česky vydané knize Vila Tugendhat (2013) výstižně napsala: „Na otázku Justuse Biera ,Dá se ve vile Tugenhat bydlet?‘ lze odpovědět asi takto: ,Moji rodiče to dokázali!‘.“ Dnes je vila proměněna v nádherné muzeum a její prohlídka je opravdovým zážitkem. Otázka ale je, kdo z návštěvníků by tam skutečně vydržel delší dobu bydlet…