Skandál, nebo umění? Polonahé lazebnice v bibli Václava IV.

Vedle výjevů ze Starého zákona najdeme v rukopisu i četná vyobrazení krále s polonahými lazebnicemi a z obrázků je patrné, že malíři na pražském dvoře dobře věděli, že dívky v lázních ochotně uspokojovaly všechny touhy a vášně svého panovníka.

Lazebnice jsou ve Václavově bibli nejčastěji prostovlasé krásky, držící dřevěná vědra k polévání vodou a svazek větviček k mrskání v parní lázni. Iluminátoři zdůraznili jejich půvaby tím, že jejich bílé košilky jsou někdy průsvitné a vše spíše odkrývají, než zakrývají, nejednou jsou prsa dívek přímo obnažena a nechybějí ani jejich úplné akty.

Bible byla nejposvátnější knihou všech křesťanů, nositelkou vážných mystických a symbolických poselství a také zavazujícím morálním příkladem. Václav IV. se ale jejím prohlížením spíše dobře bavil.

Škoda že do bible nemohlo nahlédnout více zájemců, zejména duchovních nebo kurfiřtů. Byl by z toho skandál a královi nepřátelé by měli o další argument více, že Václav není důstojným dědicem Karla IV., jak od něj očekávalo České království i celá německá Římská říše. Jeho pověst byla opravdu špatná a svědectví o tom nejsou vůbec ojedinělá.

Aeneas Silvius Piccolomini, pozdější papež Pius II., o Václavovi napsal, že byl svému otci zcela nepodobný, oddával se rozkoším, vyhýbal se práci, dbal více vína než povinností státníka. Miloval náruživě lov, nestřídmě holdoval pití a jídlu, jeho jednání bylo nepředvídatelné a příslovečná byla jeho vášeň k pohledným dívkám, což ještě zvyšoval fakt, že kvůli neplodnosti nedokázal na svět přivést dědice.

Byly polonahé či zcela svlečené lazebnice obrazem panovníkových temných vášní?

Řada odborníků viděla v lazebnicích snahu středověku užít pro různé podoby dvorské lásky často až bizarní převleky.

Vznešené dámy se v zahradách při dvorním svádění nejednou stylizovaly do role krásných pastýřek, což ztělesňovalo přirozenost, sepětí s přírodou a nevinnost aktu lásky. Oblíbené se tehdy staly i divadelní inscenace Paridova soudu, kde tři krásné bohyně vystupovaly nahé.

Erotika, aby zůstala kulturou, musela hledat formy, které by ji držely v mezích, a výraz, jenž by ji spíše zastíral, napsal výstižně Johan Huizinga, historik, který nejlépe popsal specifiky pozdně gotické dvorské kultury na přelomu 14. a 15. století.

Měly lazebnice nějakou podobnou roli? Šlo o snahu zamaskovat realitu zvláštním tajemstvím? Historik umění Josef Krása je považoval za pozemské Venuše a to byl podle něj jeden z důvodů, proč se polonahé dívky dostaly do Václavovy bible. Lázeň ztělesňovaná lazebnicemi byla chápána i jako očistný rituál – těla i ducha. Možná to bylo spojeno i s nějakými astrologickými či alchymistickými důvody.

Český renesanční historik Václav Hájek z Libočan měl úplně jiné vysvětlení. Ve své Kronice české píše, že Václav IV. byl pražskými měšťany uvězněn ve Staroměstské radnici a po týdnech žalářování požádal o návštěvu lázní. Tam přemluvil mladou lazebnici Zuzanu, aby pomohla s útěkem, což se povedlo. Čtyři strážní, pověření hlídáním vězně, jen koukali.

Loďkou i pěšky dorazili oba uprchlíci až k Novému hradu u Kunratic, kde král Zuzanu bohatě odměnil, povečeřel s ní a nakonec jí řekl, že by bylo krásné, kdyby se po celém tom dobrodružství spolu ještě vyspali. A Zuzana se nezdráhala. Později král lázně u Karlova mostu zbořil a na stejném místě postavil v roce 1406 nové, které předal oblíbenkyni Zuzaně.

Hájkovo líčení ovlivnilo i další barokní kronikáře, nicméně František Palacký, otec vědeckého pojetí českých dějin, považoval příběh o Zuzaně za pošetilou pohádku. Možná to ale úplně bajka nebyla.

Například v roce 1406 jsou opravdu u Karlova mostu doloženy z archívních pramenů lázně, které se nazývaly balneum regis čili lázně královské.

Václav IV. byl lazebnicemi přímo posedlý, což dokládá nejen jeho obrovitá bible, rozdělená později do několika samostatných knih. Na Staroměstské mostecké věži v Praze u Karlova mostu byla za jeho vlády v průjezdu na klenbě pořízena nástěnná malba s vyobrazením čtyř lazebnic. Jsou tam dodnes, i když byly částečně přemalovány v 19. století.

A lazebnice najdeme i ve slavné Zlaté bule. Tu připravil Karel IV. a měla být jakousi právní směrnicí, jak zpravovat císařství, podobu knihy s luxusní výzdobou však dostala až za Václava IV. Na titulní straně je vyobrazen trůnící Kristus jako vládce světa a dole spatříme krále Václava uvězněného v kládě, která má podobu písmene W (to jest Wenzel, německy Václav), a kolem něj poletuje celé hejno polonahých lazebnic. Jedna se mu snaží provokativně představit svoje bujná ňadra.

Zaměstnankyně současných erotických salónů by scénu s králem bez váhání označily termínem bondáž, což označuje techniku založenou na omezení pohyblivosti partnera. Co by tomu asi řekl Václavův tatínek? Takhle mu ozdobit Zlatou bulu!

Historik František Šmahel se lazebnicemi v rukopisech Václava IV. zabýval v nedávno vydané knize Diví lidé a za jejich vyobrazením nevidí jen složité středověké symboly a alegorie: „Karlův syn Václav měl prostě jinou náturu a běžné či přízemní lidské tužby mu zdaleka nebyly cizí. Pomlčíme-li o jeho zálibě v lovu a ve vínu, jež ve větších dávkách zvyšuje i jiné touhy, vyhledával lázně zřejmě častěji, než to bylo běžné.“ Lazebnice k jeho životu prostě nedílně patřily.

Ve své době v tom ostatně nebyl sám. Z Francie třeba víme, že když burgundský vévoda Filip Dobrý ve městě Valenciennes vítal poselstvo anglického krále, připravil pro ně okázalé přijetí v lázních, kde se nabízela nejen koupel, ale také zástup lazebnic poskytujících „Venušiny služby“, jak to decentně označil kronikář.

Václav IV. se od svého mladšího vrstevníka Filipa Dobrého lišil jen v tom, že vzpomínku na taková potěšení si nenechal ujít ani ve chvílích náboženského rozjímání, kdy listoval Písmem svatým.