Šimon Caban: Nemám rád zákazy

Zcela po pravdě představení vzniklo z letitého slibu sobě samým i našim věrným spolupracovníkům. Šlo o to, že z našich jednorázových vystoupení na zahajovacím ceremoniálu na festivalu v Karlových Varech vytvoříme velké, celovečerní show.

Nebyli jsme ale schopni v celé slavné Praze najít adekvátní prostor, který by tyto parametry splňoval a nám by ho rozpočet dovolil. Což je letitá bolest zdejších divadelníků, že Praha opravdu nedisponuje velkým sálem (včetně zázemí!) pro takové jevištní akce – ale to je na jiné téma.

Kdybych měl odpovědět, zda mám nějakou zkušenost s médii, tak mám. O tom však nebudu referovat na jejich poli, tam jsou v přesile. Respektuji však, že jeden druhého potřebujeme

Aby se záměr mohl stát celovečerním představením, musel dostat dějový rámec. Akční žánr – třeba takový Bond. On a jeho, či vlastně naše Girls připadal v úvahu hned od začátku. Pak jsem si přečetl v Respektu článek o kauze britských ponorek, které opravdu kotví ve Skotském přístavu a zatěžují státní rozpočet. A to celkovou sumou 40 – 100 miliard liber. Podle toho, zda čerpáte informace z vlády, anebo z neziskových organizací.

V článku stálo, že britská vláda vážně uvažovala o tajném vyřazení ponorek, aby rozpočtu ulevila. Zároveň chtěla mediálně udržovat zdání, že jsou nejen v dobrém stavu, ale že fl otila bude i posílena. Když jsem si tohle přečetl, dál to šlo samo. Ideální „bondovská“ zápletka. Včetně asociace média – Medea.

Protože jsme s ní léta chtěli něco dělat, a navíc nás baví spojování šikovných lidí napříč žánry. Všechno zrálo v době, kdy se začali objevovat trollové, alternativní fakta. Média jsou všude kolem nás, a co se týká těch vizuálních, k nim jsme měli vždycky blízko. Všechno začalo do sebe velmi rychle zapadat. Navíc jsme do role Bonda oslovili našeho letitého kolegu Petra Fejka, takže je to celé fejkové. On má s médii také své zkušenosti, a protože my dáme více na osobní dojem než na to, co kdo o někom napíše, řekli jsme si, že si to s celou tou rádoby korektností rádi rozdáme.

V tom jsme našli optimálního partnera v Janu Krausovi, se kterým jsem se pracovně poznal na muzikálu Šíleně smutná princezna. Seznal jsem, že je nejen profi k, se kterým je radost spolupracovat, ale že si velice dobře rozumíme i v otázkách, které naše představení Bond Medea nastoluje. Na leckteré také známe zcela nekorektní odpovědi. A tak bylo rozhodnuto.

Hrozí. Je na nás, zda to dopustíme. Regulace chování, bez ohledu na to, zda mezi čtyřma očima, nebo na veřejnosti, má být dána kulturou. Osobní, ale i té země, odkud kdo pochází, dále výchovou, vzděláním, taktem a ohleduplností. Znamená to také, že se věci mají nazývat pravým jménem. Měli bychom umět najít díky výše zmíněným schopnostem výrazy a formulace, které nejsou urážlivé, ale věcné, přesné a nezastírají fakta. A nepředstírat, že jsme všichni stejní.

Nejde ani o totalitu, ale popírání reality. To se vždy dříve či později vymstí. Jedinou šancí, jak problémy řešit, je komunikace. Takže si musíme vždy říct, přiznat: co jsi ty zač, co po mně chceš, co já ti mohu nabídnout a s čím u mě asi tak můžeš počítat. A nediv se. Takhle to prostě u nás chodí.

Odpovím slovy z úvodu představení: Můžete mít zapnuté mobily, můžete i kouřit. Bože, jak já nenávidím tyhle zákazy. Celá naše kultura vyrostla na kafi, cigaretách a alkoholu. Jak chcete udělat atmosféru bez kouře?

Byť nekuřák, nesnáším, že se kuřákům zakazuje kouřit. Ano, nesnáším zákazy principiálně. Ne proto, že by mi něco nedovolovaly, ale že snímají ze mne, potažmo z celé společnosti, zodpovědnost za mé činy. Výchova, morálka, etika, vzdělání a především ohleduplnost by měly být dostatečným garantem soužití. Zákazy vedou jen k tomu, že co není zakázáno, je povoleno. Toho, co není dobré, je a bude ještě spousta. Ale mělo by přece stačit vědomí, že to se nedělá.

Dali jsme tam vše, co jsme považovali za vhodné. Někomu to přijde moc, někomu možná něco schází. Možná přijde doba, a někde si už takhle pod sebou řežou větev, že se ředitelé divadel, producenti, režiséři začnou ptát diváků, co by se jim líbilo. Co by si přáli jinak. Podle toho budou upravovat anebo i vznikat představení. Doufám, že se toho už nedožiju.

Každému se líbí něco jiného, na něčem se lidé shodnou, ale na většině ne. Přesto jsou hlediště divadel pro stovky různých diváků plné a na konci společně tleskají. Nebo pískají, dupají. Nebo odcházejí před koncem. Někdo nenápadně, aby nerušil. Někdo demonstrativně, aby těm, co zůstávají, ukázal, že z něho si nikdo srandu dělat nebude. A tak to má být. A nic bych na této svobodě neměnil.

Může se vám hodit na Firmy.cz: