Hlavní obsah

Sigarevovo Černé mléko o nevinných zlých dětech v Národním

Právo, Radmila Hrdinová
PRAHA

Ve chvíli, kdy z našich jevišť pomalu mizí cool dramatika západní provenience, dorazila k nám vlna z východu, omývající stejně drsné břehy současné reality. I když sedmadvacetiletý ruský dramatik Vasilij Sigarev tvrdí, že jména Ravenhill, Mayenburg či Sarah Kane zná jen z plakátů, má k jejich způsobu zobrazovat život bez vylepšení hodně blízko.

Foto: obec Přepychy (archiv)

"Vážení spoluobčané, pozor VÝSTRAHA! Připravte se na přítok velké vody do Přepych," varovala Zdeňka Seidelová, starostka Přepych, obyvatele obce.

Článek

Potvrdila to už jeho "teenager cool" Plastelína, kterou uvádějí studenti pražské DAMU v Divadle Disk. Nyní nabídla činohra Národního divadla Sigarevovu hru Černé mléko.

Volba intimního, divácky kontaktního prostoru Divadla Kolowrat byla stejně dobrou trefou jako osobnost režiséra Jana Kačera, který má blízko k ruské dramatice i duši. Podařilo se mu ji obnažit v této hře, která šokující drsnost cool dramatiky zahušťuje ruskou emotivitou, gogolovskou groteskností i v dobrém slova smyslu dotekem s existenciální moralitou.

Obraz cynického a hrabivého mládí

Příběh dvou protřelých městských dealerů, kteří prodávají pochybné čínské toustovače venkovanům v zapadlých ruských vsích, by mohl být pouhou jevištní anekdotou - zvláště když vesničané, kteří si místo chleba pečou podomácku placky, vůbec netuší, na co ty podivné stroječky vlastně jsou. Sigarev z něj ale dostal víc - krutě pravdivý obraz generace, pro kterou prachy jsou až na prvním místě a která kolem sebe staví hradbičky sebezáchovného cynismu.

Sigarevův dealer Levčik a jeho těhotná partnerka Důra, vlastně Šura jsou typickými dětmi své doby, přičemž slovo děti je tu klíčové. Při vší drsnosti jejich slovníku mají v sobě hodně z nejistoty mládí, skrývané za suverenitu a protřelost "superlidí" z metropole. Sigarev je hájí proti nařčení, že jsou zlí. Ale oni jsou zlí, dětsky naivní sebestřednou zlobou, která ještě nezná měřítka pro dobro a zlo.

Nebezpečný hajzlík v podání Krajča

Patrné je to především u Levčika v podání Richarda Krajča. S podobnými typy se už Krajčo ve své herecké kariéře setkal, ale Levčik je hajzlík zvláště nebezpečný a Krajčo to spolu s Kačerem umí postihnout. Jeho Levčik dokáže jako chameleón splynout s prostředím, aniž by si přitom pořídil skvrny na duši. To je jeho dealerská i lidská deviza.

Pro Martinu Válkovou je Šura příležitostí vybočit z šablony atraktivních vášnivých krasavic. V první polovině hry zůstává možná až příliš jednostrunně elegantní a rozmazlenou slečnou, o to věrohodněji prožije pak Šuřin první krutý dotek s dospělostí a ponorem do existenciálních hloubek, vedena režisérem do poloh drásavých, ale uvěřitelných emocí, po nichž následuje civilně cynická, pointující tečka.

Výborná režie Kačera

Kačerova inspirativní práce s herci je patrná i v řadě vedlejších rolí. Především ve skvostně, s lehkostí a vtipem zahrané Pokladní Jitky Smutné, ale dobří jsou i všichni ostatní, až po autentickou, téměř bezeslovnou studii ruského opilce v podání Pavla Landovského.

Černé mléko je inscenace, která se zadře do duše a nutí diváka zajímat se o tohoto zvláštního tvůrce ruské "černuchy", jak bývá označována apokalyptická škola ruské cool. A i když se Sigarevovi pražská inscenace Černého mléka údajně nelíbí, řadí se k tomu nejpozoruhodnějšímu, co letošní divadelní sezóna dosud zrodila.

Vasilij Sigarev: Černé mléko

Překlad a dramaturgie Daria Ullrichová, režie Jan Kačer, scéna Jaroslav Bönisch, kostýmy Jan Tobola. Česká premiéra 13. 11. v Divadle Kolowrat.

Související témata:

Výběr článků

Načítám