Sherlock Holmes a doktor Watson se vracejí v novém filmu Hra stínů

Však je také režisér Guy Ritchie přivedl na plátno plné mužné síly, vtipu, obratnosti a vzájemného špičkování, a přiblížil tak legendárního detektiva současnému publiku bez ohledu na to, zda jeho duchovní otec sir Arthur Conan Doyle při pohledu na ně zatoužil vykopnout náhrobní kámen. Holmes a Watson byli už napoprvé především zábavní a bylo vcelku jasné, že se s nimi nevidíme naposledy.

V nynějším filmu Sherlock Holmes: Hra stínů se na Ritchieho celkové stylizaci legendární dvojice a jejího dobrodružství nic podstatného nemění. Holmes je pořád chlápek, který ujíždí na drogách i alkoholu, nejde pro ránu daleko, ovládá bojové sporty, je ještě víc psychicky vyšinutý a baví se nejnemožnějšími převleky včetně ženských.

Jen se svým dávným přítelem Watsonem to má poněkud těžší – jejich vztah je sice pořád mírně řečeno zvláštní, ale Watson se rozhodl oženit, do žádných větších akcí už se nepouštět a Holmesovi se to ani trochu nelíbí. Přesto s ním prožije poslední noc svobody.

Přínosem dvojky v přiblížení filmu literární předloze je geniální matematik, miliónář a politik profesor Moriarty, Holmesův největší protivník, první ze všech, který se mu přinejmenším vyrovná bystrostí ducha. Také fyzickou kondici má skvělou. V hlavě se mu zrodil strašlivý plán na rozpoutání ničivé války, na níž by ohromně vydělal.

S Moriartym v působivém podání Jareda Harrise se tedy Holmes musí stůj co stůj utkat už proto, že je to jediná šance, jak ho zastavit. Pokud platí, že ve druhém díle musí být všeho víc než v prvním, týká se to v případě Sherlocka Holmese především akčních a bojových scén a rvaček. Dvojka ztrácí výhodu překvapení, které přinesla jednička, a Ritchie se o to víc opájí akcí a obrazovou stránkou filmu.

Jednotlivé scény jsou vesměs řemeslně výborně natočené, mají strhující tempo, škoda jen, že až příliš překrývají děj filmu.

Příběh je totiž tentokrát pohříchu až příliš spletitý, není snadné se v něm pod nánosem smršti bitek orientovat. Sice se dříve či později (skoro) všechno vysvětlí, ale v průběhu filmu se divák v ději snadno ztratí a prakticky se nemůže na vyšetřování „podílet“.

Naopak příjemné je cestování po mnoha evropských městech a v té souvislosti především výprava filmu, která ukazuje například starý Londýn ve velmi pečlivých dobových detailech, a vytváří tak neopakovatelnou atmosféru. Na té se samozřejmě velkou měrou podílel i kameraman Philippe Rousselot a také autor hudby Hans Zimmer.

Herecky filmu vévodí Robert Downey jr., který se v postavě Holmese zabydlel s naprostou jistotou, stejně jako Jude Law, který je mu výborným Watsonem. Škoda že více prostoru nedostala postava cikánské kartářky v podání Noomi Rapaceové a Holmesův bratr, kterého ztvárnil vynikající Stephen Fry.

Celkově je Sherlock Holmes: Hra stínů důstojným pokračováním prvního dílu a divákům, kteří s nadšením přijali Ritchieho výklad legendární literární předlohy, přináší navzdory slabší dějové linii dobrou porci zábavy.