Shakespearovské slavnosti na Hradě otevřel Jindřich IV.

Na hře, jež se hrává především pro košatou postavu rytíře Johna Falstaffa, vytvářející kontrast k vznešenosti královského dvora, zaujal režisérku politický rozměr, opírající se o myšlenku, že nic z minulých zásluh i vin nebude zapomenuto a z někdejších přátel se záhy stávají nepohodlní svědci o způsobu cesty k moci.

Zpočátku se zdá, že režisérčin záměr rozeznít v textu současná témata docela vychází. Střídmá scéna, pracující účinně s kovovými židlemi a krásou starobylé kamenné zdi, i současné kostýmy přibližují hru rezolutně ke dnešku. Jindřichův dvůr až příliš připomíná současný parlament s pospávajícími či migrujícími politiky a ležérní bílý kostým činí z Falstaffa požitkářského mafiánského bosse obklopeného „zlatou mládeží“.

A Falstaffova filipika o užitečnosti okrádání státu vyvolá v hledišti chápavý smích. Je to ovšem z velké části zásluha hereckého výkonu Norberta Lichého, který citlivě modeluje Falstaffa s hravou nadsázkou, nepodbízivou roztomilostí a upřímností.

Skvěle zvládne prášilovskou historku o přepadení se stále narůstajícím počtem útočníků, vychutná si i hru na prince i na krále.

Nepřehrává, spíše šetří barvami a opatrně testuje obecenstvo. To vše s příkladným přednesem textu, což bohužel nelze říci o většině ostatních protagonistů. Jeho vztah s princem Jindrou (Jan Dolanský) jemně lavíruje mezi tím, co je jen nezávaznou hrou, a co je nutno brát vážně.

Bohužel, po slibném začátku je stále patrnější, že redukce dvou pětiaktových her do dvouapůlhodinové inscenace není možná bez citelné újmy na srozumitelnosti, logice a smyslu hry, z níž stále víc trčí kostra okleštěných holých sdělení, jež bez kontextu připomínají šedivé dialogy průměrných televizních seriálů, případně sólové činoherní „árie“, což platí i o slavném Falstaffově monologu o cti.

Postavy působí čím dál plošeji, protože herci nemají co hrát. I falstaffovské výstupy se smrsknou do diskotékového křepčení a Falstaff, zbavený pro vyznění postavy důležité kariéry válečného antihrdiny, šedne do tradičního bonvivána.

Po pauze navíc inscenace sklouzne k rétorickému i heroickému vyhrávání z rodu Brookova „mrtvolného divadla“, v němž sice nic neschází, ale také nic nezaujme. A z této mlhoviny se Jindřichu IV., alespoň na premiéře, nepodařilo vymanit až do konce.

Problematické jsou postavy spiklenců, princi Jindřichovi schází protihráč v hrdinském Percym, který v podání Martina Písaříka vychází jako trucovitě arogantní puberťák.

Poměrně nevýrazně působí i král Jindřich IV. Ladislava Mrkvičky, přestože se zpočátku zdálo, že právě on ponese čitelně zdvojené téma zbavování minulosti, jež vyústí v Jindřichovo zřeknutí se Falstaffa po korunovaci. Ale i závěr vyznívá rozpačitě a bez pointy.

Jindřich IV. je pokusem o pozvednutí dramaturgie Letních shakespearovských slavností (po Hamletovi, Králi Learovi či Bouři). Bohužel pokusem, který zůstal na půli cesty k úspěchu.