Shakespeare jako podřadný herec a násoska

Autor Romea a Julie či Krále Leara ale před diváky v anonymitě nezůstává. Orloff a Emmerich mají jasno – byl to Edward de Vere, 17. hrabě z Oxfordu. Tento milenec mladé královny Alžběty I. a otec jejich nemanželského syna měl ovšem své důvody, aby se jako dramatik a literát k dílu nehlásil, požádal tedy ambiciózního dramatika Bena Jonsona, aby ho podepisoval za něj.

Ten zprvu souhlasil, ale pak mu to bylo jaksi blbé, takže angažoval druhořadého, věčně opilého, veskrze šupáckého herce Willa Shakespeara, který vřele souhlasil a užíval peněz a slávy, co to šlo. Proč ho nikdo vcelku rychle neodhalil, je věc jiná a film ji neřeší. Všechny postavy filmu včetně královny a dalších, historicky doložených i smyšlených, jsou totiž především zapleteny do státních intrik včetně ložnicových.

Tvůrci filmu samozřejmě nejsou první, kteří zpochybňují autorství Shakespearova díla ve smyslu pána ze Stratfordu nad Avonou, jenž nezanechal dostatek průkazných svědectví o tom, že právě on byl skutečně géniem literatury a dramatu.

Nejsou dokonce jediní, kdo připisují toto autorství Edwardovi z Oxfordu, byť by musel psát i po smrti (zemřel v roce 1604, přičemž například Jindřich VIII. je datován rokem 1611, Král Lear 1606 atd.).

O to však tolik nejde, Anonym není historická rekonstrukce. Orloffův a Emmerichův problém tkví hlavně v tom, že neumějí pořádně vyprávět. Děj filmu se odehrává ve třech časových rovinách, které jsou natolik nepřehledné, že člověk sice dobře odliší Alžbětu v podání Vanessy Redgraveové od Alžběty, kterou hraje o osmadvacet let mladší Joely Richardsonová, ale s ostatními postavami je to obtížnější. Časové přechody jsou tak rychlé a nahodilé, že než se divák zorientuje, kdy a kde je, octne se zase o pár desítek let jinde. Časem se sice tyto potíže s orientací v ději a postavách celkem srovnají, ale to už je hezký kus filmu za námi.

Je pravda, že nepřehlednost děje a postav trochu zastírá nudu, protože se člověk musí soustředit, aby pochytil, kdo, kde a kdy zrovna je. Až nechtěně komicky zase působí například Edwardovo umělecké vizionářství: tento ušlechtile zadumaný, k psaní od mládí neodbytně puzený muž (prošustroval kvůli tomu rodinné jmění) reaguje na detailně aktuální politická témata tak, že vybírá z již dávno napsaných děl. A v jednom případě dokonce nařídí inscenovat hru, která při premiéře otevře publiku oči a vyžene ho z divadla rovnou do boje...

S lidem coby publikem to ostatně Emmerich umí, to dokázal již mnohokrát. Když v Anonymu dav šílí pod divadelním pódiem při Hamletově či Richardově monologu, nelze nevzpomenout na jiný dav: ve filmu Den nezávislosti pohnul publikem neméně plamenný monolog prezidenta USA. Ten si ovšem tenkrát udělal pódium z náklaďáku…

Tuhle „shakespearovskou“ historku nejspíš nebylo těžké sepsat. Proložena úryvky pravých mistrových děl (ať byl tím mistrem kdokoliv) dokonce nepostrádá několik působivých míst tím spíš, že jsou tu velmi slušné herecké výkony.

Alžběta Vanessy Redgraveové vyjadřuje přesvědčivě moc, bezmoc i potlačovaný cit panovnice a také Rhysu Ifansovi lze jeho trápení muže, posedlého tvorbou, za niž slávu sklízí někdo jiný, docela dobře uvěřit.

Historický Londýn sice stvořil počítač, ale dobře se na něj dívá. A těch několik akčních scén asi publikum neurazí. Jen to celé nelze brát vážně ani jako hypotézu – na to Emmerich se svým pevným zakotvením v docela jiném žánru rozhodně nestačil.