Článek
Název: Přechod. Člověk, spíš muž, obličej ve stínu, přichází směrem k divákovi, kráčí po zemi bez krajiny, a jak se blíží, začne z něho vyzařovat světlo, takže obrysy jeho těla jsou čím dál méně znatelnější, tělo světla se začne měnit ve vodopád, pak jen v kapky vody visící ve vzduchu, a pak se tělo vypaří, zůstává jen vesmír s hvězdami. Na druhé videoinstalaci se opakuje totéž, jen týž člověk se mění v oheň. Autor: Bill Viola. Světově proslulý průkopník a mistr výtvarných videoinstalací, který už více než dvacet pět let nenechává nikoho na pochybách, že toto "umění" patří do galerií.
V nejvyšší spirále Guggenheimova muzea, doslova pod nebem, jsem vešla do tmavého sálu, kde kolem dokola, na všech čtyřech stěnách běželo současně pět videofilmů i se zvukovým doprovodem. Bill Viola: Den za dnem, dál a dál... - zatím jeho největší projekt. Na třicet pět minut, co videoinstalace trvala, jsem zapomněla na všechno. A naopak: to, co jsem tam zažila, ze mne už nikdy nevyprchá. Na jedné stěně běžel nejabstraktnější z filmů: rudá, oranžová a žlutá změť věčného pohybu připomínající oheň, z něhož se postupně tvaruje člověk. Název: Zrození ohněm.
Na vedlejší dlouhé stěně obdélníkového sálu běžel dlouhý úsek lesní cesty někde v nízkých horách, borovice, písek, letní den, a po stezce jdou lidé: stále jiní, různého věku, rasy, v různých skupinkách, dvojicích, sólo, různým tempem, s různými zavazadly, jen tak, o holi, s kytarou, a všichni jdou jedním směrem zleva doprava. Pořád dál! Název: Stezka.
Na další kratší stěně byl detailní úsek ulice před jedním domem s vchodem a dvěma okny. Sledujeme běžný denní ruch, drobné započaté a nedokončené příběhy, náznaky osudu, najednou se něco změní, je jasné, že se cosi děje, stále víc a víc lidí chodí jen jedním směrem, brzy je zřejmé, že spěchají, nastala panika, lidi nosí věci, vynášejí nábytek z domu, pak už jen utíkají o život... a potom, v jedné sekundě (a jste-li náhodou otočeni k jinému obrazu, tak to propásnete!) se dveřmi i okny, i s bouřlivým zvukovým doprovodem, vyvalí voda, valí se nějakou dobu jako pravý živel, pak začne slábnout a opadat, ulice je prázdná, dveře i okna vytlučená, voda je pryč, všechno je jako dřív, ale zbývá spoušť, a samozřejmě nikde ani živáčka. Název: Potopa.
Na poslední dlouhé stěně běží dva filmy. Na jednom je téměř divadelní výjev s nejvýmluvnějším příběhem - jezero táhnoucí se do dálky, u břehu loď, na kterou muži nakládají nábytek, u něj sedí žena. Nad břehem stojí dům, do něhož vidíme, je bez zdí, v pokoji leží v posteli muž, umírá, u něj sedí syn s manželkou, před dveřmi domu sedí mladší muž a čeká. V průběhu filmu muži naloží loď, otec umře, syn zamkne dům a odejde a mladší muž (je to onen zemřelý, čekal tam na svou smrt) seběhne dolů k oné čekající ženě (jeho manželka, která zemřela už dřív), nasednou na loď k nábytku a odplouvají, loď pomalu pluje přes jezero, dokud nezmizí v dálce. Název: Cesta.
Druhý film na téže stěně je na pohled a sledování nejméně přitažlivý, a přitom v několika málo vteřinách se v něm odehraje nejsymboličtěji vyjádřené poselství celého Violova cyklu o jeho představách lidského bytí: ke skupince lidí, kteří uvízli v poušti po záplavě z průtrže mračen, přijíždí sanitka, sestry a lékař se snaží zachránit jednoho vážně zraněného a odvážejí ho. Zbylí poutníci se smutní a vyčerpaní chystají večer ke spánku na břehu malého kráteru naplněného po dešti vodou. Když všichni postupně ulehnou, zabalí se do spacáků a spí - je to dlouhá a fádní příprava a padá noc -, tak se najednou otevře v jezírku voda, a aniž to kdokoli ze spících vidí, duch onoho zraněného vyletí z jezera a vystoupá vzhůru. Ten muž právě zemřel, a narodil se jinak. Název: První světlo.
Člověk, živly, vesmír - to je Violovo současné téma. Později jsem v jedné galerii v Chelsea zase usedla, tentokrát na hodinu, do temné místnosti a sledovala jeho novou videoinstalaci na zrcadlovém dvojobraze, jeden běží na zemi, druhý nad ním na zdi jako opřené zrcadlo a rám visí mezi nimi ve vzduchu. Svět, jak se nám jeví. Hladina vody, nic jiného na obraze není, čeřená větrem, kroužkovaná deštěm, se stezkou světla od Měsíce. Opakovaně a nepravidelně do vody skáče člověk. Bylo to opět se zvukovým doprovodem - ticho se střídalo s ohlušujícím bouřením vodopádu, a ten efekt nepředvídatelného, občasného skoku či pádu do vody vytvářel hypnotizující rytmus, touhu: Musíš vidět další skok. Co všechno při tom člověka napadlo! Bill Viola není jen výjimečně nadaný výtvarník, je to mág, mystik a filosof. Kněz, který nepotřebuje kázat slovem. Guru, který naznačuje cestu. Ukazuje svými živými obrazy rytmus života, přírody i vesmíru: dlouhé fáze poklidné přípravy k náhlým zlomům.
Člověk, živly, vesmír - to je Violovo současné téma. Později jsem v jedné galerii v Chelsea zase usedla, tentokrát na hodinu, do temné místnosti a sledovala jeho novou videoinstalaci na zrcadlovém dvojobraze, jeden běží na zemi, druhý nad ním na zdi jako opřené zrcadlo a rám visí mezi nimi ve vzduchu. Svět, jak se nám jeví. Hladina vody, nic jiného na obraze není, čeřená větrem, kroužkovaná deštěm, se stezkou světla od Měsíce. Opakovaně a nepravidelně do vody skáče člověk. Bylo to opět se zvukovým doprovodem - ticho se střídalo s ohlušujícím bouřením vodopádu, a ten efekt nepředvídatelného, občasného skoku či pádu do vody vytvářel hypnotizující rytmus, touhu: Musíš vidět další skok. Co všechno při tom člověka napadlo! Bill Viola není jen výjimečně nadaný výtvarník, je to mág, mystik a filosof. Kněz, který nepotřebuje kázat slovem. Guru, který naznačuje cestu. Ukazuje svými živými obrazy rytmus života, přírody i vesmíru: dlouhé fáze poklidné přípravy k náhlým zlomům.
Člověk, živly, vesmír - to je Violovo současné téma. Později jsem v jedné galerii v Chelsea zase usedla, tentokrát na hodinu, do temné místnosti a sledovala jeho novou videoinstalaci na zrcadlovém dvojobraze, jeden běží na zemi, druhý nad ním na zdi jako opřené zrcadlo a rám visí mezi nimi ve vzduchu. Svět, jak se nám jeví. Hladina vody, nic jiného na obraze není, čeřená větrem, kroužkovaná deštěm, se stezkou světla od Měsíce. Opakovaně a nepravidelně do vody skáče člověk. Bylo to opět se zvukovým doprovodem - ticho se střídalo s ohlušujícím bouřením vodopádu, a ten efekt nepředvídatelného, občasného skoku či pádu do vody vytvářel hypnotizující rytmus, touhu: Musíš vidět další skok. Co všechno při tom člověka napadlo! Bill Viola není jen výjimečně nadaný výtvarník, je to mág, mystik a filosof. Kněz, který nepotřebuje kázat slovem. Guru, který naznačuje cestu. Ukazuje svými živými obrazy rytmus života, přírody i vesmíru: dlouhé fáze poklidné přípravy k náhlým zlomům.Guggenheimovo muzeum James Cohan Gallery v Chelsea, leden a květen 2003