Článek
Sedláci vylézají jak krysy z podzemí, kam je zadupala válka. Ve vsi plné žen zůstali jen mrzáci, starci a blázni. Režisér J. A. Pitínský pojal Šrámkovu hru Zvony jako "expresionistickou baladu z české vesnice".
První dějství se odehrává v archetypálním duchu, kde sbor vesnických žen připomíná chór lític či rozdychtěných bakchantek z antické tragédie, stejně jako poloslepý vesnický stařec Babička (Josef Vinklář) se blíží víc oidipovskému věštci Theirésiovi. Výrazná pohybová i hudební stylizace a expresivní líčení i kostýmy činí z žen jednoznačně hlavní postavu dění. První dějství nekompromisně nastolí téma sexuální vyhladovělosti skutečných i domnělých válečných vdov.
Vpády ženského chóru jsou natolik agresivní, že alespoň zpočátku převálcují všechno ostatní. A přitom je tu nádherná postava sedláka Peterky, jehož Jiří Štěpnička hraje s bolestně zadíravou hořkostí venkovského filozofa, moralisty a vizionáře. Peterka je nositelem dalšího významného tématu hry, a sice svědomí, které on sám ve vesničanech rozezněl hlasem rekvírovaných zvonů. Štěpničkův ve výrazových prostředcích uměřený, a přitom tragicky naléhavý hrdina je po Vávrovi z Maryši jeho další vynikající hereckou kreací, kterou vytvořil pod Pitínského režijním vedením.
Druhým velkým zážitkem Zvonů je Peterková, v níž Taťjana Medvecká vytvořila bohatě prokreslenou studii zedřené venkovské selky, ponižované a podváděné, zlé i velkorysé, pudové i vychytralé. Ve velké noční scéně druhého dějství Medvecká dokáže dovést postavu do horečnatého patosu a pak ji v okamžiku zlomit do věcné i ironické intonace, která natočí postavu z úplně jiné, v této dusné venkovské tragigrotesce velmi žádoucí, humorné stránky.
Oba herci, jimž patří i závěrečná silná scéna Peterkova boje o přiznání se ke žhářství, jsou hlavním ziskem Pitínského inscenace Zvonů, která sice přečasto kolísá na hranici ještě snesitelného patosu a stylizace a má i řadu slabších míst, ale nelze jí upřít morální i emocionální poselství a především schopnost podívat se na Šrámkovu hru dnešníma očima.
Pro diváky budou možná Zvony trochu náročnějším soustem, ale stojí za to je prožít až do hořkého i poetického konce, v němž ve vzduchu, zatěžkaném nevyřčenou vinou i kocovinou z vesnické Valpuržiny noci, zůstává viset otázka: "Kdo to šel v noci lesem? Kdo to šel v noci lesem?"
Fráňa Šrámek: Zvony, režie Jan Antonín Pitínský, scéna Jan Hubínek, kostýmy Kateřina Štefková, hudba Petr Hromádka, dramaturgie Lenka Kolihová Havlíková. Premiéra 15. 6. 2006 v Národním divadle Praha