Článek
Další polohu přináší Sibiřská podmalovaná jen šuměním větru a vytím vlků, která náladou připomíná Psí vojáky v jejich indiánském období.
Mladistvý pel jejich přidrzlého debutu Lilie polní pochopitelně odfoukl čas, i když je nová deska pořád svěží, zralost dala albu větší hloubku. Skladby už nejsou tak jednorozměrné, objevuje se v nich více hořkosti, jakou přináší jedna z nejhezčích písní o rozchodu Krajina šera s verši "Tak proč se bojíš říct, že to končí/ tak proč se bojíš to říct / vždyť já ti na cestu posvítím loučí / a odvedu hady od těch míst".
Oběma protagonistkám přibyly zkušenosti, což je patrné zejména v textech, jak potvrzuje V pořádku se slovy "Nemusíš volat sanitku / já už jsem v pořádku lásko / Nemusíš volat hasiče / já už jsem vyhasla lásko / všechno je v pořádku." Pokud se tato hořkost spojí s bezprostředností, jíž Sestry Steinovy stále slynou, je výsledek je odzbrojující: "Znám už tě hodinu / ... /Tak přestaň mi říkat cizí ženo / zejtra jsem v práci a pozejtří z nás bude prach," uzpívají v písní Moje jméno.
Vyváženější je album i hudebně, přes řadu odboček k rocku, taneční elektronice nebo latině (Magnólie) se Sestry Steinovy drží folku, který je jim nejbližší, základem písní jsou jejich kytary a hlasy, které v aranžmá bezpražcová baskytara Pavla Hlouška, perkuse Davida Landštofa či housle Karolíny Vančurové citlivě obohacují, aniž by je zbavovaly původního charakteru. Albu rozhodně prospělo, že si je Sestry produkovaly samy.
Sestry Steinovy: Jen děcko se bojí
Sestry Steinovy: Jen děcko se bojí Indies 42:06