Článek
Ukázalo se, že představa o jejich práci není zásadně jiná než skutečnost, a pakliže dílko těžilo ze španělské předlohy, bylo šikovně přetransformováno vstříc tuzemským mravům. V redakci Přílohy Denních listů je stabilní sestava nerváků, chytrolínů, slepic, kliďasů a pracantů, jak to na pracovištích všeobecně bývá.
V úvodním dílu šel redaktor Lubor (Milan Šteindler), výrazně podporován novým vedoucím Viktorem Seidlem (David Matásek), jako starý dobrý stopař po případu úmrtí výtvarníka Vladimíra Dyka, který skonal ve sprše poté, co se pomiloval se svou žákyní.
Když už novináři vypátrali milenku rychleji než policie, začala rádobyvtipná honička, na jejímž konci holčina skočila do autobusu a ujela (zatracená náhoda). Muži pera to kupodivu vzdali, i když za rohem měli auto, a vedoucí Viktor šel do redakce posunout uzávěrku.
Zápletka jako z detektivky
Všechno ale dobře dopadlo, jak se na rodinný seriál sluší. Výtvarníkova milenka se v podvečer vrátila domů a bez odporu odjela s Luborem do redakce, kde všechno vyklopila. Snad mu v autě vysvětlila, že to předtím byl jen nevinný jogging.
Nechodí to tak pokaždé, ale budiž. Pořád lepší, než kdyby Lubor pátral po prodejci falešných charitativních květinek celých padesát vysílacích minut, jak se na začátku dílu zdálo.
Nejsympatičtější větu prvního dílu řekla Luborova milenka Veronika: "Nemáš ještě chuť na jedno malé usmířeníčko?" Neměl, pochopitelně.
Jsou totiž okamžiky, kdy se chuť jednoduše nenajde. Zatracený život přesto přináší chvíle, kdy usmířeníčko stejně proběhne.
