Senzační realista Theodor Pištěk vystavuje v Hluboké

Malíř Theodor Pištěk byl před jedenácti lety jako jediný Čech zařazen na výstavu East of Eden v budapešťském Ludwigově muzeu, která mapovala světové hyperrealistické tendence. Kromě amerických a západoevropských umělců se zaměřila i na tvůrce pocházející z postkomunistických zemí.

Přestože byly jeho obrazy do té doby představeny už na desítkách výstav po celém světě, tehdy byly vsazeny do takto širokého kontextu světové hyper a foto realistické malby poprvé.

Aktuální výstava Alšovy jihočeské galerie v Hluboké nad Vltavou se nyní pokouší o něco podobného: představit realistickou část Pištěkovy tvorby a lehce naznačit přesahy ke světovým tvůrcům. Kurátor Martin Dostál k tomu vybral několik prací známých osobností zapůjčených z Ludwigových muzeí ve Vídni, Budapešti a Koblenzi a také ze dvou českých sbírek – včetně Pištěkova vrstevníka, významného malíře Gerharda Richtera.

„Samotný Theodor Pištěk je představen výhradně svými realistickými pracemi, pokud možno v komplexním přehledu jeho nejznámějších a ikonických děl,“ uvádí kurátor. Mezi obrazy vznikajícími hlavně od počátku 70. let 20. století proto nechybí slavné variace na klasická biblická témata Josef N. z roku 1978 nebo o pět let mladší obraz Ecce Homo, který se stal ikonickým dílem předešlé Pištěkovy retrospektivní výstavy na Hluboké v roce 1993.

Aktuální výstavu chystala galerie dlouho, ale její přípravy brzdila pandemie koronaviru. Nicméně tím se její otevření zároveň příhodně posunulo do roku umělcova životního jubilea, protože na sklonku října, kdy výstava skončí, oslaví Theodor Pištěk devadesátiny.

Theodor Pištěk se narodil do pražské umělecké rodiny. Je synem populárního divadelního, a především filmového herce Theodora Pištěka a herečky Marie Ženíškové. Jeho pradědečkem byl malíř generace Národního divadla, František Ženíšek. Přestože herecké geny nepodědil a od malička se zajímal výhradně o výtvarné umění, osud ho nakonec zavál také na Barrandov, kam v dětství s tatínkem opravdu nerad chodil. Příčinou byla otcova popularita, kterou jako kluk kvůli neustálému narušování soukromí rodiny těžko snášel.

Učitelé od něj sice očekávali, že bude taky skvěle recitovat nebo hrát, a tím ho vytrvale trápili, rodiče však měli pro svého syna pochopení a podporovali jeho zálibu v malování.

Na sklonku padesátých let tedy Theodor Pištěk ml. absolvoval Akademii výtvarných umění, kde si pod vedením slavného portrétisty Vratislava Nechleby skvěle osvojil techniku realistické malby.

Setkání s filmovým režisérem Františkem Vláčilem v 60. letech poté odstartovalo jeho téměř celoživotní kariéru kostýmního výtvarníka, které se věnoval paralelně s malířskou tvorbou. Režisér zlákal Pištěka na projekt Markéty Lazarové, nicméně přípravy trvaly tak dlouho, že před tím spolu stihli udělat ještě dva jiné filmy.

Jak Pištěk mnohokrát zmínil, uchvátil ho hlavně Vláčilův přístup k výtvarné složce filmu, což souviselo s výtvarným nadáním režiséra. Markéta Lazarová měla ohromný úspěch, na mladého malíře se slétli další filmaři a utrhla se lavina: až z toho nakonec byla spolupráce na více než stovce filmů.

Za kostýmy k Formanovu Amadeovi získal Theodor Pištěk Oscara. Navrhoval kostýmy i pro následující Formanův snímek Valmont, za ně byl oceněn francouzským Cézarem. O své kariéře u filmu říká, že kdyby se s ní nerozhodl po Formanově filmu Lid versus Larry Flynt sám skončit, zřejmě by to pokračovalo stále dál.

Veřejnost ho díky jeho světovým cenám pochopitelně vnímala hlavně jako kostýmního výtvarníka, jenže pro něj samotného byla od začátku důležitější malba. Práci pro film považoval za vedlejší činnost, ostatně byla to tvorba na zakázku, a ne volné umění.

Zlákal ho pak sice ještě sci-fi seriál Duna, ale už v té době byl pevně rozhodnutý se filmem nerozptylovat a soustředit se na malování. Další výjimku udělal v roce 2013 pro Národní divadlo, když chystalo novou inscenaci komické opery Dvě vdovy. Tehdy prý nemohl odolat, aby se v historické budově symbolicky nepotkal s pradědečkem.

S kostýmy se poté svérázně vyrovnal na retrospektivní výstavě v Národní galerii uspořádané k jeho osmdesátinám. Shrnul je na hromadu. Možná, že za tím vzdorovitě úsměvným recesistickým gestem byl i komplikovaný prostor Veletržního paláce, který nevznikl pro výstavní účely a pro kurátory i umělce je často „výzvou“. Zřejmě za tím byla však i potřeba neodvádět pozornost od volné tvorby, zejména malby.

Přestože do filmových ateliérů jako dítě nerad chodil, později, když už pracoval jako kostýmní výtvarník, začalo ho filmové prostředí nepřímo ovlivňovat i jako malíře. Častým motivem jeho obrazů jsou totiž otevřená okna, brány, postranní vchody nebo jen skuliny, které odkazují na tajemný prostor za obrazem.

Theodor Pištěk se stal jedním z mála českých malířů, které v 70. letech okouzlil hyper nebo foto realismus. Jako umělec s klasickým školením neodolal tvůrčí práci s fotografií, která se tehdy pro malíře stala mezistupněm mezi skutečností a malbou. Zlákala ho prý hlavně tím, že na rozdíl od malíře nemá žádné akademické návyky – ignoruje kompozici i nejrůznější výtvarné kánony.

Přesto u obrazů Theodora Pištěka nikdy nejde jen o převod fotografie na plátno. Vždy si jako umělec něco přidá, čímž v obraze vzniká ještě další realita „za fotografií“.

V těchto letech se taky postupně začal vyrovnávat s klasickými náměty výtvarného umění. Například na slavném obraze Ecce Homo, který odkazuje na ukřižovaného Krista, zobrazil automobilového závodníka s ranami na rukou, namaloval ale i sérii „posledních večeří“ nebo zobrazil tesaře Josefa Nazaretského, opět ve spojení s automobilem.

Vášeň k autům provází Theodora Pištěka už od dětství. Ostatně řídil už jako patnáctiletý kluk, i když jen tajně. Protože tatínek trpěl vážnou srdeční chorobou a kvůli ní si netroufal řídit, dospívající Theodor ho ochotně vozil na natáčení.

V dospělosti léta závodil, dokonce se probojoval do reprezentace. Na tuhle kariéru však vzápětí rezignoval a jízdu si nechal jen jako odreagování od soustředěné práce v ateliéru.

Může se vám hodit na Firmy.cz: