Článek
První představení se konalo 30. října 1959 a byla jím hra Jiřího Suchého Člověk z půdy. V hlavní roli spisovatele Antonína Sommera, žijícího stranou společnosti na půdě, se střídali Miroslav Horníček a Miloš Kopecký, později i František Filipovský. A dodnes z této hry znějí písničky jako Pramínek vlasů, Dítě školou povinné, Včera neděle byla či Léta dozrávání známá spíše jako Život je pro mne obnošená vesta.
Jiří Suchý a Jitka Molavcová jsou stálicemi semaforského repertoáru.
Z divadélka ve Smečkách, kde dnes sídlí Činoherní klub, se Semafor záhy stěhoval po více než třinácti místech, až v roce 1962 našel útočiště v pasáži Alfa u Václavského náměstí, kde po léta na jeho legendární představení stávaly dlouhé fronty od večera až do rána. Po restituci budovy v roce 1993 se Semafor po dalších peripetiích přestěhoval do suterénu Hudebního divadla v Karlině, odkud ho v roce 2002 vyplavila velká voda. Od roku 2005 sídlí, doufejme že už nastálo, v Praze 6 v Dejvické ulici a o diváky stále nemá nouzi.
Na představení za vzpomínkami
Na repertoáru je od 30. října i vzpomínkový večer nazvaný Semafor má narozeniny. Je rozdělený do dvou polovin (s přidanou třetí). První část nazval autor a režisér večera Jiří Suchý „To nejlepší z nejhoršího".
Zleva Magdalena Jedličková, Veronika Tichá a Eliška i Hurábová tvoří hvězdné pěvecko-muzikantské trio.
Ne všechny semaforské tituly totiž přijali diváci stejně vstřícně a některé z nich se dočkaly jen omezeného počtu repríz. Přesto i v nich zazněla spousta krásných písniček. A tak po vstupní Malé Babetě a orchestrální skladbě z pera Jaroslava Ježka první polovinou programu defilují písničky jako Střevlík z Papírového blues. Hádka, v níž sice nezazní jediné slovo, ale v podání Jiřího Suchého a Jitky Molavcové je značně temperamentní, Trakař či Šedé pusto.
První část kulminuje výstupem Kancelář, v němž stárnoucí úřednice vzpomíná na svá mladá léta. Je to vlastně melodram, dokonale ušitý na míru herectví Jitky Molavcové, jež z komiky přechází do tragičtějších poloh a pro svou šedivou úřednici dobývá srdce diváků. Druhá část programu naopak připomíná nejúspěšnější repertoárové kousky. A tak znějí písničky jako Dotýkat se hvězd, Motýl, Marnivá sestřenice, Písnička pro Zuzanu, Blázen a dítě a řada dalších, které si hlediště často brouká s jevištěm.
Lucie Černíková a Jiří Štědroň v akční scéně z erbenovské Kytice a slavnostním večeru k šedesátinám.
Stávající semaforský soubor má pro ně zdatné interprety. Kromě Jiřího Suchého a Jitky Molavcové je tu výborná Lucie Černíková, Karolína Gudasová, Olina Patková, Jolana Haan Smyčková, Michal Merhaut, Tomáš Novotný, Michal Stejskal, Felix Slováček, Jiří Štědroň a řada dalších, včetně excelentního dívčího tria Eliška Hurábová, Magdalena Jedličková a Veronika Tichá, jež kromě zpěvu zvládne i hru na saxofon, trombon či flétnu.
V závěru zazní i Blues pro tebe, Honky tonky blues, anebo nedávno Jiřím Suchým otextovaná italská píseň z jeho mladých let. Je to večer vydařený a není divu, že všech jedenáct termínů bylo brzy vyprodaných. Ti, na které se nedostalo, ale nemusí propadat zoufalství.
Vedení divadla přidává další termíny v lednu i v únoru. A kromě narozeninového večera má Semafor na repertoáru dalších více než deset představení, včetně divácky stále oblíbené Kytice, wagnerovského Prstenu pana Nibelunga, revue Kdyby tisíc klarinetů, ohlédnutí za legendárním muzikálem Čochtanův divotvorný hrnec, Osvobozené divadlo Semafor, v němž soubor vzdává hold tvorbě předchůdců, či písničkové ohlédnutí Co na světě mám rád.
Šedesátiletý Semafor, stejně jako jeho osmaosmdesátiletý principál s neuvěřitelnou energií, zkrátka nezestárl.
Kufřík plný semaforských vzpomínek
„Člověk neví, co se může přihodit, a tak je mi líto věci vyhodit. Uložím je tam, kam patří, za rok, za dva nebo za tři budu rád, že je mám…“ zpívali před lety Jiří Suchý a Jiří Šlitr v písni Koupil jsem si knot.
Tahle slova se vybaví návštěvníkům výstavy k semaforským narozeninám Kufřík, do něhož sám život nasypal hrst divadelních vzpomínek. Od 7. listopadu se nachází v Kyjevské ulici č. 4, od Semaforu je to kousek, hned na prvním rohu doprava. Ve vitrínách i po stěnách tu návštěvník nalezne spoustu předmětů, obrazů i fotografií, s nimiž se během šedesáti let mohl potkat v hledišti či na jevišti oblíbeného divadla.
Jiří Suchý na vernisáži Kufříku předvádí, že do původní výbavy Semaforu patřily i loutky. Přihlíží Jitka Molavcová.
Kromě vzpomínek na Jiřího Šlitra, Ferdinanda Havlíka, Evžena Jegorova a další semaforské hvězdy, které zdobí již jiná nebe, je tu dost předmětů, které jinde nenajdete – třeba modré z nebe v instantní podobě, padesát let z ručně tkaného plátna nerozbalený indický čaj, anebo třeba diplom žákyni 7. B Jitce Molavcové „za pěkné chování a příkladnou píli“. Obojí ji ostatně neopustilo dodnes.
Výstavu provází slovem tištěným, hravým a vtipným Jiří Suchý. Tak třeba fotografie těch, kteří semaforskou tvorbu inspirovali, od bratří Marxů (míněni Groucho, Harpo, Chico, nikoli Karel) až po Ference Futuristu či Oldřicha Nového, jsou opatřeny nikoli jmenovkami, ale výzvou: Pokud vám jejich podobizny nic neříkají, koukejte s tím něco udělat!
Pozornost je věnována i Janu Werichovi a Jiřímu Voskovcovi (a Osvobozenému divadlu i s Jaroslavem Ježkem), Miroslavu Horníčkovi, Běle, Ondřejovi a Jakubovi Suchým, a především semaforskému repertoáru.
Každý si tu najde to své. Výstava je otevřená od pondělí do pátku od 11 do 17 hodin a pak od 17.30 do 18.45 pro ty, kteří chtějí její prohlídku spojit s návštěvou semaforského představení. V sobotu je otevřeno od 11 do 14 hodin a od 14.30 je součástí prohlídky i projekce filmového dokumentu natočeného speciálně pro Kufřík. Vstupné činí 50 nebo 100 Kč, to v případě projekce, na kterou je ale třeba se ohlásit předem, protože kapacita sálku je opravdu malá.