Článek
Jak jste se vůbec dostal k jazzu a taneční hudbě?
Po válce i v těžkém období 50. let bylo Brno, kde jsem se narodil, centrem tanečních kapel. Všichni znají Gustava Broma, ale podobných kapel tam bylo více. Začínal tam třeba později známý saxofonista Karel Krautgartner, dobrý přítel mého otce.
Otec Zdeněk měl v Králově Poli neboli Krpoli, jak my Brňáci říkáme, hned dvě kapely. Jednu menší pětičlennou, kde jsem ve svých 15 letech začal hrát na klavír, a druhou devítičlennou, kterou při plesech a podobných příležitostech dokonce rozšiřoval na 25 lidí, tedy regulérní big band.
Sám hrál na tenorsaxofon a s menší kapelou jsme zkoušeli u nás doma. Větší band už potřeboval dirigenta a jelikož otec v kapele hrál a necítil se na její vedení, začal jsem jako mladík dělat bandleadera.
Jaký jste hráli repertoár?
Kromě českých skladeb té doby jsme přebírali hlavně swingové věci ze zahraničních rozhlasů: Blueberry Hill, Glenna Millera apod. Tehdy se u nás nedalo nic sehnat, a tak to byla jediná cesta.
Otec měl známého jistého pana Sádovského, který každou noc zapisoval z rádia - hlavně Vídně a Mnichova - slyšené skladby a pak je instrumentoval.
Když jste v roce 1968 odcházel, byl jste již vítězem dvou prestižních mezinárodních dirigentských soutěží (Besancon, New York) a hostoval jste u České filharmonie. Vzpomněl jste si pak v cizině někdy na své začátky?
Velice často. Například datum mého narození 8. ledna je datem narození Elvise Presleyho. V USA, kde jsem nejvíce působil a dlouho žil, je vždy kolem toho dne velká sláva a já to bral trochu osobně.
V exilu jsem se dokonce sešel - to bylo hned na začátku 70. let, kdy jsem dirigoval v německém Kolíně nad Rýnem - s Karlem Krautgartnerem, bývalým šéfem TOČRu, skvělým saxofonistou a naším brněnským známým z mládí. Neměl příliš štěstí, jezdil jen jako host dirigovat do Vídně a občas vedl v Kolíně tamější rozhlasové big bandy.
Setkal jste se v USA s Leonardem Bernsteinem, dalším z velkých dirigentů, kteří se věnovali i jazzu?
Mnohokrát. Bernstein byl pro můj život vůbec osudová postava. Byl v porotě newyorské soutěže, kterou jsem v roce 1966 vyhrál. Potom, když jsem působil dlouho v USA a dirigoval americké orchestry, jsem často hrál jeho skladby. Vždy jsem si ho ale více vážil jako dirigenta než skladatele.
Když jsme se přestěhovali do New Yorku, šéfoval jsem v blízkém New Jersey místní filharmonii. Tam jsem se s Lennym, jak mi dovolil říkat mu, vídal často. Musím říci, že vedle Karajana a mého brněnského učitele Josefa Veselky to byl můj dirigentský vzor.
Celý rozhovor se Zdeňkem Mácalem, včetně jeho budoucích plánů a pocitů ze života v České republice vyjde v sobotním Právu.