Článek
Německý umělec nastoupil do čela České filharmonie v roce 1993, tedy v době, kdy završil působení coby hudební ředitel ve Státní opeře v Hamburku. Z pražského šéfdirigentského postu odstoupil po dohodě s tehdejším ministrem kultury Pavlem Tigridem za poměrně dramatických okolností v roce 1996. Tehdy mu média vyčítala finanční nesrovnalosti v hospodaření ČF, kdežto Albrecht to vnímal jako národnostní útok proti své osobě.
Jak se změnil od odchodu váš vztah k ČF? Řadu let jste tu nebyl, teď se zdá, že vzájemné vztahy s orchestrem se upokojily a rád se sem opět vracíte...
Jak víte, poprvé jsem s Českou filharmonií spolupracoval po osmi letech letos v únoru. A musím říct, že naše spolupráce je tvrdá, plodná a bez negativních emocí. Na orchestru oceňuji, že má pořád hezký barevný středoevropský zvuk, který je na hony vzdálen orchestrům v Americe i jinde. Daří se držet českou tradici, i když i to se trochu mění. Jako všude i tady se vše univerzalizuje, ale aspoň ne tolik.
Jinde v Evropě je to horší. Když slyšíte v rozhlase ony skvělé čtyři londýnské nebo tři pařížské orchestry, tak je od sebe nepoznáte. Mají skvělý zvuk, ale uniformní. Kdežto Vídeňské filharmoniky, Drážďanskou Staatskapelle nebo amsterodamský Concertgebouw, ty od sebe ještě poznáte.
A Českou filharmonii?
Tu obvykle taky, ale musíte na tom tvrdě pracovat. Třeba když jsme minulý pátek zkoušeli, tak jsem některá houslová místa nechal i patnáctkrát opakovat a prosil je, aby se oprostili od tzv. "chicago soundu". Prostě nechci tvrdý americký zvuk, ani italské špagety, ale měkký sladký zvuk, jak já v češtině říkávám "knedlíčky".
Slyšel jsem, že láskou k severní Americe, resp. USA, teď zrovna nehýříte...
Jistě že ne. Znáte určitě kauzu, kdy jsem předstoupil před tehdy "svůj" Rozhlasový orchestr v Kodani a pronesl před vystoupením protest proti Bushovi. Zvedlo to velkou mediální bouři a nenávist Američanů vůči mně. Amerika mě teď považuje za nepřítele a personu non grata - jezdíval jsem tam často, už ne. Mám zákaz tam dirigovat, jak v USA říkají - jsem na černé listině.
Je o vás známo, že jste velký propagátor Dvořákovy tvorby (i té méně známé) po světě, ale dokonce se jí "nebojíte" i na českých pódiích a jevištích. Připomínám jen vaše nastudování opery Vanda na konci této sezóny v Národním divadle. Řekněte, co vlastně na Dvořákovi tak oceňujete?
Můj vztah k Antonínu Dvořákovi je prastarý, sahá až do studentských dob. Už v padesátých letech jsem pro německý rozhas nahrál jeho symfonickou báseň Othello, ranou předehru Husitská, cyklus v Přírodě. Tehdy je v Německu nikdo neznal. A tak se postupně vyvíjel můj vřelý vztah k jeho dílu. Dvořákovo Requiem, které jsem "hrál" teď u vás a v Salcburku, jsem úplně poprvé na severu Německa uvedl v roce 1963, kdy jsem byl hudebním ředitelem v Lübecku.
Jak jste spokojen s pražskou Vandou?
Víte, ono bylo vždycky mimořádně obtížné ji scénicky provést. Když jsem tenhle kus objevil, tak to bylo vždycky prostřednictvím koncertního provedení nebo nahrávek. A z toho pohledu si myslím, že ani současné scénické nastudování v Národním divadle není zrovna mimořádně šťastné.
Je to těžko analyzovatelná historie - Vanda je prostě tak komplikovaná, že na její realizaci by byl potřeba režisér typu Feldensteina a ještě mít tak rok času na zkoušení. Proto jsem vedení divadla varoval a doporučoval jsem koncertní provedení. Na začátku června jsem Vandu koncertně dirigoval ve vídeňském Musikvereinu, kde je skvělá akustika, a přijetí bylo triumfální.
Jak vypadaly vaše letní měsíce?
Jak vidíte, především diriguji. Červen jsem - jak už jsem řekl - zahájil s Dvořákovou Vandou ve Vídni, pak jsem byl tři týdny v Japonsku a pak už jsem jel zpátky domů. Samozřejmě že léto nebylo jen samé dirigování, ale taky normálně žiju. Doma se s chutí věnuju hraní na klavír, to je moje stará láska. Dřív jsem prý býval i výborný klavírista, ale dnes? Hraju si pro radost. A taky s oblibou cestuji do všech možných zemí a hodně čtu. V několika jazycích.
Do kterých zemí rád cestujete?
Je spousta zemí, které už jsem mnohokrát navštívil a jejichž jazyky hovořím. Miluju Itálii, Španělsko, Portugalsko a Jižní Ameriku. Především ale během roku jezdím hodně takříkajíc profesně, takže se v létě o nějaké dlouhé cesty nesnažím, tedy o takové cesty, kde let trvá déle než osm hodin. Navíc nějaké válení na horkých plážích mě vůbec neláká.
To ale neplatí o plavání. V dětství jsem závodně plaval, hodně trénoval, dokonce mám několik medailí na národní úrovni. Vášnivě rád plavu dodneška, ale to neznamená ležet u vody, nýbrž opravdu se hýbat.
