Článek
V rozhovorech se zahraničními přáteli se skoro vždycky dostaneme do stadia, kdy musíme napřed vysvětlovat, že řada pojmů, které sice stejně znějí a stejně se u nás i na Západě překládají, mají zcela odlišný obsah. Pak obvykle nastane okamžik, kdy se můj návštěvník zeptá: "A co na to říkají u vás komunisté? Jaký je názor odborářů?" Odpovídám, že obvykle si myslí totéž co tzv. disidenti a že i mnozí funkcionáři KSČ si vykládají politické vtipy a hubují na neschopnost a korupci našeho vedení.
Odborníci, žurnalisté, umělci, spisovatelé a vůbec lidé zabývající se a zajímající se o politiku se v Československu neodlišují ani tak mírou znalostí, či hodnocením faktů, ale především morálním postojem a odvahou (či kalkulací), zda a kdy a zda vůbec mají své názory vyjádřit. Tento postoj je rozlišuje mnohem více než fakt, zda mají stranickou legitimaci v kapse.
"Jsou tito lidé reakční, nebo pokrokoví? Jsou pravičáci, nebo náležejí levici?" ptá se můj návštěvník a já si zoufám. Dokazuji svému příteli ze Západu, že obecná terminologie převzatá ze zasedání francouzského Konventu, z Cromwellova parlamentu nebo z carské Dumy je v současnosti nepoužitelná v zemích východní Evropy bez dalšího komentáře a vysvětlivek.
Tyto pojmy jsou u nás "vyprázdněny", "vymrskány" repetujícími revolucemi, pseudorevolucemi, státními převraty, jejich apologetikou a střídáním stadií tzv. revoluce, reakce, obrody, normalizace a opět reakce či opozice a zase normalizace nebo reformace...
...naprostá většina lidí dnes není v KSČ z přesvědčení (nejsou to marxisté ani revolucionáři), ale z prospěchu, nebo alespoň proto, že nemají vyhraněný názor, zůstali v KSČ, nechali se "prověřit" nebo se báli odmítnout, když je vyzvali ke vstupu do strany. Je opravdu těžké být přesvědčeným stoupencem komunistické ideologie a marx-leninské filozofie, když tato ideologie a celá historie hnutí byla opakovaně přehodnocena a rozdílně interpretována. Proto se řadoví členové KSČ neodlišují od ostatních svými názory a revolučním přesvědčením, ale svými povahovými rysy: jsou to lidé, kteří chtějí mít klid a zaručený a usnadněný pracovní postup, chtějí se podílet na relativních výhodách preferované minority, nechtějí mít komplikace v životě, jsou programově oportunní...
Zcela jasně vymezené svým postojem a sociálním zařazením jsou u nás pouze dvě skupiny: současní držitelé moci, neboli, jak my říkáme - "socialistický establishment", a "disidenti" čili opozice. "Socialistický establishment" tvoří straničtí a vládní funkcionáři centrálního a krajského formátu, vyšší byrokracie, členové StB, SNB, vysocí vojenští hodnostáři, ministři, jejich náměstkové, tajemníci KSČ, vedoucí redaktoři, ředitelé podniků, soudci...Tito lidé jsou nerozlučně spjati a současně i kompromitováni současným politickým systémem tak, že ani nemohou změnit svoji pozici: tvoří stávající decizní centrum a s ním i padají.
Druhou, jasně vymezenou skupinu tvoří tzv. disidenti, sumárně řečeno opozice - lidé, kteří již před lety jasně projevili slovy i činy svůj postoj, odmítající politiku stranického establishmentu. Tito lidé také již nemají možnost změnit své postavení ani ustoupit či přestoupit.
Tyto dvě skupiny jsou sice obě relativně nepočetné, ale jsou politicky obě aktivní, vědomé si i rizika vyplývajícího z jednoznačné volby a není třeba je přesvědčovat a získávat. Těm je to jasné. Jsou to minority, profilující jeden a druhý pól československého politického života. Mezi nimi se nachází, tak jako v každém státě, "mlčící většina", převážně konzumně orientovaná a o politiku se nezajímající, a lidé z tzv. "šedé zóny", o kterých zde chci psát.
Termín "šedá zóna" snad poprvé použili v tomto smyslu v oboru historiografie v článku "České dějepisectví včera, dnes a zítra" v samizdatovém časopise Historické studie autoři píšící pod pseudonymy R. Prokop, L. Sádecký a K. Bína k označení historiků, kteří zůstali "ve struktuře", tedy ve vědeckých ústavech a na vysokých školách, a přesto zůstali ve spojení i se svými bývalými kolegy, vyloučenými při čistkách po roce 1968, a byli ochotni se s nimi stýkat, diskutovat a případně jim i vypomáhat.
Dnes tímto termínem označujeme mnohem širší skupinu lidí, skupinu, která má a zvláště bude mít nesmírný význam při dalších předpokládaných změnách této společnosti. Lidé ze "šedé zóny" totiž jsou a mohou být partnerem nejen disidentů (tedy opozice), ale dle mého názoru i tím, kdo převezme vedení této společnosti. Lidé v "šedé zóně" jsou převážně kvalifikovaní, odborně erudovaní, jsou to dobří pracovníci, kvalifikovaní dělníci.
Právě proto viděli brzo chyby socialistického systému a hlavně nemuseli "podpírat" svou pracovní kariéru stranickou legitimací či jinými politickými funkcemi. Věděli, že se uživí i jenom poctivou prací, a proto snáze odolávali nabídkám i tlaku ze strany establishmentu. A protože se jen minimálně politicky angažovali, měli i více času na své vlastní vzdělávání odborné i obecné. Proto právě dnes nejlepší odborníci v Československu patří do "šedé zóny".
Proč zrovna barva šedá a proč označení zóna?
I barvy mají v dnešním světě jasnou a srozumitelnou symboliku. V době Stendhalově bylo každému jasné, co znamená barva "červená a černá", podobně tak jako my dnes víme, kdo jsou "zelení", "rudí" či "hnědí". Šedá barva je však neurčitá, není ani bílá, ani černá a poměrně snadno se může změnit v jedno či druhé. Šedá barva je spíše tak "trochu špinavá". Ano, špinavá. I to určovalo, určuje a bude určovat politické postoje lidí, které do této skupiny zařazujeme.
Dojde-li u nás opravdu ke změně politického systému a poměrů, tito lidé nebudou mít nikdy úplně čisté ruce, úplně morálně jasný kredit. Váhavě a neradi, ale přesto spolupracovali s establishmentem a přijímali určité výhody jako odměnu za svou relativní konformitu. Proto se lidé ze "šedé zóny", přestože souhlasí s názory disidentů a s politickým uvolňováním stávajících poměrů, současně i bojí, že jim jejich spolupráci v budoucnu někdo vytkne.
A proč mluvíme o zóně? Ani přesně nevím, snad jsme byli ovlivněni kdysi zde slavným filmem ruského režiséra Tarkovského Stalker, kde hrdina filmu vodil lidi jako průvodce do záhadné, nikomu nepatřící, tajemné "zóny", kde se "něco dělo" a tomu, kdo byl vnímavým, se mohlo leccos přihodit...
Od disidentů se lidé v "šedé zóně" liší především postojem, odvahou, nechutí či neschopností konfrontovat se s mocí. Jsou diváky toho, co se děje, diváky, kteří jasně fandí Chartě 77 a jiným nezávislým aktivitám, asi jako když fanouškové fandí svému oblíbenému mužstvu. Sami ale nehrají. Nejsou na hřišti, jsou pouze v hledišti. Fandí a občas i hlasitě volají a viditelně tleskají. A to je hodně: sledovat, fandit, pomáhat i tleskat!
Disidenti, zahledění někdy příliš do vlastní odvahy, si toho občas málo váží, málo tyto fanoušky oceňují, což je dle mého názoru škoda a chyba! Vždyť většina obyvatelstva na ten stadión vůbec nejde a ani neví, kde se hraje, a nechce to vědět.
Skupinu, kterou nazývám "šedou zónou", bych správně měla stratifikovat i sociálním statusem, třídní příslušností, profesí, politickým programem nebo alespoň zájmovou oblastí. Ale to je také nemožné.
"Šedá zóna" je skoro u každé vyhraněné sociální, zájmové a profesionální skupiny...
Lidé ze "šedé zóny" nejsou lhostejní, nejsou to cynici, spíše vyznávají tradiční a historicky ověřené individuální hodnoty, s nimiž již přišla před dvěma sty lety francouzská revoluce. Zastávají různá funkční místa, zachovávají formálně politické rituály a tím více se pak za toto své ponižování a sebeponižování zlobí na totalitní režim. Jsou zaměstnáni ve struktuře na místech zhruba odpovídajících jejich kvalifikaci, nejsou v "ghettu", chtějí si zachovat drobné výhody, které režim poskytuje těm, kteří jsou v normě.
Současně se snaží do ničeho "nenamočit", nikomu neškodit, spíše pomáhají lidem pronásledovaným politickým režimem. Proti establishmentu se však neangažují a již tím jsou do jisté míry kompromitováni a ohroženi "z obou stran". Zatěžují si tím své svědomí a mají i skryté obavy, že bude-li se zase jednou účtovat (a tento národ má veliké zkušenosti s kádrováním a až masochistickým sebezpytováním), budou i oni obviněni ze spoluúčasti a z kolaborace s establishmentem.
V situaci, kdy nebudou ohroženi a nebudou vystaveni příliš silnému mocenskému tlaku, postaví se ale jednoznačně a s přesvědčením na stranu disidentů a budou pak odhodlaně i veřejně zdůvodňovat i prosazovat jak ekonomické reformy, tak lidská práva. "Šedá zóna" se pak začne odpoutávat od režimu a bude jeho vysoce erudovaným kritikem. Prostor jim však pro to musí uvolnit či vybojovat disidenti...
Establishment se stále snaží z každého udělat svého podílníka a tím se zpětně státní moc upevňuje, neboť jen ona je pro tyto lidi zárukou, že jejich spolupodílnictví nebude odsouzeno. Pavel Bratinka ve svém článku, citovaném v samizdatovém filozofickém časopise Paraf z roku 1989, napsal, že právě z této zpětné vazby mezi vykonavateli drobných úkolů a totalitním státem pramení i regenerace moci.
Přervat svazek s mocí znamená snášet nejen její hněv, nýbrž i výčitky vzkříšeného osobního vědomí. K takové přeměně Šavla na Pavla je zapotřebí vskutku velké morální síly. Naproti tomu setrvávání ve svazku s mocí nevyžaduje žádnou zvláštní osobní zlobu a vytrvalost ve zlu, ale pouze nedostatek dispozice k mučednictví, což je velmi běžná lidská vlastnost.
Toto pochopit je pro občany států východní Evropy poměrně snadné. Každý z nás dříve, než překročil určitou hranici, byl alespoň v "šedé zóně". Jen úplně ta nejmladší generace opozice skutečně sama volila své zařazení do disentu...
Nechtějí-li dnešní disidenti zůstat i nadále exkluzivní minoritou, budou muset umět oslovit právě tyto lidi ze "šedé zóny" a vybídnout je, aby právě oni zaujali řídící pozice, nyní trochu uvolněné od kádrového stropu a omezení daného nomenklaturou. Proto není vhodné jim připomínat ani jejich drobnou kolaboraci s režimem, ani míru vlastních zásluh, zmařených možností, kariér, utrpení či počet let strávených ve vězení.
Bude to těžké pro obě strany!
Lidé ze "šedé zóny" budou pro mnoho disidentů těmi největšími konkurenty. Nejsou zcela zkompromitováni a současně měli po celou dobu lepší předpoklady než disidenti k vlastnímu odbornému růstu, k získávání kvalifikace, zkušeností právě v běžném, nedisidentském životě.
A o tento život přece půjde! Disidenti mají sice morální převahu, ale současně si musí být vědomi, že dvacet let žili či živořili mimo strukturu, převážně v izolaci, bez kontaktu s institucemi a vědeckými ústavy. Svým nuceným vyčleněním ztratili částečně i kontinuitu s "civilním" životem, se svými půsnadno může zdůvodnit těžkými objektivními podmínkami, politickým pronásledováním, diskriminací v zaměstnání, nemožností vystudovat, jezdit za hranice, nutností se živit osmihodinovou fyzickou prací a řadou dalších a dalších faktorů, které nejsou výmluvou, ale přesto nemění tuto skutečnost.
Většina disidentů, až na výjimky v oblasti čisté politiky, svobodných povolání, umění, žurnalistiky, politologie a snad i filosofie, bude méně kvalifikována než lidé a děti lidí ze "šedé zóny". Přijmout to, uznat, bude určitě těžké...
Dojde-li v Československu k očekávaným změnám totalitního revodními odbornými profesemi. A mladí lidé mezi disidenty se odmítli často zařadit do struktury právě z odporu k mravní promiskuitě establishmentu. Proto budou mít méně zkušeností s "fungováním normální společnosti" než jejich generační vrstevníci. Disidenti budou mít i nadále mravní převahu a mravní kredit, ale jejich odborné znalosti, třeba v obchodní sféře, či řízení podniků, budou přinejmenším zastaralé.
Tento handicap disidentů se žimu, tak disidenti také ztratí mnohé, pro ně cenné hodnoty. Budou to částečně právě ty hodnoty, kvůli nimž oni také volili tuto svou neobvyklou integraci do společnosti. Ztratí svou, zatím samozřejmou, jednotu, kohezi, solidaritu, vlastní výjimečnost, a tím i určitou odpovědnost za nedostatky politického a společenského dění. Očekávané uvolnění totalitního režimu bude zásahem i do jejich navyklého života. Snažíme-li se otevřít dveře, pak v okamžiku, kdy povolí, ztrácíme na čas i rovnováhu. Najednou třeba zjistíme, že nejsme tak schopní, jak jsme sami předpokládali. Ghetto disentu bylo i určitou izolací před kritikou.
Špatně se kritizuje ten, do něhož se všeobecně kope a jehož výjimečně tvrdou situaci všichni známe a dovedeme posoudit. V Československu to bude pravděpodobně probíhat tak, jako při každém jiném politickém převratu. Nejvíce získají lidé, kteří stáli stranou mimo barikády, na jedné či na druhé straně, ti, kteří inteligentně vyčkávali, tj. lidé ze "šedé zóny". Jim a pro ně a pro nově přicházející generace se otevře prostor vybojovaný angažováním disidentů. Z důvodů čistě politicko-taktických považuji za vhodné, umožnit i těm, kteří ve skutečnosti stáli až skoro na hranici kolaborace s establishmentem, dodatečně se k "šedé zóně" připojit a dodatečně za ni schovat svoji minulost. Raději ať se rozšíří ex post "šedá zóna", než aby se rozšířily naše vzájemné rekriminace.
Sleduji-li současné, spíše intolerantní vyčítání si zásluh a dřívějších chyb mezi našimi krajany v exilu, obávám se, že psychicky těžká doba pro disidenty u nás teprve začíná. O mnohém z toho, co nyní snadno diagnostikujeme jako důsledek neschopnosti establishmentu, zjistíme, že je to průvodní jev každé moderní společnosti. Jen stále proklamovaná a vnucovaná vedoucí úloha KSČ nám umožnila vždy interpretovat mnohé obecné nedostatky, vyskytující se i v demokratické společnosti, jako důsledek zcela konkrétního a personifikovaného stranického aparátu.
Až se zase v Evropě ustálí dnešní rozbouřené poměry a my se budeme moci konfrontovat se státy západní Evropy, zjistíme, že jsme velice chudí. I s tímto neblahým dědictvím čtyřicetileté socialistické experimentální devastace země se budeme muset umět vyrovnat. Přijmout to jako fakt, uvědomit si, že všeobecná bída, která nás čeká, vytváří vždy vhodné předpoklady pro nové demagogie, nové diktatury.
Je obecně známo, že ví-li člověk, co ho čeká a jak bude určitý proces probíhat, snadněji prožívá zátěžové situace, kterým je vystaven. Proto jsem již dnes, snad s předstihem, napsala tento článek pro sebe, své blízké přátele a hlavně pro lidi ze "šedé zóny". Současně to považuji za obecný problém, s nímž se budou muset vyrovnat lidé ve všech státech východní Evropy.
Teď si jen přeji, aby se konečně tato náročná situace v Československu realizovala. Doufám, že jsem tuto úvahu nenapsala příliš předčasně.