Článek
Podíváme-li se na výčet kapel v nichž jste hrál, od rockových Dunaj a E, přes akustické Rale až k projektům Ivy Bittové Bílé Inferno a aktuální Čikori, působí to, jako byste byl mužem v pozadí.
Byla to moje funkce být tak trochu šedá eminence, ale teď poprvé ve své kariéře jsem se odhodlal k tomu být na pódiu sám - chystám sólový program.
Známý jste především z Dunaje, co pro tebe znamenala tato kapela?
Lidsky i hudebně moc. Je to zásadní kapela, na které jsme vyrostli, byla to první skupina, které jsem se v Brně věnoval vážně. Byla tam touha jít do hloubky hudby, najít v ní nový svět, něco co, nikdy jiný nedělá, něco, čím jsme žili. Těžko říci, z čeho to rostlo, když spolupracuje několik lidí, je to vždy alchymie a tady se setkání podařilo.
V té jste se také potkal s kytaristou Josefem Ostřanským, s nímž jste spolupracoval po celou kariéru i v řadě dalších projektů, jako bylo E nebo Rale.
My jsme se setkali, když Pepa přišel do Dunaje, odehráli jsme dva koncerty a Pavel Fajt začal hrát v duu s Ivou Bittovou a my skončili. Tehdy jsme si ještě nebyli blízcí, ale sblížili jsme se, když mne Pepa požádal, abych mu pomohl se skládáním. Z toho pak vzniklo E. Hodně jsme pracovali a snažili se posouvat se a růst.
Proč mluvíte v minulém čase?
Už spolu nic neděláme, i Rale zatím spí a nevypadá to, že bychom je začali znovu rozjíždět, i když kdo ví. Naše se cesty rozdělily. Asi jsme si dali, co jsme mohli a každý měl jiné představy, jak dál. Každá spolupráce musí jednou končit, nic není navěky. Já se spíš děsím spolupráce z pouhého zvyku, kdy se vytratí vnitřní intenzita, z níž rostla.
Stalo se vám to někdy?
Mnohokrát. Jak v práci tak ve vztazích.
I v Dunaji?
Tam k tomu také došlo, to co byl jeden duch, monolit se rozpadl na čtyři kousky.
Takže o obnovení Dunaje neuvažujete?
Nemělo by to smysl, a nejen proto, že Jiří Kolšovský umřel. To, z čeho Dunaj vyrůstal, je pryč, a nemá se cenu k tomu vracet jen proto, abychom hodně jezdili a vydělali nějaké peníze.
Jakým způsobem probíhá spolupráce s už zmíněnou Ivou Bittovou?
Iva si jde svojí nezávislou cestou, spolupráce s ní hodně obohatila, je to obrovský muzikant a výjimečný člověk, má dar intuitivního napojení na hudbu. Hodně mi dalo, že jsem byl u toho přítomen. Zejména, když jsme dělali v duu, tak jsme se potkali.
Spolupráce probíhala podobně jako v ostatních případech, čímž ale nechci říci, že to bylo podobné ostatním věcem. Většinou jsem přinesl kostru a Iva ji obalila masem a vdechla jí život.
Z vaší nové kapely VRRM cítím velký posun proti tomu, co jste dělal dříve. jako byste se blížil až k jazzu. Co vás k tomu přivedlo?
Cítil jsem, že s musím posunout vpřed nebo toho nechat. V Čikori, kde zpívá Iva Bittová, jsem se potkal s percussionistou Milošem Dvořáčkem. To, že jsem našel hudebníky z jiného prostředí, mi pomohlo se na sebe podívat z jiného úhlu. Mě zajímá, aby v hudební struktuře byla i určitá míra svobody, aby v ní bylo více prostoru, melodie i harmonie, snažím se odklonit od repetitivního transu předchozí sevřenosti.
Není jednodušší pracovat s lidmi, které známe?
Jednodušší je to v tom, že víš, co můžeš očekávat, ale pak tam chybí prvek překvapení a dobrodružství.
Nečinilo vám problémy, že jako zkušeného muzikanta vás lidé spojovali s určitým pojetím?
Je to určité omezení, které jsem pociťoval, ale muzika je tak obrovská, že nereálné myslet si, že o ní člověk něco ví. To mě napadalo jen v počátcích. Na kytaru jsem začínal s trampskými ´dajánami´, pak jsem se učil na renesační hudbě a když jsem objevil Black Sabbath. Přišla další poloha bigbeatová, patrná v Dunaji a v E. Takže tu jsou spíš omezení, která si člověk sám dává, vytvoří si svůj jazyk. Právě tyto hranice je těžké překonat.