Scenáristka Sára Zeithammerová: Zajímá mě více pohledů na jednu situaci

Může. Bohužel ale tuto nálepku nejde tak snadno odpárat. Co jsem odpozorovala z reakcí na Stehy, valná většina čtenářů straní manželce.

Postava milenky má přitom spoustu dobrých vlastností a není v záviděníhodné situaci. Bylo by možné s ní sympatizovat, nicméně už je takto společensky zařazená bez ohledu na její charakter.

Nedají se nazvat úplně pozitivními, prostě se ocitla ve vztahu s mužem, který nad ní má převahu nejenom věkem, ale i vzděláním, sociálním postavením… Anna nemá moc velké pole působnosti v projevení svého názoru, nemůže se za sebe postavit. Právě mocensky nevyrovnané vztahy jsou teď rezonujícím tématem. I když je sobecká, elitářská a bezohledná vůči druhým, musíme brát v potaz, že je jí teprve dvacet let. Kdo v tomto věku neudělal věc, za kterou se zpětně stydí?

Stehy jsem původně psala coby povídku z pohledu milenky, což mi přišlo málo. Hynkův hlas jsem zprvu chtěla začlenit, nicméně se nedal střídat s takovou pravidelností jako u Lucie a Anny. Jednak tříštil pozornost, zároveň je žádoucí, aby v příběhu zůstalo nějaké tajemství. Kniha má díky jeho vypuštění pevnější kostru.

Zajímalo mě, jak onu nejbanálnější zápletku zpracovat jiným způsobem. Obecně mě zajímají pohledy několika lidí na jednu a tutéž situaci. Mám ráda japonský film Rašómon z roku 1950, který řeší vraždu z více různých úhlů včetně perspektivy samotného zavražděného, ačkoli ani u něj nemáme záruku, že říká pravdu. Nejde tudíž o novou formu. Obdobně jsem uchopila seriál Pět let, kde se na údajné znásilnění nazírá ze dvou perspektiv.

Ano, je mou srdeční záležitostí. První řada byla skvělá, také pro mě byla velkým inspiračním zdrojem.

Věk je jenom číslo, alespoň doufám. Mám k nim určitou empatii, navíc neprožívají pouze problémy v manželství, ale věci, které jsou generačně univerzální, mimo jiné komplikované vztahy s rodiči a prarodiči. Lucie si pro svého muže nepřipadá dost dobrá, je nejistá v pozici designérky, kterou se živí, trpí syndromem podvodníka.

Rozhodně. Jsem ve fázi, kdy jen sklízím, co jsem zasela, což se mi v životě ještě nestalo. Nápadů mám naštěstí stále dost. Připravuji svůj první autorský celovečerní film. Půjde o horor s náboženským rozměrem, o zakázaných potratech v době první republiky. Rámovat ho bude hra na kočku a myš mezi andělíčkářkou (ženou, která provádí nelegální přerušení těhotenství – pozn. red.) a četníkem, kteří zastávají rozdílné názory nejen na reprodukční právo. Jedna strana tvrdí, že žena by měla mít své tělo pod kontrolou, druhá vnímá potrat jako něco, za co by měla jít sedět.

Vřelý, byť se strašně bojím. Líbí se mi tvorba Mika Flanagana, především jeho seriály Půlnoční mše a The Haunting pro Netflix. Mám ráda i španělský horor Sirotčinec. Když horory píšu, tak se nebojím, což je možná chyba. Tento žánr je dobrý způsob, jak sdělit myšlenky, aniž by šlo o nějaký diktát. Kdybych námět zpracovala do historického snímku, mohla by to být pěkná nuda.

Už ho mám hotový a odevzdaný. Hana je naštěstí formálně velmi čistá, chování postav je srozumitelné a hladké. Kniha začíná vypuknutím epidemie tyfu ve Valašském Meziříčí, já scénář psala v počátku covidu, takže mi to sedlo.