Scenáristka a režisérka Alice Nellis: Ráda píšu o věcech, které dobře znám

Nejen v Buku, ale i v Němých tajemstvích režiséra Tomáše Mašína, k němuž jste napsala scénář a je právě v kinech, hrají velkou roli koně. Je to náhoda?

Není. Vždycky raději píšu o věcech, které znám, zvlášť ve chvíli, kdy mají mít nějaký hlubší význam. I když jsem třeba psala na objednávku Zátopka, tak ačkoli vůbec nejsem sportovec, cítila jsem potřebu se o sport začít zajímat, dokonce jsem i trochu běhala.

A protože mám dva koně a intenzivně se jim věnuji, považovala jsem za přirozené o nich psát. Navíc jsou svým způsobem normální součástí života mnoha lidí.

Stejně tak se v obou filmech vyskytují lidé s postižením…

To je úplná náhoda. Scénář Němých tajemství jsem psala na objednávku producenta Jiřího Tučka, vznikal až po námětu Buka a v zadání bylo, že hlavní postava má mít nějaké těžké postižení, s nímž mám pracovat. Vtipné je, že to bylo v době covidu a my jsme se s panem producentem poprvé viděli naživo až na premiéře.

Celou dobu jsme si jen telefonovali, posílali materiály. Spolupracovala jsem se svým kamarádem, doktorem Filipem Kramářem, abychom diagnózu konkretizovali, a pak jsem se podrobně zajímala o afázii. Když jsem scénář dopsala, Tomáš Mašín ho natočil a až na premiéře jsme se viděli.

Čím se řídí, který film jen píšete a který i točíte?

Většinou to vychází z toho, že si ode mě někdo objedná scénář už s tím, že ho natočí někdo jiný. To byl případ Zátopka. Od začátku to byl projekt Davida Ondříčka, který za mnou přišel, že by rád, abych spolupracovala na scénáři. Tam má režie vůbec nepřipadala v úvahu.

Někdy je za tím i důvod časový, protože třeba seriál Mozaika, který jsem psala a točila, dokončují Jasmina Blaževič a Lenka Wimmerová. Na tak obrovském projektu se totiž práce někdy překrývá. Já ještě psala a už se muselo točit.

Rozdíl v tom je asi takový, že když píšu pro někoho jiného, tak se tolik netrápím tím, že třeba napíšu Davy vstávají a jásají. Když vím, že za kamerou budu stát a řídit to celé já, jsem s takovými scénami opatrnější.

Co máte před sebou?

Píšu a budu točit dva seriály. První se jmenuje Náhradníci, druhý má pracovní název Marika. U obou bych měla roztočit první díly. A vybrala jsem si kolegy režiséry, s nimiž mě baví pracovat. Scénáře jsou mé, ale ten první budu točit s Jiřím Havelkou, druhý s Michalem Blaškem. Moc se na to těším, protože to je úplně jiná disciplína. Zažila jsem to už s Ivanem Zachariášem u Pustiny a vím, že je hezké, když člověk není v profesi sám. Spousta rozhodnutí, která jindy musím dělat sama a sama za ně nést odpovědnost, sama o nich přemýšlet, najednou probíhají v diskusích, a to je moc hezké.

Prozradíte, o čem seriály budou?

První je komedie o páru, který se rozhodne najít si náhradní matku v Gruzii. A ukáže se, že co se jevilo jako nejjednodušší a nejlevnější cesta, může být cesta zatraceně komplikovaná. Nejen z legislativních důvodů. Druhý je zase spíš detektivka, ale trošku absurdní. Říkáme tomu moravské Fargo.

Jedním ze současných horkých témat je vstup umělé inteligence do tvorby. Hollywood je kvůli tomu ochromen stávkou scenáristů a herců. Cítíte se jako scenáristka ohrožena?

Víte, byla doba, kdy vynález psacího stroje náhle zjednodušil to, co mělo obrovskou cenu mimo jiné v tom, že to někdo napsal rukou. Psací stroj psal rychle, uniformovaně, ztratila se krása ruční práce. A přesto byly na psacím stroji napsány tak nádherné romány.

Pak přišel počítač a všichni nám ve škole tvrdili, že když nepíšeme na papír, rukou nebo na stroji, když můžeme kdykoli cokoli přepisovat, ničí se to, co se děje v hlavě.

Myslím, že vstup umělé inteligence je krok, který už asi nikdo nezastaví, a pokud jsme ho chtěli zastavit, měli jsme to udělat dřív. Ale také si myslím, že umělá inteligence člověka nenahradí, protože to, z čeho čerpá, je něco, co už bylo člověkem uděláno.

Umělá inteligence samozřejmě vytváří nové spoje a bude na nás najít si to, kde jsme potřební, a pracovat s tím. Máme se toho primárně bát a bojovat proti tomu, nebo začít zjišťovat, kde se to dá využít a kde je to zatím tak nedokonalé, že jsou lidé pořád potřeba?

Nedávno jsem nechala, jen tak z legrace, napsat umělou inteligenci scénu. Chtěla jsem, aby byla vtipná, a dala jsem jí nějaká zadání. Výsledek nebyl špatný, ale také nebyl moc dobrý, byla to ta nejprůměrnější scéna. Kdyby mi ji přinesl student, řekla bych mu, že má ještě sedmdesát let času na to, aby psal něco tak zprůměrovaného.

Takže zatím se necítím úplně ohrožená, protože takové scénáře bych psala nerada. Pokud by po nich byla poptávka, tak nechci psát ani točit.