Scenárista a režisér Zdeněk Zelenka: Na Štědrý večer musí být pohoda, napětí i humor

Pro televizi je Kouzelník Žito celkem asi desátá, z toho pátá bude vysílaná na Štědrý večer. Nedávno jsem se dozvěděl, že jich mám ze všech režisérů nejvíc. Začalo to Nesmrtelnou tetou, která vznikla v koprodukci s Českou televizí pro kina a televizní premiéru měla právě 24. prosince. Pak to byl Rumplcimprcampr, Kouzla králů a Duch nad zlato.

Určitě. Už v tom, že pro režiséra je vlastně poctou, když ho Česká televize s touto nabídkou opakovaně osloví. Znamená to, že diváci jeho pohádky přijali, ale také to znamená přistoupit na určité parametry, které nejsou bezpodmínečně nutné u pohádky, která jde do kin. Pro Štědrý večer nemohu natočit pohádku typu Panna a netvor nebo Deváté srdce.

To jsou krásné filmy, ale od štědrovečerní pohádky se očekává, že bude pohodová a přitom napínavá, zaujme celou rodinu, hlavní hrdinové budou o něco usilovat a dokáží to, bude tam humor. Je to vlastně multižánrový projekt – i v Kouzelníkovi Žitovi jsou detektivní i komediální prvky, hudební čísla.

A sladit vše organicky tak, aby nevznikl guláš, není snadné. Vyžaduje to klasický přístup, experimentování s formou ani alternativní herectví sem nepatří. A speciálně dbám na to, aby měla pohádka hezkou češtinu, aby dialogy nezněly „pražštinou“ se všemi těmi -ej na konci slova… Nemusí to být spisovná čeština, ale musí být hezká.

Prehistorie je taková, že jsem si kdysi na ten titul vzpomněl, přečetl si znova Staré pověsti české, ale k realizaci nedošlo. A když jsem se k němu teď při přípravě pohádky vrátil, uvědomil jsem si, že se hodí spíš pro animovaný film. Takže postupem práce na scénáři z té pověsti nezbylo nic než název.

Nemohla. Je to pohádka, která se odehrává v gotice, takže jsem musel zjistit, jaké plodiny se tehdy u nás pěstovaly. Bylo žito, byl ječmen, ale na oves jsem nenarazil.

Jsou pohádky, které se odehrávají v době – nedobě, také jsem jich pár udělal. Ale tentokrát jsme si řekli, že to bude gotika, protože jsme se chtěli výtvarně odlišit od většinou renesančních pohádek. Proto jsme zvolili hrad Křivoklát, proto i kostýmy jsou gotické.

Přiznám se bez mučení, že jednu chybu tam máme – v písničce se zpívá „brambory plesnivé máš…“ a brambory tehdy ještě u nás nebyly.

Myslím, že bych si na to netroufl, kdybych nenatočil těch devět předchozích a nebyl příznivec starých pohádek, jako je Pyšná princezna, Byl jednou jeden král, Šíleně smutná princezna nebo Honza málem králem. Natočil je Mistr Bořivoj Zeman a ten mě učil, hodně jsme o pohádkách mluvili. Chce to znalost předchozí tvorby, protože se vždycky navazuje. A musí to být pohádka nezaměnitelně česká.

Samozřejmě – čeští čerti nejsou symbolem zla, což patrně vyplývá z toho, že máme sklon zlo zesměšňovat. Mně se to líbí a pro herce je taková nabídka vítaná, protože hrají komediální postavy. Navíc česká pohádka, to nejsou bratři Grimmové ani Andersen, vždycky je tam určitý laskavý pohled, jehož musí být tvůrce schopen.

Je v nich radost ze hry a pracují se všeobecnými hodnotami, aby byly v každé době aktuální. A hlavní hrdinové musí zaujmout teenagery! U některých pohádek mi vadí, že je hrají lidé před třicítkou: najednou se naivita pohádek vytrácí a trochu to skřípe. Proto jsem i sem obsadil dvojici, která je na hranici teenagerů – normální holka a normální kluk. A ještě jedna věc je pro české filmové pohádky typická: práci rádi přijmou špičkoví herci, a to je velmi důležité, protože pohádka vyžaduje takovou stylizaci, že v ní musí hrát ti, kteří dokonale ovládají řemeslo.

To je stejné jako u dětí. Dělal jsem kdysi pomocného režiséra u řady dětských filmů počínaje Pány kluky a vím, že se spíš ti špičkoví herci bojí, že je děti přehrají svou přirozeností, roztomilostí. Dítě není herec, výkon za něj podává režisér. A totéž je u začínajících herců.

V tomto případě hrál Denis Šafařík první velkou roli, Jakub Novotný stál poprvé před kamerou, ani Anna Kadeřávková ještě mnoho zkušeností nemá. Člověk musí najít odpovídající typ, někoho, kdo je vynikající, aniž o tom ví, a těžit z jeho přirozeného talentu. Denis byl úplně vynervovaný, že bude hrát s panem Kostkou a s paní Bohdalovou, a pak spolu hráli, jako kdyby byli z jednoho ročníku.

Vůbec ne. On sám je z toho, že ho přirovnávají k Neckářovi, nervózní. Má podobný hlas a má určitou přirozenou naivitu projevu, kterou jsem potřeboval, ostatní je kouzlo nechtěného.

Písničky do pohádek i ve světě patří. Kráska a zvíře, Lví král… A já jsem využil muzikálovou zkušenost, která mě naučila, že když se mluvené slovo propojí se zpívaným, je to přirozené.

Televize má jedno nepříjemné specifikum – věnuji dílu strašnou spoustu práce, pak se odvysílá a já nevím, jaké byly reakce diváků. Pořád jsem točil, ale nemohl jsem si ověřit, jestli se diváci smějí tam, kde jsem to zamýšlel, jestli jsou napnutí nebo emotivně dotčení. Věděl jsem jen, že se dívají, a to je pro mě jako režiséra nulová informace, potřebuji odezvu.

Proto jsem přijal více méně náhodně nabídky dělat muzikály, protože tam přesně vidím, kde jsem se spletl a kde ne, kde diváci zabírají a kde nereagují. Je to pro mě velká škola, myslím, že by si každý režisér měl divadlo zkusit, aby věděl, jestli jeho řemeslo funguje. Když se hraje Doktor Ox nebo Mefisto, připlížím se do sálu, sednu si a sleduji, jak na publikum působí.

Ne na celou, budu mít volný večer, už jsem ji viděl mnohokrát… Ale přiznám se, že se vždycky kouknu na prvních pět minut, abych měl jistotu, že je všechno v pořádku. Je to spíš pověra a zbytečný strach, ale přesto se vždycky bojím, aby to nepustili ve špatném formátu, nebyl špatně nastavený zvuk…Nic z toho se nemůže stát, je to trochu moje úchylka, ale chci vidět, že se vysílá to, co jsme natočili.