Článek
Letos jste už hrála, ale koncerty v České republice pro vás začíná období intenzivního vystupování v různých evropských zemích. Jsou s tím po dlouhém období ovlivněném covidem spojeny i nervozita či obavy?
Na jednu stranu jsem u vytržení, protože konečně zase budu moci vykonávat svou milovanou práci. Na začátku pandemie jsem občas propadala strachu, že už to možná nikdy znovu možné nebude. Zpěv a hraní na saxofon se zdály být chvíli dost nebezpečné a svým způsobem vzdálené. Jsem šťastná, že je to zase možné.
Ale není tak snadné se po dlouhé době vrátit k něčemu, co bylo přerušeno. Hodně lidí včetně mě zažívá velkou únavu. Dostavuje se podivný efekt, člověk by čekal, že teď všichni budou jen šťastní, ale hodně lidí to má naopak. V klubech a hudební branži potkávám lidi, ve kterých se to trochu pere. Nakonec je to dobré, ale procházíme si i těžkými chvílemi.
Pro mě je to možná jednodušší, protože i loni jsem využila jakoukoli příležitost hrát, i když to bylo třeba jen online nebo pro třicet lidí. Je mi jedno, jestli hraju pro padesát, pět set nebo pět tisíc lidí. Připadá mi to v podstatě stejné a vlastně mám méně lidí o něco radši. Navíc hraju i trochu jazz, a tak je pro mě přijatelný i koncert, na němž se sedí. Chápu ovšem, že hudebníci, kteří byli zvyklí jen na velký tancující dav, to prožívali jinak.
Přineslo vám uplynulé období i něco pozitivního?
Sleduji, že si lidé uvědomili, co pro ně umění znamená. Že sice bez hudby možná neumřete jako bez jídla, ale pro srdce, duši i mozek je to zásadní věc. Na koncertech teď vídám v prvních řadách brečet chlapy, kteří jsou překvapení, jak jim živá kultura chyběla.
Mě to ale nepřekvapuje. Věděla jsem, že hudba je něco, co nám přináší užitek každý den. Bylo pobuřující, jak to v mnoha zemích světa během pandemie vlády podceňovaly. Ale my pokračujeme dál. A příhodně jsme pojmenovali turné – We Never Stop. Nikdy nezastavíme.
Počátkem příštího roku by mělo vyjít vaše nové album. Kolik vás na něm ještě čeká práce?
Máme všechny písně a party ostatních hudebníků nahrané. Ale já mám ještě dost práce. V minulém roce jsem se totiž tak bála, že ztratím tuhle práci nebo své publikum, že jsem si nedovolila moc vydechnout a neměla jsem dost času album dokončit. Ještě musím něco nahrát a až po skončení turné přijde na řadu mix. Během lockdownu jsem do toho hodně šlapala, přála jsem si, aby deska vyšla, až se bude zase hrát. Ale nabrala jsem si toho tolik, že jsem to nestihla.
Čemu jste se věnovala?
Začala jsem uvádět pořad v rádiu, udělala jsem stovky streamů, také jsem se hodně věnovala charitě. Chodilo mi mnoho žádostí, abych zahrála písničku pro lidi, kteří na tom nebyli dobře a třeba leželi v nemocnici s covidem. Nahrála jsem ji třeba na video a poslala na telefon. Bylo toho tolik a bylo to potřeba, že deska šla přirozeně na druhou kolej, což možná nebylo moudré, ale rozhodně nelituji. Naučila jsem se tím nestresovat.
Uvažovala jste někdy o jiné profesi?
Na jednu stranu ne, protože hraju od šesti let. Ale ta možnost vždy existovala. Můj otec byl jazzový hudebník a chtěl, aby jeho hudba byla čistá a přesně taková, jak chtěl on sám. Ale zároveň si přál, aby se jeho rodina měla dobře, a tak měl většinu života ještě jednu práci, prodával auta. A tak jsem vnímala jako normální, že i když je hudba na prvním místě, máte ještě denní práci.
V noci se u nás spalo tak čtyři pět hodin. Už během školy jsem začala pracovat. V osmnácti jsem ale během jednoho roku potkala Prince, Davea Stuarta z Eurythmics a Pink Floyd. A najednou jsem byla příliš zaneprázdněná a na další práci neměla čas. Nikdy jsem se naštěstí nemusela zaprodat a pořád jsem připravená na to, že kdyby mě lidi už neměli rádi, půjdu dělat něco jiného.
Tenhle mód přežití se ve mně aktivoval hned na začátku pandemie. Jak už jsem zmínila, vyrazila jsem mimo jiné do rádia a požádala, aby mě nechali moderovat. To mě baví a chci pokračovat. Ale jinak jsem měla v životě štěstí a nemusela hledat nic dalšího, protože jsem se svým životem byla vždy naprosto spokojená. Jsem ten typ, který když se ho někdo na turné zeptá, co by pro mě mohl udělat, říká, že nic, protože má všechno. Jsem šťastná.
Dokázala jste toho mnoho. Jste ambiciózní?
Legrační je, že jsem o tom v poslední době dost přemýšlela. V uplynulém období jsme totiž v Nizozemsku měli povolené maximálně tři hudebníky na pódiu a já přemýšlela, co s tím mohu podniknout. A připravila jsem představení, v němž vyprávím o svém životě. Všechny jeho příběhy se snaží odpovědět na tuhle otázku.
Pořád to úplně přesně nevím, jak se to všechno stalo. Ale jednu věc vím, příliš ambiciózní jsem nebyla. Spíš velmi plachá. Hodně z toho, co se mi podařilo, přičítám obrovské opoře, kterou jsem měla v rodičích. Stáli za mnou, ať jsem chtěla dělat cokoli, a maximálně mě podporovali.
Měla jsem po svém boku i Rosu King, která mě jako malou holčičku viděla hrát a vzala mě do své kapely. Všechno šlo docela hladce a já si díky tomu myslela, že život je fantastický a není to žádná věda. Že je vlastně docela snadné hrát, kdekoli si přeju. Žila jsem ve sladké nevědomosti, že by třeba mohl existovat i někdo, komu bych se nezamlouvala.
Všude jsem nakráčela s radostí a s tím, že předvedu to nejlepší, co umím, a všem se to bude líbit. Myslím, že tenhle přístup mi pomohl. Jsem totiž jinak strašně stydlivá.
Jak vám ten přístup pomohl?
Nikdy bych například nešla za Princem sama od sebe. Ale když mi někdo řekl, že je dobrý nápad mu napsat, tak jsem mu věřila. A když pak Prince zrušil mé předskakování a táta mi řekl, že bych se na něj měla zlobit, řekla jsem si: No jasně! A napsala jsem mu vzkaz. Jemu se to zdálo vtipné. Byl to dokonalý mix štěstí a nevědomosti.
Víte, já vím, že mám talent, ale ne zase takový, aby sám o sobě vysvětlil všechno, co mě potkalo. Jsou i talentovanější hráči. Znáte třeba Arona Hodka? Je mu asi deset a je dokonalý, jeden z nejlepších baskytaristů. Je velmi cílevědomý, cvičí několik hodin denně a tvrdě maká. Já taková nikdy nebyla.
A přesto se vám podařilo hrát se světovou hudební špičkou.
Nikdy jsem nebyla člověk, jenž by svůj život zasvětil jen hudbě a obětoval všechno ostatní. Hodně lidí si myslí, že to jinak nejde, ale podle mě se můžete hudbě věnovat, i když to není to jediné, na co se soustředíte. Nemusíte být zázračné dítě, abyste se stal hudebníkem. Můžete začít později a být v pohodě.
Já měla především hodně štěstí. A jsem pracovitá. Každopádně to, že jsem už v osmnácti pracovala s Princem a on mi dal své požehnání, mi nesmírně pomohlo při všech dalších hudebních setkáních. Všichni po něm, Aretha Franklinová, Pink Floyd a Dave Stewart, si řekli, že když se mnou hraje Princ, musím být dobrá. To bylo mé velké životní štěstí.
Vaše biografie říká, že i když jste pracovala s velkými jmény, prvořadá pro vás byla především vlastní tvorba. Je to tak?
Ano, na konci dne pro mě vždy bylo důležité být autonomní. Být svůj vlastní šéf jsem se naučila od táty. Odmalička jsem věděla, že bych nikdy nebyla šťastná, kdybych pracovala pro někoho jiného. Možná proto, že jsem jedináček. Navíc mám pořád spoustu nápadů, což by pro mého šéfa byla noční můra.
I když jsem pracovala s úžasnými muzikanty, vždycky jsem chtěla, abych odešla sama a nebyla vyhozena, protože jsem je přestala bavit. A proto jsem potřebovala něco svého. Je to úžasná rovnováha, když můžu převzít otěže, kdy se mi chce, nebo kývnout na něčí nabídku, když mám chuť chvíli sloužit v armádě někoho jiného.
Může se vám hodit na Zboží.cz: