Saša Langošová: Nechtěla bych, aby mi bylo zase šestnáct

Není tedy divu, že právě tam nahrála své třetí album Night Walk With Me, které momentálně představuje na českých letních festivalech a má za sebou i domácí miniturné po boku americké písničkářky Suzanne Vega. Nejenom o nahrávce vypráví zpěvačka Saša Langošová.

Podle mě je to tím, že hudba, kterou děláme, se čím dál víc upíná k americkým vzorům. Tenhle styl u nás asi nikdy nebude široce populární. Další důvod je, že jsme málo ambiciózní. Hudba je pro nás hlavně zábava a my možná málo přemýšlíme o tom, jak se dostat do širšího povědomí. V neposlední řadě může být důvodem i to, že jsme mezi druhou deskou a tou novou měli poměrně dlouhou pauzu. Způsobily ji ale tak zásadní okolnosti, že to nešlo udělat jinak.

Díky tomu, že jsme na albu pracovali až poslední tři roky a dokončovalo se před pár měsíci, ho mohl míchat Tchad Blake. To by se asi jinak nepodařilo. Pro mě osobně to bylo splnění snu, protože ho jako producenta a studiového inženýra mám ráda od svých třinácti čtrnácti let. Míchal spoustu mých oblíbených desek a já úplně zbožňuju temný zvuk, který jim dává. Myslím si, že našim písničkám jeho práce velice pomohla. Dokázal z nich dostat energii a atmosféru, která v nich měla být. Běžný posluchač to sice asi neocení, ale písničkám ta výsledná atmosféra dodává na upřímnosti, která může mnohé oslovit.

Dostali jsme se hlouběji, a to jak emocionálně, tak hráčsky. Členové naší kapely jsou už mezi sebou propojení tak, že výsledné sdělení je sevřenější a jasnější. Texty jsou také dost silné. Všechno to napětí, které v písničkách má být, se může během míchání ztratit. Tchad Blake ho ale naopak umocnil. Když jsem slyšela výsledné mixy poprvé, šel mi z toho po zádech mráz.

O to mi jde ze všeho nejvíc. Snažím se natolik uvolnit a ponořit do písniček, aby se energie mezi muzikanty spojila a oslovila i posluchače. Vždycky se to nepodaří, ale pokud ano, děje se něco nepopsatelného. Člověk má pocit, že splývá s celým vesmírem. Vyžaduje to samozřejmě velkou koncentraci, sebedisciplínu a schopnost poslouchat ostatní v kapele. Hraje v tom samozřejmě roli i text. Některé pasáže z písniček se mě dotýkají přímo bytostně.

Jedno téma to určitě není. Byla jsem ale překvapená, když si někteří moji kamarádi přečetli texty ještě předtím, než jsme je dali do bookletu, a pak mi řekli, že jsou strašně negativní a depresivní. Já ten pocit neměla. Když jsem se ale nad nimi znovu zamyslela, uvědomila jsem si, že posledních pár let v mém životě bylo velmi krizových.

Stala se spousta negativních věcí a psaní textů pro mě byla terapie. Negativní věci jsem při tom přetvářela v něco nového, tvůrčího a kreativního. Proto se do textů dostala řada temných prvků. Beru to tak, že když člověk překoná to nejhorší a vrhne se do něčeho tvůrčího, tak už je to dobré.

Měla jsem pár těžkých let. Moje maminka byla vážně nemocná, šla z nemocnice do nemocnice a z léčebny do léčebny, no a samozřejmě to nedopadlo dobře. V té době nejen že jsem nemohla psát, ale nebyla jsem schopná ani zpívat. Bylo to tak hrozné, že jsem nemohla dělat nic emocionálního. Trvalo to možná rok, než jsem se z toho dostala, a další rok mi zabralo, než jsem se dostala do normální psychické pohody.

Písničku jsem o tom byla schopná napsat až po čtyřech letech. Jmenuje se 100 Years. Později jsem měla vážné zdravotní problémy i já. V tom období jsem se změnila z bezstarostného teenagera v člověka, který se musí naučit vyrovnávat s těžkými dny svého života. Když se to ale povede, člověk je mnohem silnější a uvědomuje si životní priority.

Vůbec ne. Nechtěla bych, aby mi bylo zase šestnáct. V těch letech se člověk srovnává sám se sebou, musí si pořád něco dokazovat, ale teprve později zjistí, že to vůbec nebylo potřeba. Myslím si, že jsem v těch letech byla úplné tele, a jsem ráda, že to mám za sebou.