Článek
Tehdejší politickou krizi odstartovalo vystoupení místopředsedů ODS Jana Rumla a Ivana Pilipa, kteří vyzvali do Sarajeva Václava Klause k odstoupení z funkce premiéra a šéfa nejsilnější strany kvůli nejasnostem ohledně financování ODS a existenci podezřelých sponzorů.
Na spektáklu sarajevském atentátu, jak se začalo říkat tomuto pokusu o politický gambit, ovšem zůstalo dodnes něco nedořečeného a nerozsouzeného. Jenže tam, kde se Procházka s Fischerem nemohli dostat k historickým materiálům, ani rozsoudit různé výklady stranického rozkolu, pokusili se přistoupit k této kapitole tříbení naší porevoluční politické scény velmi osobně i osobitě. Nechali si zhotovit papírové dioráma, ironicky traktující vypjatou scénu „flašinetové tragédie“, aby s ním obešli její někdejší aktéry.
Havel je v této označen za demiurga, Klaus za Velikána, Pilip s Rumlem za Zloduchy I a II nebo Miroslav Macek za Pravou ruku Velikána... Smysl této karikatury je ale někde jinde. Jde o jakýsi detektor „čistoty“ osobní historie i tehdejších pohnutek, které se mají odkrýt tím, jak je dnes kdo schopen nahlédnout sebe i svoji tehdejší roli s odstupem i humorem. Jinými slovy, kdo se ze zúčastněných nedovede konfrontovat se svým kašpárkem z výjevu, stává se přinejmenším kašpárkem sám...
Film Papírový atentát není silný, ani důsledný tam, kde se snaží s pomocí vykladačů nastínit kontext deset let staré politické krize, ani nadhodit její důsledky; nastiňuje třeba, že sarajevský atentát ve svém důsledku znovu nastartoval politickou kariéru Václava Klause a zachránil ho od blamáže ekonomické transformace, která předtím uvízla v takzvaném bankovním socialismu a v korupci.
Na druhé straně dobře ukazuje, jak se během tehdejší vzrušené krize vyprazdňoval obsah naší politiky. Věcné problémy, třeba kolem financování stran nebo korupčního propojování politického a podnikatelského prostředí, se přesunuly do roviny dojemných příběhů o zradě, výkřiků z náměstí a animozit politických osobností. Z politiky se stalo kašpárkové divadlo mocenského souboje.