Článek
Vaše nové album mi připadá zamyšlenější, melancholičtější a intimnější než předchozí dvě. Týká se to textů i hudby. Je to jen můj dojem, nebo projev společně sdíleného pocitu?
Peterková: Jestli tak působí, pak se povedlo to, co jsme chtěli, tedy aby bylo jiné než dvě předchozí, ale pořád dost náchodnické. Milanovy texty mi mluví z duše.
Poutník: Psát texty pro mě není zábava. Vím, že se v nich často otevírám a musím si hlídat hranici, co ještě posluchači sdělím, a co už ne. Píšu pro zpěvačku, a tak musím být ještě opatrnější, abych neuškodil portrétu, který si o ní posluchač vytváří. Nevím, jestli jsou texty a verše melancholičtější, ale pravda je, že si častěji uvědomuji, že život nějak moc utíká.
Peterka: Celá kapela se hudebně o kus posunula. Navíc jsme zvolili nelehkou cestu nahrávání naživo a všichni najednou. Je to náročnější, ale výsledek je autentičtější. Nahrávali jsme ve skvěle vybaveném studiu v benediktinském klášteře v Broumově a ta atmosféra se do nahrávky vryla.
Devízou vašich alb jsou texty Milana Poutníka, psané krásnou češtinou. Jsou výběrem z básnických sbírek Ještě jsou rána cítit létem (2016) a Ahasver (2018). Líbí se mi zvyk vydávat kromě alba i básnické knížky. Jak tato tradice vznikla?
Peterková: Ona to vlastně ani tradice není. Od začátku jsem Milanovi říkala, že jeho texty jsou poezie sama o sobě a že by stálo za to dát jim knižní formu. Jsem ráda, že jsou obě sbírky na světě.
Poutník: Těší mě, že se čtenářům mé verše líbí. Nápad vydat první knížku vznikl v kapele k mým šedesátinám. Druhou jsem už chtěl vydat sám, protože jsem zjistil, že v šuplíku je ještě hodně veršů, které by si mohly najít cestu ke čtenářům. Se třetí sbírkou nepočítám, ale také neříkám nikdy.
Náchodsko je písmácký region. Je spojený s řadou umělců od obrozenců přes Čapky až k Josefu Škvoreckému. Cítíte ve své tvorbě souvislost s tamním geniem loci?
Peterková: Některé věci jsou určitě inspirovány konkrétními místy nebo lidmi kolem nás.
Poutník: Čapkovou filozofií jsem určitě zasažen. Byl to úžasný člověk s hlavou plnou úžasných myšlenek. Dokázal psát nadčasově a doufám, že i některé mé verše jsou nadčasové. Láska, nenávist, bolest a smích jsou a budou v každém z nás i za stovky let.
Peterka: Celý region Kladska je výjimečný coby rodiště neuvěřitelně plodných, inspirujících a lidsky krásných osobností. Vždyť i nositelka Nobelovy ceny, polská spisovatelka Olga Tokarczuková, je rodačka z nedaleké Nowé Rudy. Krajina je tu magická. Kopce, skály, štoly s tajemstvím, říčky a řeky, stolové hory, to vše inspirovalo a inspiruje slavné a ti zase spolu s krajem inspirují nás.
6NaChodníku
Album má název Na cestě. Cítíte se být na cestě?
Peterková: Cítíme se být pořád na cestě. Může na ní být krásně, krušno, horko i zima, blízko i daleko. Název odpovídá příběhům na albu, které prostě tak nějak na té životní cestě potkáte.
Poutník: Chápu život jako cestu, na níž poznávám lesy, pole, vlčí máky, lidi, lásky, nenávist. Zastavuju se na nádražích i v hospodách a všude potkávám lidi. Stačí jen nemít sluchátka na uších a oni sami vám vyprávějí o svých osudech. Pro mě je život cesta. Jsem přeci Poutník.
Peterka: Na cestě jsme, protože žijeme. Život je synonymem cesty a naopak. Myslím, že jsme došli dál, než jsme chtěli, protože původně jsme si chtěli jen zkusit zahrát šanson a pak s tím přestat.
Každý váš šanson vypráví příběh. Při poslechu alba mám téměř stejně intenzívní pocit jako ze živého koncertu kapely. Jak se vám daří tento pocit navodit ve studiu při nahrávání?
Peterková: Jsem ráda, že to takhle na někoho působí. Přesně to jsem si přála. A ve studiu to bylo super. Nikdo mě k ničemu nenutil, jen mi pánové popisovali pocity, které mají při tom, když zpívám. A tak se to rodilo tak nějak přirozeně.
Peterka: Albu prospělo, že jsme je nahrávali naživo. Zvuku jistě pomohly prostory kláštera, ale také osoba náběrčího a muzikanta Tomáše Frödeho, producenta Zdeňka Vřešťála a práce Milana Cimfe a Pavla Karlíka ze studia Sono, ve kterém jsme desku míchali a masterovali.
Jaký je podle vás ideální posluchač vašich šansonů?
Peterková: Vnímavý i se smyslem pro humor. Můj ideální posluchač je ten, jenž se nechá rozplakat, když je to k pláči, dojmout, když je v tom něha, a zasměje se, když je to vtipné.
Poutník: Posluchač, který přijde a poznává se v příbězích. Posluchač, který chce s vámi prožít tu hodinu a půl a nemít pocit, že měl být někde jinde.
Jak duši umýt, ptá se jeden ze šansonů. Máte na to recept?
Peterková: Jak duši umýt, toť otázka, která je hodná Hamleta… zpívá se v té písni dál. A je to těžká otázka. Nevím, jak se to dělá. Každý jsme se někdy něčím umazali a jde jen o to, nakolik tu špínu chceme smývat a nakolik ji vrstvíme dál. My sice vyprávíme příběhy, ale neumíme radit. Nejsou v nich často žádná rozuzlení, jen díky Milanovu talentu skvěle popsané životní prožitky. Ale bez závěrečného …a jestli neumřeli, tak tam žijí dodnes. Mně osobně hudba pomáhá právě tím, že jejím prostřednictvím můžu bojovat o přízeň, o sympatie, o zájem. Předat a sdílet zážitky.
Poutník: Dovolil bych si použít myšlenku pana Miloně Čepelky: Dokázat si odpustit.
Peterka: To je otázka, na kterou je třeba pořád hledat odpověď. Myslím, že pomáhá láska, cit, sebereflexe, pokora, a pokud bude někomu na téhle nelehké cestě ku pomoci také naše skromné dílko, budu na to pyšný.
Co máte jako kapela před sebou v roce 2020?
Peterková: Chceme hlavně koncertovat a vyprávět své příběhy tam, kde je útulno, kde jsou lidé nablízko a kde chtějí poslouchat. Máme rádi vlastní recitály i kombinované poetické večery s básníkem, prozaikem a hercem Miloněm Čepelkou. Takže si přejeme, ať jsme ještě dlouho společně na cestě. Kluci pak hrají i v dalších formacích, takže se určitě nenudí.
Peterka: Pomalu se nám probouzí koncertní sezóna v Čechách, rýsuje se i hraní v Polsku, v rámci zajímavého projektu našeho kamaráda Wojtka Helińského a jeho partnerky, zpěvačky Dominiky Radwanové. Chtěli bychom natočit jeden či dva videoklipy a v hlavě už jsou i nové písničky, tak proč se nepustit do tvorby pro novou desku.