Zvykám si, že nemůžu domů, říká ruský umělec a performer Andrej Kuzkin

V roce 2006, kdy jsem začal studovat umění, byla ještě poměrně normální. Tehdy jsem vůbec neměl potřebu dělat politické umění nebo umělecký aktivismus. Otázky, které jsem chtěl svou tvorbou klást, měly obecně existenciální charakter, ačkoli samozřejmě už od začátku bylo možné některé z nich vnímat sociální, a tedy i politickou optikou. V dalších letech se ale situace dramaticky změnila.

Na druhou stranu až do posledních měsíců před svým odchodem z Ruska jsem se nesetkal se zásadnější cenzurou. Moje příjmy dokonce zčásti pokrývaly peníze rozdělované Centrem pro současné umění, které sice založili nezávislí umělci, ale financuje ho stát. Tyhle peníze paradoxně dostávala i umělecká skupina Vojna, tedy Válka.

Jsou to političtí umělečtí aktivisté, jejichž akce jsou poměrně extrémní. Někteří členové Vojny skončili v souvislosti s nimi ve vězení. Na most v Petrohradě třeba namalovali obří penis; ten most stojí naproti budově, kde sídlí Federální bezpečnostní služba, a ve chvíli, kdy se zvedl, protože je to slavný otevírací most, stal se z penisu zdvižený prostředníček. Přesto souběžně dostávali peníze na tvorbu od státu. Byla to schizofrenní situace. Jenže komise, která ony peníze rozdávala, prostě byla hodně liberální. Se začátkem války na Ukrajině to ovšem skončilo.

Byl jsem tehdy navržený na Innovation Prize a účastnil se společné výstavy nominovaných. Vernisáž byla v březnu 2014, bezprostředně po anexi. Tak jsem tam přišel ve vojenské uniformě, s kuklou přes hlavu a se zbraní přes rameno, oblečený stejně jako vojáci, kteří obsadili Krym. Zelení mužíčci, jak se jim v Rusku říká. Vycházel jsem z toho, že jediné umění, které lze v takovém momentě dělat, je to, co reflektuje, že žijeme v zemi, jež vojensky obsadila jinou zemi.

Na vernisáži nebylo moc lidí mimo obor a vlastně se nic nestalo. Kdybych se takhle procházel po Rudém náměstí, zavřeli by mě. Ale ta akce neměla velkou publicitu a v té době byly podobné performance vnímány jako něco, co se odehrává výhradně v rámci uměleckého světa, a není proto politicky nijak nebezpečné.

Pak se v roce 2020 upálila Irina Slavinová, novinářka, která krátce před smrtí napsala na sociální sítě: „Z mé smrti prosím viňte Ruskou federaci.“ Její akt se dá přirovnat k upálení Jana Palacha. Přikovala se k lavičce, polila benzinem a na protest proti režimu se upálila. To pro mě byl velmi silný moment. Rozuměl jsem tak silně tomu, proč to udělala! A nebyla jediná, o týden později, na Putinovy narozeniny, se takhle upálil Boris Alexandrov. Oba svým hraničním činem dali jasně najevo, že jsou věci, které jsou podstatnější než lidský život.

Čest, svoboda. Pokud cítíte tak obrovskou nespravedlnost jako my v Rusku, můžete dojít do bodu, kdy je pro vás podobný čin jediným východiskem, jediným možným aktem svobody.

Možná prvních pár týdnů se o tom mluvilo, ale pak se zase všechno vrátilo do starých kolejí. Po smrti Iriny Slavinové jsem na její počest uspořádal videoperformanci nazvanou Vítr. Reakce byly velmi chladné.

Brzy nato jsem dělal akci, kde jsem pracoval s nápisy Lež, Strach, Smrt a Zabíjení. Byla to velká instalace postavená na mých chlebových sochách. Ta čtyři slova přesně charakterizují situaci v Rusku. Lež a strach vedou ke smrti. Lež a strach zabíjejí naši historii. Ale možná je třeba ji zabít, abychom se posunuli dál.

Tehdy jsem se taky poprvé setkal s cenzurou. Vedení Kandinského ceny pořádalo výstavu u příležitosti desátého výročí jejího založení v Nižním Novgorodě. Tedy ve městě, kde se Irina upálila. Účastnili se jí všichni laureáti za těch deset let a konala se v místě, které je součástí Puškinova muzea, jedné z hlavních ruských státních výstavních institucí.

Protože jsem tu cenu vyhrál dvakrát, měl jsem tam dvě instalace, kromě chlebových soch jsem chtěl připomenout zmíněné vystoupení se samopalem a převlekem. Kurátoři ovšem bez mého vědomí vyměnili fotografie z téhle akce: vybrali jinou fotku, na které jsem nebyl ve vojenském. Mysleli si, že si toho třeba nevšimnu. Nic mi neřekli. Přitom kurátorku znám roky. Pak mi vysvětlila, že se prostě podobnou fotografii báli vystavit.

To pro mě bylo nepřijatelné. Kdybych to věděl dopředu, možná bych jejich důvody pochopil a souhlasil bych, nevím, ale to, jak se to stalo, pro mě bylo za hranou. Pak se přihodila další věc.

Chtěl jsem v Nižním Novgorodě udělat ještě jinou akci na památku Iriny Slavinové, ale státní galerie ji odmítla. Našli jsme si tedy malou soukromou galerii. Po státní galerii jsem jen chtěl, aby mé akci udělala reklamu. Místo toho ale na vernisáž přišla policie a vše zastavila. Řekli, že nesmíme pokračovat.

Druhý cenzorský zásah během krátké doby – to se mi nikdy předtím nestalo. Dva měsíce nato Rusko napadlo Ukrajinu.

Spíše ne. Je pár míst, kde se nějaké akce s politickým podtextem odehrávají, ale jsou hodně na okraji pozornosti, je jich málo a nejsou příliš dobře organizované. V Rusku existuje hodně umělců, kteří se věnují dekorativnímu umění bez politického kontextu. Můžou to být skvělé věci, ale já osobně prostě v současné situaci nemůžu dělat abstraktní umění bez politického apelu. Je pro mě nemožné nereagovat na válku.

Narodil jsem se v roce 1979. Dlouho jsem žil v takovém Rusku, ve kterém bylo možné svobodně tvořit. Ta svoboda možná nebyla absolutní, ale byla to svoboda. A najednou se začalo ukazovat, že pokud budu ve své tvorbě pokračovat, skončím ve vězení. 27. února 2022 jsem se účastnil demonstrace na Rudém náměstí v Moskvě s transparentem Ne válce. Do dvou minut mě zatkli a strávil jsem sedm hodin v cele předběžného zadržení. Zaplatil jsem pokutu dvacet tisíc rublů. Pak mě přišli znovu zatknout domů. Podařilo se mi ukrýt a přátelé mi pomohli získat vízum. Odešel jsem do Paříže.

Napsal jsem na Facebook, že odjíždím do Paříže, ale že vlastně nevím, co dělat a jak žít. Ozval se mi jeden známý, který podporuje umělce, a poskytl mi byt, kde teď žiju. Ve Francii existuje pobočka organizace, která pomáhá umělcům na útěku, díky níž mám nějaké peníze. Hodně mých přátel vděčí té organizaci za pomoc. Velká část umělců nemá sama prostředky na to, aby mohla žít ve městě, jako je Paříž. Máme status běženců. Do Ruska se teď vrátit nemůžeme.

Sním o tom. Ale dokud se nestane něco zásadního, dokud se nezmění režim, není to možné. Nikdy jsem nechtěl dělat uměleckou kariéru na mezinárodním poli. Jezdil jsem hodně po světě, ale doma jsem byl vždycky v Rusku. Moje práce s mou vlastí úzce souvisí, odkazuju na místa, kde jsem vyrostl, na lidi a témata, co se mě dotýkají. Teď si zvykám, že nemůžu domů. Jsem vděčný, že mohu díky rezidenčním pobytům pracovat různě po světě, třeba jako tady v brněnské Káznici, ale není to trvalé řešení.

Na konci roku 2022 jsem měl mít výstavu ve slavné Treťjakovské galerii. Už byla i natištěná v programu. Jenže po vypuknutí války to zarazili. Griša Bruskin, jeden z nejdůležitějších ruských umělců druhé poloviny 20. století, tam vystavoval nedávno. Výstava trvala přesně týden. Pak ji zavřeli.

Ministerstvo kultury naznalo, že „neodpovídá současné situaci v zemi“. Podobně skončila i výstava jiného umělce, jehož jedno z děl odkazovalo na souboj Davida a Goliáše. Podle cenzorů připomínala helma, kterou měl Goliáš na hlavě, helmu ruských vojáků. Z toho je jasné, že ani já už v tomhle Rusku tvořit nemůžu.

Poslední dílo, které jsem dělal už ve Francii, sestávalo ze tří slov: krev, hovno a válka. Krev bylo napsáno krví, hovno hovnem a válka směsí krve a hoven. Vyfotil jsem to a pověsil na Facebook. V dnešním Rusku něco takového vystavit nejde.

Otec zemřel na zástavu srdce, když mi byly tři roky. Tehdy ještě kardiologie nebyla tak daleko jako dnes, kdy by ho pravděpodobně zachránili. Doma jsme měli na polici pár jeho fotografií a každý rok v den výročí jeho smrti přicházeli přátelé a vyprávěli si o něm. Můj nevlastní otec byl tátův spolužák a velmi hezky na něj vzpomínal. Bylo to léčivé. Asi jsem se ale díky tomu zprostředkovanému otcovu vlivu nemohl nestát umělcem.

Jeden z otcových obrazů se jmenuje právě 99 krajin se stromem. Je to velký list papíru rozdělený na 99 částí a v každé z nich je nakreslený jiný strom. A já postupně vytvářím svou vlastní verzi toho obrazu. Jen stromy nekreslím, ale nechám se na různých místech po světě fotit s hlavou zaraženou do země a rukama a nohama ve vzduchu. Je to odkaz na mé absurdní přání stát se stromem.

Začal jsem na té sérii pracovat v roce 2010, mám zaplněných 75 políček z 99. Jedna z fotek vznikla i na Antarktidě, kde to nebylo snadné: museli jsme vykopat díru do zamrzlé půdy. Ale vyfotili mě taky v New Yorku nebo v Londýně.

Přátelé mě vyhecovali, že je třeba se trochu odvázat, v kolébce Sex Pistols. Prý je nutné se vyfotit nahý s hlavou v zemi hned naproti Big Benu. Byl jsem mladý a odvážný. Zatkli mě docela rychle, ale fotografii jsme stihli udělat. Odvezli mě na stanici, zmeškal jsem kvůli tomu letadlo z Londýna, dlouho si mě prověřovali, než pochopili, že v tom nebyl žádný sexuální podtext, že jsem skutečně umělec.

První jsem udělal v roce 2009. Chléb může být vnímaný jednak skrze křesťanskou tradici jako tělo Krista a taky odkazuje k lidskému tělu obecně, je to koneckonců jídlo, z něhož žijeme, a podobně jako chlebové sochy se i naše tělo postupně rozpadá. Tělo je vězením duše. Dělal jsem třímetrové sochy i sochy úplně malinké. Dlouho jsem třeba pracoval na sérii Modlitby a hrdinové, kdy jsem vytvořil přes tisíc malých klečících figurek z chleba. Každá je zavřená v malé vitríně. Odkazuju tím ke strádání člověka, k lidské bolesti.

Přišel jsem do obchodu a koupil dvacet třicet bochníků, ve velkých supermarketech to není problém. Horší bylo sehnat peníze na ty malé komnatky pro modlící se figurky. Tři roky jsem pak lepil figurky během normálního provozu – s dětmi na chatě, ve vlaku, pořád. I pro mě to bylo svým způsobem strádání, jako to, které zobrazují mé sochy. Byla to nekonečná práce. Světlo na konci tunelu nevidíte. Nezamýšleně se pak ta práce stávala i z politického hlediska stále aktuálnější. Přitom bych si přál, aby moje tvorba politicky aktuální nebyla.

Píšu tu větu pořád dokola, vždycky mnoho hodin. Začal jsem ve francouzštině, potom v angličtině, v ruštině, v ukrajinštině. A jak jezdím po světě, píšu tu stejnou větu v různých dalších jazycích, pokaždé podle země, kde zrovna jsem. Tedy v Brně česky, v Arménii arménsky, v Izraeli hebrejsky. Je to terapeutické.

Budu psát, dokud válka neskončí.