Zvu své drahé mrtvé na koláč, říká izraelský spisovatel Amos Oz

Mě slova zformovala. Vyrostl jsem v domě zaplněném knihami a nejlepší dárek, jaký mi rodiče kdy dali, byl jazyk. Můj život se skládá z jazyka a z knih. Jaký vliv mají knihy ve světě, to je jiná věc, vliv je mysteriózní fenomén a pochybuji, že se dá změřit. Ale i kdyby mi někdo dokázal matematicky, že všechno, co jsem v životě napsal, nemělo žádný vliv, stejně bych ty knížky napsal znova.

Pro čtenáře ano, když vás sama o sobě dokážou rozplakat nebo rozesmát nebo se kvůli nim zamilujete nebo vás pořežou. Ovšem samozřejmě že když ukážete jakoukoli knížku Marťanovi a zeptáte se, co vidí, řekne: Spoustu mrtvých mravenců na sněhu.

Přispívám svou skromnou troškou. I v našem rozhovoru se snažím o největší přesnost, jaké jsem schopen. I když angličtina není můj hudební nástroj. Ale svět literatury je malý zázrak, takže můžete odehrát klavírní koncert na housle. Jenom se z nich nesmíte snažit vymámit zvuk klavíru. Proto vždycky říkám všem svým překladatelům, a panu Žantovskému jsem to taky řekl: Proboha, hlavně mě podvádějte. Podvádějte mě, abyste mi zůstali věrní.

V hebrejské tradici všechno začíná slovem. Vyslov a stane se. Dej tomu jméno, stane se. Stvoření světa podle Genesis byl verbální akt. Dnes už člověk ztratil tu sílu, aby se věci děly, protože je pojmenuje. Ale pojmenováváme stále. Román je ze slov, ne z myšlenek. Není z kamenů. Ani z postav. Ani z pozadí příběhu. To všechno tam musíte mít, ale to, čím se liší dobrý román od špatného, jsou slova a nic než slova. Způsob, jakým jsou spojena. To jak přídavné přiléhá k podstatnému jménu. Slova jsou pro mě to samé, co noty pro hudebníka. Můj stavební materiál. Takže důvod, proč píšu tolik pracovních verzí, je, že neustále hledám to správné, přesné slovo. Přesnost je meta mé práce. Kdybych měl popsat tento stůl v restauraci v Praze, snažil bych se najít ten nejpřesnější popis, aby čtenáři stál před očima.

To nejde tak rychle. Já nejsem rychlý spisovatel. Ale často se snažím nalézat slova, která jsou mírně překvapivá. Nepředvídatelná. Když píšu o vůni vody po holení nějaké postavy, napíšu, že voněl radioaktivní vodou po holení. Čtenář bude vědět, co mám na mysli. Hodně z románu je na čtenáři.

Abych uspokojil smysly. Potřebuji kontakt mezi prsty, perem a papírem. Dává mi to pocit, že dělám něco víc, než že jen vysílám signály. Je to fyzická námaha, sázet slova perem na papír. Není to vysloveně dřina, ale dá to zabrat. Kdybyste viděla mé pracovní verze...

...jaký to je zmatek. Napíšu odstavec, smažu ho, napíšu ho znova, zas něco umažu, k tomu přidávám šipky, topografické značky, na okraj si maluji takové figurky jako postavy... To bych na počítači asi nemohl, co?

Mezi pěti až patnácti u každého odstavce. A píšu velmi pomalu. Když jsem žil v kibucu, cítil jsem se hrozně provinile, že za den vyprodukuji tak málo textu. Styděl jsem se jít do jídelny a sednout si vedle lidí, co od rána podojili pět set krav nebo celý den sázeli stromy. Ptal jsem se sám sebe: A cos udělal ty? Napsal tři věty a smazal pět ze včerejška. Kde bereš tu drzost chtít oběd? Ale za ty roky jsem si na sebe vymyslel takový trik. Já jsem vlastně prodavač. Ráno v šest přijdu do pracovny, otevřu ji a čekám na zákazníka. Když přijde, je to dobrý den. Když ne, co se dá dělat, ale pořád dělám svou práci, sedím a čekám. Ach ten pocit viny... Ale víte, pocit viny je židovský vynález. Vynalezli ho před třemi tisíci lety v Izraeli a křesťané mu pak udělali prvotřídní celosvětový marketing. Jako Žid jsem pocit viny prokoukl.

Pro mě je to úplně poslední. Přichází, když je hotovo. Když píšu knížku, dva nebo tři nebo čtyři roky, prostě jí říkám práce. Název Příběh o lásce a tmě mě napadl poté, co jsem dopsal poslední odstavec. Najednou mi to vytanulo v mysli. A to byla ta knížka šest let bezejmenná.

Když jsem vydal svou první knihu, dostavil jsem se na zasedání a velice pokorně se zeptal, jestli bych směl jeden den v týdnu psát. Mezi nimi byl jeden stařec a ten říkal: Hm, možná, že tady mladý Amos opravdu umí psát. Ale je mu jednadvacet. Co ví o životě? Nechte ho pracovat na poli a až mu bude čtyřicet, ať klidně píše knihy. Nicméně jsem ten den na psaní dostal, a pak dva dny, a pak ještě víc.

Rozhodně věděl, o čem mluví.

Vzbouřil jsem se proti světu svého otce. Rozhodl jsem se být vším, čím on nebyl, a v sobě nenechat nic z něho. Byl to pravicový intelektuál, tak jsem se rozhodl stát se levičákem a řídit traktor. Bydlel ve městě, já se odstěhoval do kibucu. Byl malý, já si usmyslel být velmi vysoký. No, to nevyšlo, i když jsem se snažil. On se jmenoval Klausner, já se stal Ozem. To znamená Síla, Odvaha, Kuráž. Všechno, co jsem potřeboval, když jsem v patnácti odešel z domova.

Trvali na tom, že umět jedině hebrejsky pro mě bude bezpečnější. Byla čtyřicátá léta a mí rodiče měli strach, že kdybych se naučil jen jeden evropský jazyk, odjedu do Evropy a tam najdu smrt. Že si mě Evropa přitáhne a já umřu. Evropa čtyřicátých let bylo místo, kde Židé umírali. Nemůžu to rodičům vyčítat.

Naučil jsem se anglicky. Házením šutrů a pokřikováním na britské patroly. První anglická slova, která jsem se naučil, byla British, go home.

Když chci něco prožít znova, mám vzpomínky. Myslím, že vzpomínky jsou náš největší poklad, i ty špatné. Když si po letech vzpomenete na neopětovanou lásku, už nebolí a je z ní drahocenná část vašeho života. Jenom někdy musíte hrabat ve sklepeních své paměti, a někdy vůbec nenajdete, co hledáte, i když víte, že to tam je.

To nejsou jen vzpomínky, to byla z velké části práce romanopisce nebo scénáristy. Znám postavy a znám okolnosti, ale na dialog si po šedesáti letech nevzpomenu. Tak si ho vymyslím. Taky té knížce neříkám memoáry, ale prostě příběh. V některých zemích vyšla jako román, jinde jako autobiografie, jinde jako memoáry, knihovníci brblají, že mají problém, na kterou polici tu knížku umístit. Říkám jim, tak ji nechte spát každou noc na jiné polici, ať si taky užije.

Můj hlavní problém byla kompozice. Přechody. Jak umístit epizody správně po sobě. Kam dám agónii své matky, kam setkání s Davidem Ben Gurionem. Jak přejdu z ulic Jeruzaléma k popisu dětství matky v polském Rovně. Příběh o lásce a tmě není chronologický, ale komponovaný, kroutí se jako spirála, točí se v kruzích, až se konečně protočí ke smrti mé matky. Takže nejtěžší nebyly vzpomínky, ale kompozice.

Psal jsem ji ve věku, kdy bych mohl být otcem svého otce i otcem své matky. Strašně let jsem na ně měl hrozný vztek. Takový vztek, že jsem se s novou rodinou (Amos Oz se v kibucu nechal adoptovat, pozn. red.) vůbec nedokázal bavit o své staré rodině. Vystřihl jsem je ze života. Na dekády. Měl jsem vztek na matku, že se zabila, jako kdyby utekla s milencem bez řádky na rozloučenou nebo na vysvětlení. Na otce, že ji ztratil. Jak mohl ztratit tuhle úžasnou ženu? Něco s ním muselo být hrozně v nepořádku! A měl jsem vztek na sebe, protože jsem musel být opravdu nesnesitelný malý kluk, protože kdybych nebyl, matka by mě milovala a zůstala by s námi. A pak, když mi bylo padesát pět nebo šedesát, začal ten vztek ustupovat. Takže tu knížku jsem nepsal rozzlobeně, ale se soucitem, s humorem, se zvědavostí a se vcítěním. (pomalu to opakuje ještě jednou) Bez těchto čtyřech složek by to nešlo.

Potom, co jsem se usmířil. Bylo to jako pozvat své drahé mrtvé na kávu a kus koláče. Pojďte dál, drazí mrtví, posaďte se, udělejte si pohodlí, rád bych vás představit své ženě a dětem, protože se ještě neznáte a je na čase, abyste se poznali, budeme si povídat. Protože když byli naživu, moc jsme si nepovídali. Tedy mluvilo se hodně o politice a literatuře a krizi na Středním Východě, ale ne o věcech, na kterých skutečně záleží. A až si to povíme, prosím, běžte zase pryč. Nechci vás natrvalo ve svém domě. Ale můžete se občas zastavit, dostanete kávu a čaj, popovídáme si a zase půjdete. To je podle mě správný způsob jak zacházet s mrtvými. To děláme taky ve snech.

Ne, ne. Nechodí nepozvaní. Někdy tedy přijdou, ale zůstanou venku, dokud je nepozveme dovnitř. Ve snech s nimi mluvíme a pak jdou pryč.

Velmi, velmi často.

Poušť mi pomáhá srovnat si věci do správných proporcí. Když se po té půlhodince vrátím dovnitř a pustím si zprávy v rádiu a slyším nějakého politika, jak tvrdí, že to a to nikdy nebo navždy, vím, že ty kameny v poušti se mu smějí. Někdy chodím pěšinami, kterými putovali třeba před deseti tisíci lety pastýři nebo tuláci a já si uvědomuji, že kráčím v jejich stopách. A když odbočím mimo stezku do divočiny, vím, že možná kladu nohu na místo, kde přede mnou žádný člověk nebyl. Jako na Marsu.

Na Staroměstském náměstí a zpátky. V Praze už jsem byl, ale vždycky se hrozně rád vracím. A teď odpovídám na otázku, kterou jste mi nepoložila: Praha má pro mě zvláštní význam, protože tu moje matka před osmdesáti lety studovala na univerzitě. Na polské univerzity jako Židovka nesměla. Jako dítěti mi často vyprávěla o Židovském Městě a vůbec o Praze, takže když jsem sem poprvé přijel, měl jsem pocit, že tohle město znám.

Když poprvé přijela z Rovna do Prahy a prošla se po Karlově mostě, připadalo jí, že by mohla jít dál a dál a ten most by nikdy neskončil. Já byl dítě, v Izraeli nemáme řeky. A představa mostu nataženého do nekonečna mě uchvacovala.

Novinář musí napsat jeden nebo dva články za týden. Já píšu jenom, když se naštvu. Doma na stole mi leží dvě propisky. Jednou píšu naštvané články, ve kterých posílám svou vládu do háje. Článek vyjde a vláda do háje nejde. Ta druhá propiska je k vyprávění příběhů. To je elementární potřeba, tu nemusím vysvětlovat, a je ve všech, nejen ve spisovatelích. Stejná jako nutnost zahnat žízeň nebo sexuální pud.

Většina Izraelců a většina Palestinců jsou dnes připraveni přijmout kompromis dvou států. Nebudou z toho nadšení. Nebudou jásat na ulicích. Ale ti samí lidé, co podporují Make Peace Now, volili pravicovou vládu. A volili ji, protože nevěří Palestincům. Aby tvrdou rukou dosáhli toho, čemu se stejně nedá vyhnout.

Jsem starší než má země. Zažil jsem všechny konflikty. Víte, lidi si vyvinou jistou rezistenci. Nemyslí na válku, ale jak ušetřit na daních. Jak podvést manžela nebo manželku. Jak si vydělat na nové auto. V každodenním životě v Izraeli je divný pocit normálnosti. Ale kdybyste si představila vesnici na úpatí aktivní sopky, lidé v téhle vesnici se stejně budou starat o zeleninu a jestli krávy mají dost mléka a budou se pomlouvat navzájem, a určitě bude někdo strašně urputně chtít být starostou.

Nikdy jsem neviděl fanatika se smyslem pro humor. A nikdy jsem neviděl člověka se smyslem pro humor, který by byl fanatikem. Takže kdybych mohl smysl pro humor natlačit do kapslí a donutit celou populaci, ať to preventivně spolkne, to bych se vážně mohl kvalifikovat na Nobelovu cenu za lékařství.

Izrael je uprchlický tábor. Palestina je taky uprchlický tábor. Tenhle konflikt je tragická srážka dvou uprchlických táborů. Oba jsme bývalé oběti Evropy. Arabové evropskou kolonizací, vykořisťováním, ponižováním, Židé diskriminací, perzekucemi, pogromy a nakonec masovým vyvražďováním. Člověk by čekal, že se z obětí jednoho despoty stanou bratři a spolu poputují k barikádám. Jenomže v realitě propukají nejhorší konflikty právě mezi dvěma oběťmi jednoho despoty. Dvě děti jednoho brutálního rodiče se nebudou mít rády, ale budou se mlátit a nadávat si: Ty vypadáš úplně stejně jako otec. A tohle přesně vidí Izraelci a Palestinci, když se podívají jeden na druhého: obraz bývalého despoty. Na Evropě je, aby na sebe vzala odpovědnost a pomohla oběma stranám. Prakticky a se stejnou mírou sympatií. Místo toho akorát hrozí prstem jak viktoriánská vychovatelka.

Palestinských uprchlíků je asi 700 tisíc. A nebudeme-li otvírat otázku, čí vina to je, že tito lidé jsou uprchlíci, dokud hnijí v dehumanizujících podmínkách táborů, jsou podhoubím pro Hamas a další extremisty. Je bezodkladně nutné odtamtud ty lidi vyvést, dát jim domov, práci, pas... Ne v Izraeli, ale v budoucím státě Palestina na Západním břehu. A můžou to udělat Evropa, Amerika, bohaté arabské státy a Izrael. Tohle není spása afrického kontinentu. Mluvíme o 150 tisících domů a nějakých 200 tisících pracovních míst.

Nejsem historik, nejsem expert. Moje práce je vstát velmi brzy ráno, jít se projít do pouště, vypít si kávu a začít se ptát sám sebe, co bych dělal já na jejich místě. Jak bych přemýšlel? Co bych říkal? Tak jsem se začal ptát někdy v pubertě. Samozřejmě, kdybych se chtěl dostat do palestinské kůže, musel bych přijmout jejich pozici, a s tím nemusím souhlasit. Nemusím souhlasit s tím, co říkají o Izraeli. Ale můžu se vcítit do jejich tragédie.

Já o sobě neuvažuji v symbolech. Z Jeruzaléma jsem se odstěhoval kvůli otci, z kibucu proto, že náš syn měl alergii a potřeboval horský vzduch. Ale vždycky jsem žil radši v malých místech. Jeruzalém, kde jsem se narodil, nebylo velké město. Byla to volná federace malých čtvrtí, celkem oddělených od sebe, židovské, arménské, řecké, islámské, křesťanské... V té naší jsem znal skoro každého. Jsem muž malých míst. Když jsem nějakou dobu žil v New Yorku, věděl jsem, že každou noc mi unikne dvě stě vzrušujících akcí. V Tel Avivu dvacet. V Aradu mi uniknou dvě.

Vlastně jsem večer radši doma s rodinou, s knížkou, posloucháme hudbu nebo přijdou tři čtyři přátelé. Do společnosti moc nechodím. Někdy do divadla v Tel Avivu, na koncert. Nemám rád davy. Nepotřebuji znát povrchně stovky lidí, stačí mi znát dobře pár tuctů, možná stovku.

Tuhle cenu ochotně platím.

Zrušil jsem ji před sedmi nebo osmi lety, nechtěl jsem, aby na mě tratil. Takže teď dostanu zaplaceno, když dokončím a předám knihu. Ale už nechci být placen dopředu a nechci žádné uzávěrky. Jsem úplně volný spisovatel a píšu si tak dlouho, dokud to není.

Laskavé bohyně jsou skutečně výborně napsané, je významný literární počin, ale přesto jsem se při čtení cítil nepříjemně. Jonathan Litell je podle mě jistým způsobem fascinován, očarován zlem. Asi proto, že jeho postoj vychází z teorie Hany Arendt o banalitě zla. Já si nemyslím, že zlo je banální. Ani že je byrokratické. Když konáme zlo, moc dobře víme, co děláme. Každé dítě to ví. Nemůžeme předstírat, že to nevíme. Zlo nelze svalovat na společnost nebo na atmosféru nebo na pořádky. Když působíme bolest jiným lidem, nebo zvířeti, kočce, moc dobře to víme.

Přece čtu roky českou literaturu. Haška, Kafku – ten je tedy plný humoru! Samozřejmě popisuje hrozné a tragické věci, ale když se podíváte na jednotlivé malé sekce, na dialogy, to je jako černá komedie. Já myslím, že Kafka by se měl číst s úsměvem a podle mě i psal s úsměvem. Je to přímo ukázkový příklad českého humoru. Před mnoha lety mi Václav Havel pověděl jeden protikomunistický vtip. To asi budete znát, jste odtud... Chlapík stojí v úzké uličce na Starém Městě, nikde nikdo, je tma a on zvrací. Najednou se k němu zezadu přitočí nějaký úplně cizí člověk, poplácá ho po rameni a řekne: Ano, soudruhu, stoprocentně s tebou souhlasím. To je přesně mezi Kafkou a Haškem.