Zvládají jen krize, co sami vytvořili, říká Philipp Ther o pravicových populistech na Západě i na Východě

Na Západě i Východě to byl společný vývoj. Mnoho ekonomických politik, poprvé vyzkoušených ve východní Evropě, se posléze aplikovalo na Západě. Nejsilnější to pochopitelně bylo v Německu, protože jde o kapitalistickou zemi, ale zároveň je východní Německo postkomunistické. Nazval jsem tento proces spolu-transformací: Západ se skrze reformy ve východní Evropě také měnil.

Jinou věcí byl širší kontext toho, co známe jako globalizaci. Ta znamenala zesílené vtahování na globální trh. Velká část toho, čemu se ve střední a východní Evropě říkalo „transformace“, probíhala na Západě pod jménem „globalizace“. Někdy byly sociální dopady a politické důsledky obou procesů podobné.

Zdrojem volby Donalda Trumpa i brexitu byly nezaměstnanost a rozsáhlá sociální krize v obrovských průmyslových regionech. Tato sociální krize pak skončila krizí politickou a volbou pravicových populistů.

A k něčemu podobnému došlo i ve střední Evropě, zejména v Maďarsku a Polsku, snad jen s tím rozdílem, že tam byli oproti západním zemím časově napřed.

Je ale také třeba rozlišovat. Každá postkomunistická země měla vlastní trajektorii. I když Česko mělo též po dvě volební období ve vládě pravicové populisty…

Pokud se bavíme o mezinárodní spolupráci, máte s Fialou pravdu. Pokud se bavíme o repertoáru a stylu, o politice a slibech, je Kaczyńskému nebo Berlusconimu podobnější Babiš. Snažím se ale neházet všechny tyto politiky do jednoho pytle. Jsou různí a země, v nichž působí, jsou také různé. Babiš se svým slovenským původem například nemůže nikdy být takovým nacionalistou jako jiní populističtí vůdci.

Itálie zažila hlubokou krizi legitimity tradičních politických stran o dekádu až dvě dříve než zbytek západního světa – zkraje devadesátých let během korupční krize. Z této krize vzešel Berlusconi a skončil jako nejdéle vládnoucí italský premiér od roku 1945.

Pro Čechy je Berlusconi zajímavý také proto, že nabízí mnoho paralel s Babišem. Oba přišli do politiky ze světa byznysu jako miliardáři. Oba s sebou přinesli étos managementu. Oba navozovali představy „jsem tak bohatý, že mě nelze uplatit“ či „povládnu v zemi stejně úspěšně, jako jsem řídil své společnosti“. Tento příslib byl pochopitelně jen vábnička. Oba ostatně selhali, když měli řešit velkou krizi. Což platí obecně: pravicoví populisté selhávají, když se mají vyrovnat s krizemi, které sami nevytvořili.

Migrační krize, krize národní identity a podobné krize, které využívají populisté ve volebních kampaních, z velké části sami vytvářejí. Ale covid-19 byla krize reálná a viděli jsme, jak v ní Babiš pohořel. Jak v ní ztratil svou image manažera, který všechno zvládne a zařídí. A stejně se nedařilo Berlusconimu, když na Itálii udeřila globální finanční krize.

Babiš a Berlusconi se ale od Kaczyńského a Orbána lišili nejen tím, že nejsou takoví nacionalisté. Zároveň ani jeden z nich nikdy nezpochybnil dělbu moci a nesnažil se změnit režim. Ukazuje to mimo jiné, že v Česku je demokracie stabilnější než v Polsku a Maďarsku.

Nabízejí se dvě. Zaprvé Československo bylo historicky, v meziválečném období, úspěšnou demokracií. A druhým důvodem je silný lidový charakter sametové revoluce, takže je stále možné mobilizovat značné množství lidí k obraně demokracie a pro politické vůdce je těžké prosazovat antiliberální program. Určitě je to těžší než v Maďarsku, které má dlouhou tradici autoritářského vládnutí.

Ale souvisí to i se sociálními ukazateli. Česko sice na rozdíl od Polska příliš dobře nevyužilo přistoupení k Evropské unii, ale i tak jste vcelku rovnostářská země. Pokud jedete z Prahy do chudších regionů, není to jako cesta do cizí země.

V něčem to připomíná vývoj v Rakousku. Zejména v době, kdy se stal předsedou konzervativců Sebastian Kurz, bylo obtížné odlišit pravicové populisty ze strany Svobodných od konzervativců, kteří byli občas podobně xenofobní. To je mimochodem jeden z důvodů mé skepse vůči pojmu pravicový populismus – někdy může zastírat, jak moc se některé nacionalistické či xenofobní přístupy už staly součástí hlavního proudu.

Jsem komparativní historik, jedním z mých vzorů byl i velký český komparativní historik Miroslav Hroch, jehož seminář jsem v devadesátých letech navštěvoval. A když srovnáváte, vždy objevujete podobnosti i související rozdíly.

Asi nejvíc mě překvapilo, že některé části střední a východní Evropy nejenže dohnaly západní Evropu, ale dokonce se jim podařilo zařadit mezi její úspěšné části. Možná si toho obyvatelé Prahy nebo Bratislavy nejsou vědomi, ale obě města mají vyšší HDP, než je průměr Evropské unie. HDP nám pochopitelně neříká příliš mnoho o příjmech ani o jejich distribuci, tedy o tom, kdo z toho bohatství reálně něco má, nicméně Česko rozhodně není chudá země.

Je pozoruhodné vidět tuto konvergenci právě tak jako sféry, kde se konvergence neodehrála, tedy například ony příjmy obyvatel.

Dohánění Západu bylo do značné míry úspěšným příběhem, což ještě zvýrazňuje otázku, proč tedy došlo k takovým politickým krizím, které zároveň znamenaly krizi důvěry uvnitř společností. A z tohoto hlediska potřebujeme vidět neoliberální transformaci kriticky.

Polanyi nabízí pohled na kapitalismus jako na rozsáhlou „transformaci“ společnosti. Zaměřuje se přitom na ty, kdo v tomto procesu prohráli, a také na jeho vnitřní rozpory.

Myslím, že Polanyi je aktuální nejen kvůli této obecné tezi. Nesmíme zapomenout, jak sebedestruktivní byly i mnohé konkrétní aspekty transformačních politik – například spoléhání se na levnou práci. V dlouhodobém hledisku to bylo kontraproduktivní. Pokud se naopak podíváte, proč byly reformy úspěšné, významně za tím stála vysoká úroveň vzdělanosti v postkomunistických zemích. Během transformace se přitom školství opomíjelo. Po roce 1989 se tak destruoval jeden ze zdrojů její úspěšnosti.

A ano, mnohokrát jsme slyšeli, že neexistuje společnost. Covidová krize nám ale jasně ukázala, že to tak není a že společenská solidarita má svůj význam. Ruská agrese proti Ukrajině nás o tom přesvědčila podruhé a podtrhla i význam solidarity mezinárodní.

Solidarita je potřebná; jak ji ale můžeme posilovat? Jistě nejen výukou normativních hodnot, ale též posilováním struktur. Na prvním místě to jsou školy, a to základní školy mnohem více než univerzity. Ale také jde o podporu aktivit, které zesilují společenské vazby, dobrovolnických aktivit. Což však neznamená být stoupencem představy, že občanská společnost nahradí stát – funkční stát je rovněž důležitý.

Ideologie, která převládla po roce 1989, příliš oslabovala sociální vazby a nevěnovala dostatek respektu slabším částem společnosti. V českém kontextu máte myslím dobrý základ k obnově důrazu na společnost a solidaritu s jejími slabšími částmi, pokud se vrátíte ke čtení některých textů Václava Havla.

Neliberální a imperialistický režim patří do ruské tradice, ale zároveň je dnešní ruský režim novou a specifickou konfigurací. Putin udržel některé klíčové prvky kapitalismu, zejména způsob výroby. Rusko je mnohem efektivnější, než bylo dříve, hlavně v zemědělství. Ale je to oligarchická forma kapitalismu. A nyní se, především skrze válku, Rusko mění v tvrdou diktaturu. Jsme v momentě změny, v kterém je příliš těžké predikovat, protože podstatné rysy se ještě ustavují.

Obecně vzato lze ale říct, že autoritářský režim je hlavním soupeřem liberálního Západu a toto soupeření bude trvat bez ohledu na to, jak dopadne vývoj konkrétně v Rusku. Čína rovněž kombinuje autoritářství, kapitalismus a imperialistické tendence, i když Si Ťin-pching je mnohem chytřejší než Putin a zatím nevystavuje svůj režim riziku války. Je to obecnější trend, stačí se podívat na Turecko. Ale koneckonců i největší demokracie světa Indie je vážně ohrožena xenofobně nacionalistickými a v důsledku takřka logicky imperialistickými tendencemi.

V Rusku záleží na výsledku války. Až podle něj můžeme říct, zda režim uspěje, nebo dojde ke změně. Síly změny ale budou muset vycházet z ruské společnosti a z režimu samotného, což nevzbuzuje příliš mnoho optimismu.