Ztraceni mezi národy. Pačinko – kniha i seriál o korejské rodině v Japonsku

Stejně jako v rozsáhlém čtyřgeneračním románu Pačinko korejsko-americké spisovatelky Min Jin Lee, podle něhož teď vznikl v produkci Apple TV+ stejnojmenný osmidílný historický seriál.

Knihu z roku 2017 (v češtině vyšla v překladu Petry Andělové o dva roky později v nakladatelství Jota) uvozuje citát Charlese Dickense. Také přímočarý, neokázalý styl, kterým je napsána, připomíná romány z 19. století, ve kterých vševědoucí vypravěč chronologicky rekapituluje osudy mnoha postav vzdorujících svému třídnímu i kulturnímu předurčení.

Krátce po japonské anexi Koreje v roce 1910 přichází na svět Sundža. Negramotná dívka z rolnické rodiny je v pubertě svedena ženatým nákupčím ryb Hansuem, jemuž napojení na japonské podsvětí později zajistí významnou pozici ve strukturách jakuzy.

Hansu se stává otcem Sundžina dítěte, ale rodičovské povinnosti kvůli své druhé rodině a byznysu nechává na mladé matce. Role živitele se místo něj ujímá budoucí pastor Isaak. A s ním se Sundža, stejně jako mnoho dalších Korejců před druhou světovou válkou, vydává do Japonska.

V prosperující cizí zemi sice nachází pracovní uplatnění a věří, že i svému dítěti takto dokáže zajistit lepší budoucnost, avšak jako příslušnice opovrhované etnické menšiny, označované japonským slovem zainiči, zároveň naráží na rasismus a diskriminaci.

Imigranti z kolonizovaného ostrova měli v Japonsku status druhořadých občanů a svůj původ se kvůli přístupu ke vzdělání a k lukrativnějším profesím, než je provozování herny pačinka, často snažili maskovat, jak je v knize patrné rovněž z chování příslušníků dalších generací Sundžiny rodiny. Aby uspěli v japonském prostředí, zříkají se mateřského jazyka i zvyků a náboženství předků.

Tématem propojujícím příběhy jednotlivých postav, na jejichž pozadí postupně proběhne druhá světová válka, válka v Koreji i epidemie AIDS, je hledání stabilního zázemí. Lze ale vůbec ve společnosti, která vás démonizuje a odmítá, najít domov a zapustit kořeny?

Jak v pozdější části románu s hořkostí shrnuje Sundžin syn: „V Soulu takovým, jako jsem já, nadávají do japonských parchantů a v Japonsku zůstanu prašivej Korejec, ať mám peněz, kolik chci, nebo jakýkoli školy.“

Přestože jsou však hrdinové opakovaně zrazováni, setkávají se s krutostí a sami na sobě se dopouštějí internalizovaného útlaku, Pačinko vypráví především o naději, vzdoru a odhodlání.

„Dějiny nás zklamaly, ale na tom nezáleží,“ zní příhodně první věta románu, která by zároveň mohla být jeho mottem.

Min Jin Lee na necelých pěti stech stránkách pokrývá téměř sto let historie, mnoho roků přeskakuje, ústřední postavy jsou často obměňovány, mizejí a vracejí se a kromě Sundži s žádnou nestrávíme tolik času, abychom si k ní mohli vytvořit pevnější pouto.

Děj po vzoru melodramat posunují vpřed velké životní událost i jako porod, smrt či útěk od rodiny, jejichž silným citovým nábojem jako by se autorka snažila kompenzovat absenci emocí plynoucích z možnosti hlubšího napojení na postavy.

Kniha je s ubíhajícími dekádami stále fragmentárnější, a zejména poslední třetina, mapující dění od šedesátých let dál, působí pro skicovitý popis prostředí, kontextu a charakterového vývoje jako pouhý nástřel textu určeného k pozdějšímu rozpracování.

Seriálová adaptace z produkce Applu touto uspěchaností netrpí i z toho důvodu, že první ze čtyř plánovaných řad pokrývá pouze některé dějové linie. Minisérie, jejíž showrunnerkou je Soo Hugh, sleduje od začátku střídavě Sundžino dětství i dospívání a kariérní vzestup jejího vnuka Solomona, snažícího se na konci osmdesátých let zapadnout mezi newyorské bankéře.

Vyprávění má nápadně odlišný rytmus než lineárně strukturovaná předloha. Rovnou vidíme transgenerační přenos traumatu a jeho dopad na formování identity potomků, zatížených břemenem svého rodu a zároveň toužících po osamostatnění a seberealizaci. Obě klíčové postavy se potkávají hned na začátku. Stárnoucí Sundža v reakci na Solomonovu návštěvu začíná vzpomínat na roky strávené nejdřív v korejské rybářské vesnici a pak v japonské Ósace, kde se nikdy nepřestala cítit jako cizinka.

Obě časové linie běží v tandemu a přechody z jedné do druhé jsou motivovány zvukovými, vizuálními nebo motivickými paralelami. Kakofonické údery kuliček pačinka nenuceně přecházejí ve zvuk kapek dopadajících o sedmdesát let dříve na střechu jedné z budov. Záběry Sundžiny matky balící dceři věci na cestu střídá záběr starší Sundži skládající svůj majetek do kufru. Podobné překrývání a protínání časoprostorově vzdálených obrazů vytváří vrstevnatou, elegantní a přehlednou tapisérii vzpomínek.

Solomon při snaze realizovat své sny v pozdně kapitalistické společnosti navíc naráží na obdobu týchž předsudků a individuálního i institucionalizovaného násilí, jimž v důsledku feudalismu a kolonialismu čelili jeho předci.

Jakkoli Pačinko zvenčí působí jednolitě, při bližším pohledu vychází najevo, že se o režii jednotlivých epizod podělili dva filmaři s výrazným autorským rukopisem.

Kogonada, uznávaný tvůrce videoesejů analyzujících formu i styl známých filmů či seriálů, si libuje v širokoúhlých kompozicích, výmluvných tím, jakou pozici v nich zaujímají herci. Ať jde o rušný rybí trh, nebo nuznou ubytovnu, architektura dotváří atmosféru a vypráví příběh.

Ačkoli Kogonada tady pracuje ve větším měřítku než ve svých filmech Columbus a After Yang, dokázal zachovat jejich intimitu a přes množství autentických dobových kostýmů a kulis neztrácí ze zřetele emocionální nuance mezilidské komunikace.

Druhý režisér Justin Chon, který dříve natočil například nezávislé vztahové drama Blue Bayou, se oproti Kogonadovi snaží co nejvíce přiblížit prožívání postav. Před celky preferuje detaily a emocím nechává volnější průchod. Při jeho režii herců máte pocit, že se díváte do zrcadla, ne na velká malířská plátna.

Dohromady se oběma režisérům podařilo s lehkostí a bez patosu zachytit komplexitu postav, specifičnost jejich kultury i jednotlivých historických etap, z nichž každá má specifický, okamžitě rozpoznatelný výtvarný ráz.

Díky detailně zachycené přípravě tradičních pokrmů zároveň takřka cítíte, jak voní a chutná například kimči, jehož prodejem Sundža živí rodinu.

Stejně jako Min Jin Lee ale ani autoři minisérie nedokázali udržet spád vyprávění, které se přes rostoucí dramatickou naléhavost stává stále míň vtahujícím. Ve druhé polovině přibývají další a další postavy, jejichž dějové oblouky i pozice ve vyprávění jsou značně vachrlaté. Nenadálý konec pak nechává až příliš mnoho otázek nezodpovězených.

Jako nadbytečný odklon od hlavního příběhu i stylu ostatních dílů vyznívá sedmá epizoda, věnovaná minulosti Hansua. Zatímco v knize byl zlověstnou figurou s nejasným pozadím, v seriálovém zpracování vidíme, že jde o člověka z dělnické rodiny, který v roce 1923 přežil velké zemětřesení v Kantó i následný masakr několika tisíc etnických Korejců, kteří posloužili jako obětní beránci Japoncům hledajícím viníky národní tragédie.

Pochmurný segment, inspirovaný klasickými válečnými filmy, s neobyčejnou pečlivostí rekonstruuje události, které jsou důležitější pro spletitou historii korejsko-japonských vztahů než pro příběh.

Dává tak vyniknout, že největší přínos Pačinka i při jeho dramaturgických nedostatcích spočívá v prostoru, jaký poskytuje lidem ztraceným mezi různými národy, kteří byli dlouho neviditelní jak pro Japonce, tak pro Korejce.

Zvláště to platí pro všechny obětavé korejské ženy jako Sundža, které daleko od vlasti a rozmarům osudu navzdory dělaly vše pro to, aby pro své blízké vytvořily místo připomínající domov.

A právě jim patří poslední slovo i v dojemném dokumentárním epilogu.

Autor je filmový kritik.