Článek
Dokonce se přihodilo, že již za křižovatkou Vypich, což je pouhý kilometr a půl od startu, se ocitl první účastník cyklojízdy na zemi, když ho srazila řidička odbočujícího auta. V plánu byla přitom prvně trasa Křivoklátskem a poté severně směrem na Doupovské hory, abychom se na spojnici mezi Prahou a Karlovými Vary vyhnuli rušným silnicím. Napadlo mě, že takhle se náš peloton ve zdraví a pohromadě nedostane ani za hranice metropole. Jezdec se naštěstí ze země zvedl a po výměně předního kola pokračoval dál.
Jenže vlastně není důvod, proč by pocta těm dvěma filmovým legendám měla vypadat jinak, ani její proslulá předloha totiž nebyla o moc elegantnější. Malíř a kostýmní výtvarník Theodor Pištěk vzpomíná na své cyklojízdy po Francii s režisérem Milošem Formanem na přelomu osmdesátých a devadesátých let jako na podnik obdobného stylu.
Formanovi totiž někdy kolem padesátky kdosi silniční cyklistiku poradil jako způsob, jak „stay fit“, tedy jak si i ve středním věku udržet zdraví a kondici.
Jak vypadaly cyklistické cesty dvou bohémů, z nichž Pištěk byl ten praktičtější, od výběru cestovního stroje po silniční navigaci? Vyráželo se ráno, většinou bez snídaně, zato s mapou, na níž byla zakřížkována exkluzivní restaurace s hvězdičkami od Michelina. Není třeba dodávat, že nalačno se seriózní cyklistika nepraktikuje, trasy proto nebyly dlouhé a o to větší zadostiučinění znamenala příslušná drahá hospoda na trase. Platí však, že „krása je v očích hledícího“, a Theodor Pištěk na cyklojízdy s Formanem dodnes vzpomíná.
„Tam bylo všechno, co jsem si mohl přát, okamžiky, které mě provázejí celý život. Jednou jsme projížděli poli se slunečnicemi. Nevím, jestli jste to někdy zažil, když v přírodě klapne všechno do sebe. Obloha, vítr, zvuky… Najednou to přestává být realita. Trvá to pár vteřin a je konec, už to neplatí. Podobných momentů jsem zažil několik,“ vyprávěl mi Pištěk.
Forman s Pištěkem pro mě kdysi byli muži z nedosažitelného světa. Na sklonku osmdesátých let konečně povolí cenzura a do kin se poprvé dostanou nespoutaný McMurphy a Velká sestra z Formanovy filmové adaptace Keseyho románu Vyhoďte ho z kola ven.
Přelet nad kukaččím hnízdem na Oscarech v roce 1976: zleva Miloš Forman a herci Louise Fletcherová a Jack Nicholson
Velká sestra to v Přeletu nad kukaččím hnízdem možná „myslí dobře“, ale ani jejím myšlením, ani její dobrotou si nemůžete být zcela jistí. A přesně tak tomu tehdy bylo se socialismem v Československu. Velká sestra je skutečně obraz všech, kdo s námi z pozice moci mají své vlastní záměry.
Ale jaké záměry s námi má Bůh? Skutečně byl Amadeus geniální spratek, zatímco nadáním pobožného Salieriho je pouze to, že Mozartův talent rozpoznal?
Předloha Amadea, tedy divadelní hra Petera Shaffera, musela proti historickým faktům příběh vypointovat, aby v konfliktu s nespoutaným géniem stála nepřející, žárlivá prostřednost, která se směrem k nebi zaklíná morálkou. Tušil jsem, že Formanovi nešlo o to natočit Mozartův životopis; na plátně jsme v té úžasné podívané s Mozartovou hudbou sledovali filmařův konflikt s totalitami 20. století. A smyslným, přisprostlým Amadeem nám Forman připomněl, že všechny totalitní režimy, včetně toho tehdejšího československého, mají sklon k prudérnosti, když už ne v jednání, tak alespoň ve svém slovníku.
Představa, že existuje svět, kde ty dva snímky nemusí ležet v trezoru a kde díky nim čáslavský rodák Forman vylezl na oscarové pódium, byla součástí dobové fascinace.
V mém světě se mýtus zhmotnil v červenci 1990 a úplně jinak, než bych čekal. Ty záběry dvou slavných mužů na silničních bicyklech, projíždějících tenkrát ještě šedivým, otřískaným městem za asistence čmoudících náklaďáků a televizních kamer, si pouštím znovu a znovu. U hotelu Thermal přetrhne Miloš Forman cílovou pásku, ozve se potlesk. Forman se chlubí, že po cestě z Francie ujel dvojnásobnou vzdálenost než Pištěk a s lehkou ironií v hlase tituluje spolujezdce „pan plukovník“, protože jeho společníka skutečně musel prezident Havel povýšit do vysoké důstojnické funkce, aby Pištěk mohl velet výrobě nových uniforem pro Hradní stráž.
Žádné limuzíny, VIP guest service, ale dva zpocení cyklisté, přiotrávení výfukovými plyny, pro mě odstartovali nejen první svobodný festival v Karlových Varech, ale celá devadesátá léta. Pro tu epochu nemám tolik obdivu a sentimentu jako většina mých vrstevníků. Ale ten moment na jejím počátku si hodláme potem a námahou na silničním kole připomenout i letos.
Petr Vizina (1967) je kulturním redaktorem České televize.
