Článek
Uprostřed lokálu stál prošedivělý vousatý jurodivec a s divokou gestikulací vyřvával svůj Zpěv kozlů: Bože, ó Bože, ó Božee-e! / Dej ulehnout v listí s podzime-em. / O šutr nabrus své milostné nož-e-e / a vem si nás k sobě, ve-e-e-em!
Tak jsem poznal Víta Slívu, široce respektovaného básníka. Tehdy měl za sebou sedm vydaných sbírek a před sebou Magnesii Literu 2003 za Bubnování na sudy.
Ivan Martin Jirous s velkohubostí sobě vlastní prohlašoval, že bolševikovi zkurvil celou jednu generaci, čímž měl na mysli Placáka, Topola, Kremličku, Markse, Krchovského. Slíva následující generaci naopak zkultivoval a přivedl k poezii. V devadesátých letech, kdy vyučoval na brněnském gymnáziu, soustředil kolem sebe takzvanou královopolskou družinu začínajících básníků, mezi něž patřili dneska už zavedení autoři Hrbáč, Holub či Fajkus. Geograficky daleko, ale poetickým naladěním blízko k nim měli vendryňští mladíci Trojak a Kučera. Že jimi vydávaná revue Weles má v logu kozla, je pouhá souhra náhod.
Vít Slíva
V koronavirovém třeštění na jaře zapadlo, že nakladatelství Druhé město vydalo novou Slívovu básnickou sbírku Cherubín troubí na kost fanfáru. Sbírku v původním slova smyslu, protože básně v ní jsou porůznu sesbírané v neobvykle dlouhém časovém období, a sice v letech 1977 až 2019. Tím ovšem neobvyklost končí. Přestože Slíva dovede mečet znamenitěji než Pepek Vyskoč, jeho tvorba je výskoků prosta, natož pak aby v bezmála sedmdesáti prováděl nějaká salta mortale. Jak připomíná Jiří Trávníček, i nadále je pomyslná poetická krajina, v níž se Slíva se suverénní bravurou pohybuje, vytyčena tématy láska, Bůh a smrt.
Kdyby to šlo: Bože můj, prosím tě, kdyby to šlo: / popouštěj čas pomaleji. // Rychlostí na druhou narůstá zlo. // V tepnách rány kladiv znějí, / kovadlina jsou mé kosti, // čerti se tahají o dmychadlo. // Všechno zchladne ve věčnosti. // Popouštěj pomalu, / kdyby to šlo.
Zkrátka a dobře, jde o vycizelovanou poezii, která se s potěšením čteeeeeeeeeeeee.
