Zpět v přelomové době. Kateřina Smejkalová o odkazu Bauhausu sto let od jeho založení

Bauhaus totiž vznikl a čtrnáct let do svého nuceného uzavření existoval v době, která byla ve vícero ohledech přelomová, a všechny tyto přelomy se až nápadně podobají výzvám, před nimiž stojí také naše současná společnost.

Jakkoli jistě platí, že hledání historických paralel i úsilí poučit se z dějinného vývoje mají své hranice, je kritické přemýšlení nad historickými fenomény přece jen jedním z nezastupitelných nástrojů, jak si poradit se současným i budoucím.

Škola působila ve dvacátých letech 20. století a na začátku let třicátých nejprve ve Výmaru, potom v Desavě a nakonec krátce v Berlíně a vedli ji tři ředitelé: zakladatel Walter Gropius, dále Hannes Meyer a Ludwig Mies van der Rohe, z nichž každý jí vtiskl trochu jiný charakter a vytyčil jiné cíle a prostředky k jejich dosažení. Přičemž jde o období hned několika velkých společenských změn a výzev, které mají s Bauhausem bezprostředně co dočinění.

Jednak to byla doba, kdy se umění a tradiční řemeslo musely naplno vyrovnat s nástupem nového typu produkce: totiž té masové průmyslové. Vlivem vzniku řady nových technologií se také jevilo jako potřebné nově promyslet vztah člověka k nim: konjunkturu zažívaly debaty o novém člověku, který vznikne symbiózou s technologiemi a jejich plody – v případě Bauhausu se jednalo zejména o funkčně i esteticky kvalitní a dostupné užitné předměty, ale také o kvalitní bydlení.

Zároveň šlo o dobu, kdy již kapitalismus jako nový hospodářsko-politický systém společnost uspořádal podle nových výrobních vztahů, jenže zatím bez uspokojivého vyřešení sociálního rozměru tak velkého přerodu. Tím se dramaticky vyostřila sociální otázka (řešit ji byla jedna z hlavních ambicí Bauhausu), což vedlo k politické radikalizaci. I Bauhaus samotný po celou dobu své existence bojoval se stále nepřátelštějším společenským prostředím – jeho avantgardní tendence stály v ostrém protikladu s rozmáhajícím se kulturně konzervativním fašismem, který pak také v roce 1933 po svém převzetí moci dosáhl uzavření školy a emigrace mnoha žáků i učitelů.

Postupně se rýsující charakteristikou Bauhausu se stalo úzké propojení umění a řemesel v co nejcelostnější, interdisciplinární přístup – při vší alternativnosti a zhusta přítomné hravosti zůstávalo cílem vytvořit masově produkovatelné výtvory.

Velký důraz byl přitom kladen na kolektiv školy, který měl být nehierarchický a přesahovat v té době obvyklé velmi formální vztahy mezi studenty a učiteli. Zejména ve své desavské fázi proslul Bauhaus bohatým společenským životem i opulentními večírky na legendární koleji. Ty ovšem byly součástí školního programu: nosily se na nich ve výuce vyrobené fantaskní kostýmy, uváděla se představení tzv. triadického baletu. Hranice mezi výukou a zbylým kolektivním životem na kampusu, vytvořeném též podle bauhausových principů a v jeho nezaměnitelné estetice, se ztrácely.

Nepsaným cílem školy bylo přitom podílet se, ať již vzděláváním studentů dovnitř, nebo funkcionalistickou produkcí splňující kritéria estetiky i dostupnosti navenek, právě na vytvoření člověka nového typu – středobodem veškerého snažení byla víra, že technologický a estetický intelektuální pokrok může lidské bytosti a jejich vzájemné soužití přetvořit takovým způsobem, že bude na místě hovořit o dalším lidském vývojovém stadiu. V různých fázích historie Bauhausu, zejména v souvislosti s postoji jednotlivých ředitelů, byla škola také více či méně otevřeně ostrůvkem radikálně levicového smýšlení – nejvýrazněji za Hannese Meyera. Minimálně v deklaratorní úrovni si Bauhaus též zakládal na rovném přístupu k ženám a mužům, což bylo na svou dobu ojedinělé.

Pozitivní odkaz Bauhausu je nesporný, a to na mnoha různých úrovních, a stojí také obvykle v roce jeho stoletých narozenin v popředí všech reflexí a oslav. Čas prověřil výjimečný talent mnoha jeho žáků i učitelů: ředitelů Gropia, van der Roheho (autora brněnské vily Tugendhat) nebo mistrů Vasilije Kandinského, Paula Kleeho, Marianne Brandtové, Lászla Moholy-Nagye, Marcela Breuera, Anni Albersové. I vlivem politických převratů následujících po uzavření školy se vesměs rozptýlili po světě, kde bauhausovskou tradici šířili, ať již výslovně, jako při založení školy New Bauhaus v Chicagu, či implicitně svou činností. Mnoho jejich výtvorů se v podstatě v nezměněné formě vyrábí dosud a na jejich úvahy a pokusy o typizovanou výrobu a stavění navázali stavitelé paneláků i designéři Ikey.

Odkaz Bauhausu má ovšem i kontroverzní stránky. Někteří pozorovatelé podotýkají, že přes veškerou avantgardní rétoriku i veskrze pokrokové výsledky byla myšlenka návratu ke konceptu středověkých řemeslných dílen, jak se praktikovala na Bauhausu, do jisté míry opakem pokroku.

Také diktát toho, že veškeré výstupy měly být nakonec především masově produkovatelné a zpeněžitelné, má přes neoddiskutovatelná pozitiva ve smyslu zlepšení života rozsáhlých vrstev obyvatelstva svá „ale“: jednak to do určité míry potlačovalo kreativní přístup žáků, na kterém si škola deklaratorně zakládala, a jednak stál důraz na tržní úspěch vlastně v protikladu s levicovými myšlenkami, které byly na škole jinak velmi živé.

I v přístupu k ženám se v praxi Bauhaus ukázal jako poměrně cynický – na úrovni prohlášení byly ženy vítány (a místy jich dokonce bylo zapsáno více než mužů), reálně ale byly v podstatě automaticky posílány do tkalcovské či keramické dílny, tedy do odvětví domněle „přirozeně ženských“.

Stejně tak je potřeba klást si důsledně otázku, zda a jak Bauhaus přispěl k úspěšnému zvládnutí v úvodu zmíněných velkých společenských přerodů. A ani tady není bilance zcela pozitivní.

Design, umění i řemeslo si v prostředí masové výroby dodnes obtížně hledají svébytnou, jednoznačně společensky prospěšnou roli, v souvislosti s přiostřením vlivu soukromého kapitálu dokonce možná ještě obtížněji než za Bauhausu. Funkcionalismus, který Bauhaus v designu a architektuře razil, postupem času zdegeneroval do bezpohlavní korporátní postmodernity, která již s avantgardou ani snahou o kvalitu nemá nic společného; jde jí zejména o co nejméně nákladné vytěžení prostoru či suroviny za účelem zisku. Masová produkce, jak se do ní Bauhaus ještě s entuziasmem zapojoval, sice v globále přinesla zlepšení životních podmínek skrze dostupnost zboží běžné spotřeby, přinesla ale také nové formy prekarity a vykořisťování lidí i planety. A musíme se nějak vyrovnat též s tím, že na jejích nosných myšlenkách stavělo i průmyslové vraždění za holocaustu.

V bauhausovském pojetí ještě sympatické hledání nového člověka zanedlouho skončilo ve dvou totalitách, které se jím zaštiťovaly. Liberální bauhausovská avantgarda pak přímý souboj s fašismem přinejmenším ve své době drtivě prohrála a v současnosti je třeba konstatovat, že bohužel ani dlouhodobě fašismus definitivně poražen nebyl.

Je očividné, že dnes stojíme před výzvami podobného typu jako kdysi Bauhaus. I my žijeme v době přerodu způsobu hospodaření – vlivem digitalizace a robotizace, ale i nutnosti přechodu na hospodaření udržitelné. Nové technologie rychle mění a zřejmě budou v následujících desetiletích ještě masivněji měnit v podstatě veškeré lidské akce a interakce a zůstává otevřené, jak se s tím jako jedinci i společnost vyrovnáme. Zároveň získává koncept nového člověka v době, kdy začíná být představitelné rozšíření lidských schopností pomocí sofistikované umělé inteligence – třeba i v podobě různých implantátů, či rovnou tzv. singularity, kdy se člověk stane propojením s technologiemi fakticky nesmrtelným, zcela nový význam.

Kromě toho se západní společnosti čím dál očividněji opět štěpí na liberální avantgardu a vrstvy toužící po konzervativním obratu, což má stále dramatičtější, ještě donedávna těžko myslitelné dezintegrační a radikalizační důsledky. Kapitalismus od počátku 20. století sice nejprve prošel usměrněním v podobě sociální ochrany a omezující právní regulace, jenže obojí vlivem ideologie neoliberalismu eroduje, a tak se sto let po Bauhausu znovu nacházíme v éře vyostřující se sociální otázky. Symptomatické je, že příjmová a majetková nerovnost dnes dosahuje úrovně před první světovou válkou nebo že postupující prekarizace práce začíná nápadně připomínat přechodně překonané nádenictví.

Kritické reflexe společensko-politického významu Bauhausu by určitě neměly vést k jeho zatracení, jeho odkaz by si zasloužil naopak posílit. Mělo by nás zajímat, co si můžeme vzít z jeho úspěchů i porážek, respektive co vůbec za úspěch či porážku Bauhausu v politické rovině považovat. Nemusíme například nutně zastávat občas se objevující radikální názor, že Gropius a jeho soukmenovci vkládáním nadějí do masové výroby přímo zadělali na současnou klimatickou krizi, a nesou tak za ni odpovědnost. Je nicméně velmi zajímavé zabývat se otázkou, jakými různými směry se mohou zdánlivě pokrokové koncepty v průběhu bouřlivých sta let vyvinout.

Možná nejdůležitější otázkou však je, jaká je současná role umění, designu, architektury a urbanismu ve zvládání společenských a civilizačních výzev a jak se k této své roli staví v porovnání s Bauhausem, který možná v mnohém neuspěl, ale alespoň projevoval odpovídající ambice.

Pohled na dnešní situaci není v tomto směru zrovna povzbudivý. Prakticky u nás neexistuje veřejná podpora těchto oborů, a jejich představitelé se tak musí protloukat volným trhem, jehož koupěschopná poptávka se nutně nekryje se společenskou potřebou najít odpovědi na nejpalčivější problémy současnosti. A je zde také silné dědictví minulého režimu v podobě rozšířeného odporu umělců, designerů i architektů k politicky a sociálně angažované činnosti.

Je rovněž asi potřeba lidem těchto profesí, kteří se podobně jako jejich kolegové z Bauhausu v drtivé většině řadí ke kulturně liberální avantgardě, připomínat, že Bauhaus ve své době pouhým nadšeným a do velké míry sektářským úprkem směrem k pokroku nástupu fašismu nezabránil.

A konečně – podobně jako Bauhaus, který reagoval na proměněné životní prostředí lidí a měl ambici ho utvářet příznivým způsobem, musíme i my všichni dnešní proměněný svět nejprve pochopit a všechny výzvy, které přináší, vůbec identifikovat. Zjistíme přitom, že současného člověka již neutváří jen podoba a dostupnost nábytku nebo nádobí, ale také design sociálních sítí či demokratických institucí. Proto nám musí jít v nejlepší tradici Bauhausu právě i o jejich formování ke všeobecnému prospěchu.