Článek
Scénář podle stejnojmenné knihy Andrého Acimana, jejíž český překlad se připravuje, oficiálně napsal veterán kostýmních romancí James Ivory, který měl film původně i režírovat. Vy jste se ovšem na psaní podílel také. Řekl byste, že máte podobné cítění jako on?
Spíš se v mnoha věcech dost lišíme. Ale já jsem takový stalker režisérů, mám pro ně slabost. Připadalo mi úplně přirozené se s Jamesem spřátelit. Ostatně i můj životní partner je režisér. S Jamesem jsme se navštěvovali, on byl u mě v Cremě, která se pak dostala i do filmu – ve scéně, kde Elio přinese Marzii knihu básní, dokonce můžete vidět můj dům. Já zase jel za Jamesem do New Yorku. A tehdy jsme se rozhodli zadaptovat Acimanův román. Přistoupili jsme k tomu jako ke hře, jako když si děti hrají s legem. Trvalo nám to rok, pomáhal nám i Walter Fasano.
Co vás na té knize zaujalo?
Možnost zachytit jakýsi ideál, pocit z doby, kdy jste mladý a myslíte si, že je všechno možné a že to tak vydrží navěky. Proto jsme ve filmu nechtěli žádné velké konflikty, kontrasty, jen vřelou a klidnou atmosféru. Má vyprávět o tom, jak krásné by bylo, kdybychom mohli druhé lidi přijmout úplně, bez výhrad. Tudy někde mě vedla při adaptaci má intuice. Román Andrého Acimana je silný, my jsme mu chtěli vzdát hold a přeložit ho do filmového jazyka.
Tak jako váš předchozí snímek Oslněni sluncem je i tento film velmi smyslný. Otevřeně sexuální scény ovšem na rozdíl od knihy neobsahuje. Proč?
Provokuju rád. Ale řekl bych, že se mé předchozí filmy v té provokaci vyžívaly až příliš. Tady jsem chtěl ubrat, měl to být dobrosrdečný, v něčem rodinný snímek. Když dozrajete, dojde vám, že pohlazení může být zajímavější než facka. Nechtěl jsem diváky polarizovat. Proto ačkoliv je kniha poměrně explicitní, my spíše naznačujeme. Třeba přes řeč těla herců. A oni byli tak skvělí, že jí dokázali vyjádřit i věci velmi intimní životně a pravdivě.
Dá se tohle napsat už do scénáře?
Vzniká to z kombinace psaní a komunikace s herci. Pamatujete si na moment z filmu, kdy se Elio a Oliver probudí vedle sebe po první společně strávené noci? Mladší Elio je trochu chladný a Oliver neví, jak se má chovat. Ve scénáři k té scéně patřilo pět stran dialogu. Ale v den natáčení jsem cítil, že by bylo směšné mluvit poté, co jste zažili takovou koperníkovskou revoluci v sexuálních vztazích, milování s osobou, po níž toužíte. Rozhodl jsem se ten dialog škrtnout a spolehnout se na herce.
Luca Guadagnino
Vybavila se mi tvář Debry Wingerové ze závěru Bertolucciho adaptace románu Paula Bowlese Pod ochranou nebe. Ona tam hraje ženu, které zemře manžel, pak ji unesou, a když se z toho všeho dostane, vrátí se do kavárny, kde film začínal. A starý muž, jehož hraje sám Paul Bowles, se jí zeptá, jestli je v pořádku, jestli se neztratila. Debra jde k němu a chvilku trvá, než odpoví. A její výraz z toho momentu mi utkvěl v paměti. Připadalo mi, že Oliver je stejně ztracený, ale zároveň šťastný jako ona. Tak jsem tu scénu hned našel, k tomu jsou chytré telefony dobré, i když je jinak nesnáším. Ukázal jsem ji Armiemu Hammerovi, který Olivera hrál, a šli jsme natáčet. A dostali jsme se s tou scénou přesně tam, kam jsem chtěl, bez dialogu a konvenční režie. Wingerová, Bertolucci a Bowles nám pomohli ukázat, jak se může mladý americký student řečtiny cítit šťastně ztracený v Itálii roku 1983.
Vrcholem smyslnosti je v Dej mi své jméno scéna, v níž Elio masturbuje s broskví. Ani ta není explicitní, muselo být ale dost ošemetné ji natočit, ne?
Ta scéna je i v knize, když jsem ji četl, trochu jsem se červenal. Původně jsem ji do filmu vůbec dát nechtěl, připadala mi zbytečná, jako takový literární výmysl, silný na papíře, v knize, kterou čtete o samotě, ale ne na plátně, když jste v kině s mnoha dalšími lidmi. Jenže pak jsem se dozvěděl, že je považována za kultovní. A hodně diváků by mi nikdy neodpustilo, kdybych ji vynechal. A tak jsem se v tradici režisérů Fassbindera, Cronenberga nebo Browninga rozhodl, že nebudu tolik zdrženlivý. Nejdřív jsem si ale zjistil, jestli je vůbec technicky možné masturbovat s broskví. Neptejte se jak. Pak jsem se zaměřil na emoce té scény. To ovoce, zralé a šťavnaté, ukazuje, jakou moc může mít něco nevinného. Mimořádný na té scéně ovšem není samotný akt masturbace, ale Eliovy city. Jeho pláč, když si uvědomí, že nechce, aby Oliver odešel. Nebylo to jednoduché natočit.
Proč jste si pro roli Olivera vybral Armieho Hammera, který je o něco starší než jeho postava v knize?
Všechny jeho role jsou vždy precizně vycizelované, chtěl jsem s ním pracovat. Což se ještě prohloubilo, když jsme se potkali osobně. Každý film je taková „milostná aféra“ mezi režisérem a jeho herci a herečkami. Pomocí kamery se snažíte na plátno přenést to, co v nich vidíte. Nejde jen o příběh a herecký um, důležitá je i schopnost obtisknout do filmu sebe sama. Armie to dokáže. S ním to určitě nebyla známost na jeden film.
Snímek Dej mi své jméno získal Oscara za scénář a další tři nominace, skvělé recenze sbírá už od své premiéry na festivalu Sundance v lednu 2017. Čekal jste takový úspěch?
Nejsem idiot, abych automaticky očekával obdivné recenze. To přenechávám jiným režisérům. Nebudu jmenovat, ale určitě vás někdo napadne. Já v práci ani v životě neberu nic za samozřejmé. Vždycky doufáte, že vaše tvorba bude mít u lidí nějaký ohlas, filmy točíte, protože usilujete o přijetí, o uznání. Každý pozitivní text o Dej mi své jméno jsem proto prožíval velmi emotivně. Musíte si uvědomit, že jsem začínal jako vy, jako filmový kritik. Psal jsem recenzní texty ještě i poté, co jsem začal režírovat. Vyrůstal jsem na četbě článků Tullia Kezicha či Roberta Silvestriho. Stále si cením umění dobré filmové kritiky, ne ve smyslu pozitivní, ale dobře napsané. Z každé takové se můžu něco naučit. Mám radost, že si teď můžu číst, co se píše o mém díle. Ale taky pořád čekám, až někdo vykřikne, že král je nahý.
