Článek
Chemik Pavel (v podání Kryštofa Hádka) se během pracovního pobytu v Izraeli stane svědkem bombového útoku, při němž zahyne jeho přítelkyně. Prožité trauma ho vyburcuje k převzetí partnerčiny mise, která se týká porušování lidských práv americkou armádou v rámci boje proti terorismu na Blízkém východě.
----------------------------
Pozor, text prozrazuje vyústění děje filmu Modelář.
----------------------------
Stejně jako kníže Myškin z Dostojevského Idiota se Pavel se svými upřímnými otázkami vrací domů, ne do morálně zkaženého Petrohradu 19. století, ale do Prahy v éře globalizace, aby nasvítil její politickou provinčnost.
Hlavní hrdina klade české společnosti univerzální otázky o lidské důstojnosti a globální odpovědnosti, jež se jí zdánlivě netýkají: Je možné, aby jedna ze světových velmocí ve svatém boji za demokracii pošlapávala práva lidí v jiných částech světa? Jak by šlo přivést ke spravedlnosti nejen jednotlivé vojáky z Abú Ghrajbu, ale i ty, kteří jejich činy umožnili a legitimizovali na nejvyšších politických postech? Může obvodní soud pro Prahu 1 v rámci univerzální jurisdikce zažalovat bývalého amerického viceprezidenta Dicka Cheneyho za válečné zločiny?
Pavlova čistá duše a upřímný projev si získají sympatie mnoha lidí – jeho spravedlivá mise však nikoho. Máme doma vlastní problémy.
Idealismus hlavního hrdiny ve filmu naráží na nepochopení snad v každé scéně. Nejčastěji je tato srážka humorná, hlavně když se Pavel potýká s realismem každodenního přežití bývalého spolužáka Plecha (Jiří Mádl). Ten svou revoltu řeší tím, že po večerech rapuje v klubu, aby mohl ráno nastoupit na další práci a létat s drony, které zároveň filmu poskytují pozoruhodnou vizuální podobu.
Pavel pohoří i u asistentky prezidentského kandidáta – mladé právničky (Veronika Khek Kubařová), na kterou se se svou misí obrátí. Ona ale ve zklamání z neuskutečněného milostného dobrodružství před problémy univerzality lidských práv práskne dveřmi.
Vážným se film stává tehdy, když se Pavel snaží najít podporu přímo u prezidentského kandidáta Zavadila (Richard Stanke), jehož hlavním tématem v kampani je spravedlnost a vláda práva. Pavel na něj sází, ale jak se po nějaké době stane zřejmé, Zavadilovi rozhodně nejde o univerzální spravedlnost pro všechny, a už vůbec ne o práva někoho mimo Českou republiku.
Koho zajímají univerzální práva ve světě konkrétních mocenských a ekonomických zájmů? Nakonec jen Pavla. Ani jeho bratranec, vyhořelý aktivista, který se kdysi podílel na radikálních protestech proti globalizaci, už nemá zájem se angažovat. Namísto aktivismu zvolil jako životní strategii únik do autonomní existence, která se od této společnosti odstřihla.
A ani státní zástupkyně (Kristýna Frejová) nepřináší na Pavlovy otázky uspokojivé odpovědi. Naopak jeho deziluze dosahuje vrcholu, když právnička konfrontuje romantické ideály mezinárodního práva s realitou jeho vymáhání.
Tenkrát v Praze
Vypadá to, že jsou vyčerpány všechny možnosti a jiný prostředek nastolení spravedlnosti neexistuje. Pavel ji proto vezme do vlastních rukou – a rozhodne se zabít jednoho ze strůjců invaze do Iráku Dicka Cheneyho (Jan Vondráček) při jeho návštěvě Prahy.
Kryštof Hádek (vlevo) a Jiří Mádl v novém filmu Petra Zelenky Modelář
Díky dronu se hlavní hrdina skutečně dostane do politikovy bezprostřední blízkosti. Nakonec ale tváří v tvář klečícímu starému muži nedokáže bombu odpálit. Z obecného symbolu války se v této situaci stává konkrétní člověk, kterého je těžké jen tak zabít. Je to lidsky pochopitelná a psychologicky přesvědčivá reakce.
Režisér, který v Česku proslul mimo jiné prací s historickou fikcí a mystifikací, si tím ovšem nechal ujít možnost, jak narovnat nespravedlnost alespoň v rámci nadsázky vlastního filmu. Explodující Cheney mohl dát snímku tarantinovský moment katarze, podobný tomu, jako když v Tenkrát v Hollywoodu Leonardo DiCaprio ugriluje plamenometem vražedkyni ze sekty Charlese Mansona – a divákovi se konečně uleví. Pachatelé nesmyslné masové vraždy byli po padesáti letech spravedlivě potrestáni a nevinné oběti zachráněny. Sice jen do závěrečných titulků, ale i tak to Tarantinovu filmu dává nečekaný smysl.
Modelář tak hlavně ukazuje, že problémy, které Pavla trápí, nelze na půdorysu psychologie jednotlivce řešit. Pokud se jedinec přesto pokusí o individuální řešení a „všechnu tíhu světa“ se rozhodne vzít na sebe, předkládá film jediné možné vyústění: Pavel nejprve působí směšně, nakonec se stává fanatikem a končí tragicky.
Z české společnosti pak známe jiné, mnohem častější vyústění – politickou apatii a nezájem o věci, které přesahují bezprostřední horizont osobního života. Když máme pocit, že s problémy společnosti nemůžeme hnout, pochopitelnou reakcí je přestat je vnímat a „zavřít se doma“ (anebo na chatě).
Globálním politickým problémům, které poskytují pozadí, na němž se Pavlův příběh odehrává, nelze čelit osaměle. Vyžadují kolektivní koordinaci a spolupráci s dalšími lidmi, s podpůrnou skupinou a komunitou podobně smýšlejících neizolovaných jedinců, což je možnost, která zůstává vně psychologického půdorysu Zelenkova snímku. A je to jediná možnost, která by Pavla dokázala odvrátit od tragického osudu. Jeho sebedestruktivní touhu po spravedlnosti by převedla do něčeho produktivního. Jen v rámci kolektivního jednání je možné vyhnout se extrémům, které nám hrozí, pokud zůstaneme sami: fanatismu, nebo naopak apatii.
Spolupráce nám dává nejen psychoterapeutickou možnost nezbláznit se z toho, co se kolem nás děje, ale také přispět k řešení společenských problémů. Kolektivně formulovaná řešení nebudou nikdy okamžitá a radikální, jak si představuje Pavel. Už jen díky vzájemné kontrole, kterou spolupráce více lidí poskytuje, však bude mnohem méně hrozit, že se jim do cesty postaví zásahová jednotka s ostře nabitými zbraněmi.
Petr Zelenka natočil pronikavé drama nikoli o psychologii hlavního hrdiny, ale o jejích limitech.
Ondřej Císař (1974) je sociolog, Tereza Císařová (1987) je překladatelka z ruštiny.
Režisér Petr Zelenka: Dron je zabijácká zbraň
