Znovu v rukou cítit papír. O kultuře neoficiálních fanouškovských tiskovin

Ne nadarmo zmiňuje Hroch ve své knize Vystřihni – nalep (Akropolis 2022) právě první dotek jako něco klíčového – zkoumá tu na půdorysu současné pražské zinové scény roli materiálů a vztahy mezi různorodými aktéry. Kontakt s těmito alternativními médii, která se zrodila s nástupem punku, na něj zapůsobil natolik, že jim věnoval závěrečné texty svého magisterského a posléze i doktorského studia. A právě z jeho dizertace zmíněná kniha vychází.

Proti akademické závěrečné práci se autor pokusil text přepsat do čtivější, přístupnější podoby. Pořád však jde o fundovanou a o mnohé teoretiky se opírající publikaci, jejíž struktura vychází z obsahu původní dizertace.

Hroch nejprve nabídne historickou sondu do zrodu a vývoje zinové kultury, pokračuje teoretickými východisky, která se zároveň otiskují i do jeho metody, a v druhé polovině knihy přicházejí kapitoly věnované samotnému autorovu výzkumu.

Kniha nese podtitul Jak post-digitální tisk a ziny vzkřísily papírová média a vychází z každodennosti mnohých z nás, kteří jsme ponoření v neustálém proudu digitálního obsahu. Ať už s informačními technologiemi pracujeme, či s nimi jen trávíme volný čas, před jejich dosahem a zábavou a ubíjením jakkoli dlouhé či krátké chvíle na dosah ruky není úniku.

„Problémem dnešní streamované kultury není nedostatek, ale mnohost. Streamování připomíná puštěný kohoutek s vodou, která teče bez ustání,“ připomíná Miloš Hroch v úvodu naši situaci.

A ziny jako by představovaly protipól – oproti informacím zprostředkovávaným algoritmy nesou osobní, výslovně autorskou stopu, a přestože jsou zpravidla připravovány i za pomoci digitálních nástrojů, zůstávají bytostně ukotvené ve fyzickém světě.

S rozvojem internetu a pak nástupem interaktivnějšího webu 2.0 mnozí ohlašovali přesun fanouškovských, amatérských alternativních médií do ryze virtuálního prostoru. Po krátké blogovací horečce se však podomácku sestavené časopisy vrátily, sice pozměněné, ale ve své původní materiální podobě.

Právě o tento návrat fyzického artefaktu se Hroch zajímá a propojuje jej s teorií nového materialismu.

Svět, do něhož pohlížíme obrazovkou počítače, máme tendenci vnímat oproštěně od jeho hmatatelné podstaty. Software zakrývá hardware, jak říká německý teoretik Friedrich Kittler.

Toto přehlížení a snad uzávorkování souvisí s předpokládanou virtualitou a svébytností digitálního prostoru, vychází z představy něčeho hermeticky odděleného od objektivní reality, kde nám stačí myší pohybovat kurzorem, v protikladu vůči „starému světu“, kde musíme spoléhat na vlastní končetiny. Jenže kouzlo kontaktu s různorodým materiálem ani důsledky naší fyzické podstaty nikam nezmizely.

Proto Hroch připomíná teoretika Jussiho Parikku a jeho geologické chápání médií; Parikka upozorňuje, že počítače nejsou jen monitory a na nich běžící feedy, ale též kobalt, zlato, kov, chemikálie, které se ukládají v půdě. Z pozůstatků po elektronickém odpadu vzniká nová geologická vrstva, tedy něco bytostně fyzického.

Hroch zároveň bere, inspirován Marshallem McLuhanem, v potaz aktérství samotného média a na pomoc si bere i sociologickou teorii pole Pierra Bourdieho, případně práce Bruna Latoura, spoluautora teorie široké sítě vztahů mezi živými a neživými objekty.

Takový přístup se jistě propsal též do rozhovorů a zúčastněného pozorování, které autor knihy provedl mezi zinaři – jeden z nich mu například popsal, jak si někdy při práci dá drogu MDMA, po níž je citlivější k „surovinám“, s nimiž operuje, a celý tvořivý proces tím získává intimnější charakter. Chemická látka se tu stává jedním z činitelů uprostřed rozsáhlé sítě toho, co má vliv na výslednou podobu zinu, jeho význam i lidské hemžení kolem něho.

Ziny do tohoto teoretického základu Miloš Hroch dostává díky jejich důrazu na materialitu, na fyzický proces jejich tvorby i šíření navzdory tomu, že digitální cesta by byla méně klikatá a ekonomicky méně náročná.

V naší post-digitální situaci, kdy na povrch pronikají i zakrývané a nezamýšlené společenské důsledky zrychlujícího se technologického vývoje a zároveň dochází k potkávání starého s novým, analogového s digitálním, představují ziny útočiště fyzična i jakýsi tichý protest vůči mainstreamové kultuře v širokém smyslu slova.

Na knize se projevuje dlouholetá kulturně-publicistická činnost autora – právě post-digitalitu vykládá za pomoci příměru k hudebnímu žánru post-punk („Už bylo jedno, co je futuristický nebo tradiční nástroj“), zmiňuje filmový Matrix i prozaické dílo Williama Gibsona.

Připomíná také zajímavé příběhy zinové scény jako Dishwashera Petea, časopis umývače nádobí Petea Jordana, který se vůči reaganovskému neoliberalismu a tlaku na ambice a výkon vymezil zvolením nejméně perspektivní kariéry, s níž pak objel všechny státy USA. O svém putování samozřejmě vydával zin.

Miloš Hroch se podobným způsobem vydal prozkoumat pražskou scénu tvůrců zinů; druhá polovina Vystřihni – nalep by se tak dala charakterizovat jako akademická reportáž. Navštívíme improvizované tiskařské dílny v pokojích pražských bytů, hovoří solitérní tvůrci, autoři, pro které je příprava zinu komunitním počinem spojeným s uspořádáním komorní technoparty, i feministické uskupení, jež vyzdvihuje sdílení a blízkost při finalizaci svého počinu.

V duchu předestřené teorie neberou jednotlivé kapitoly v potaz pouze zpovídané, ale i to, jaké stroje používají, jaká místa jsou důležitá v rámci jejich distribuční sítě nebo jak se na podobě a čtení zinů podepisují nezamýšlené stopy tělesnosti, jako jsou otisky prstů či vypadlé vlasy okopírované na stránky těchto alternativních médií.

„Už jen v samotném doteku, této hapticitě, se skrývají informace o tom, jestli jde o drahou publikaci s lesklou obálkou, nebo o nahrubo vytištěný zin, při jehož výrobě jednoduše nezbyly peníze na lepší tisk,“ uvádí jako příklad Hroch.

Tvorba zinů se může zdát jako menšinová záležitost, ještě okrajověji pak působí její akademická reflexe. Nicméně Hrochova interpretace ukazuje i takto úzké pole coby něco důležitého nejen kvůli cennosti alternativního přístupu, ale také díky snaze propojit různé přístupy a optiky i něco obecněji srozumitelného.

Ziny mohou reprezentovat a vracet do hry člověka v realitě algoritmizované kultury postavené na predikci lidského chování a servírování personalizovaného obsahu.

S akcelerovaným rozvojem neuronových sítí a umělé inteligence jde o výspu fyzického prostoru, připomínku těla a zároveň snahu o hledání vlastní pozice mezi světem fyzických objektů a digitálním prostorem.

Nejsme uvězněni v hardwaru ani cloudu na rozdíl od ChatGPT a podobných aplikací, přičemž vůči jejich generativní povaze nabývá na důležitosti tvůrčí gesto, jakkoli amatérské.

Komunitní funkce zinů zároveň představuje protiváhu vůči individualizovaným konverzacím s chatboty: jsou naopak křičením do světa, rovněž něčím individuálním, ale přesto jinak – osobněji, stopovatelněji, něčím naším, co nás zastupuje ve fyzickém prostoru, kam digitálno dosahuje pouze zprostředkovaně.

Procesy pozorované a vyložené ve Vystřihni – nalep by se možná daly metaforicky převést do role podhoubí. Popsaná alternativní média nejsou viditelná, nejlépe jim je v přítmí pod zemí. Zde však rozkládají minulé a skládají ho do nových životaschopných kombinací.