Článek
Vojtěch Jasný (1925), ač obrazností i uvažováním básník, se asi nejvíce zapletl s politikou a málem jej to v roce 1972 stálo při útoku neznámého pachatele život, protože chtěl točit film o smrti Jana Masaryka. Snad ho zachránily tvrdé obroučky brýlí, které si nechal dělat zároveň s těmi pro kocoura v onom filmu s barevnými lidmi. Ale raději vzpomíná na příjemnější epizody, na Antonína Novotného s podobnou sympatií jako na Alexandra Dubčeka, protože mu přáli. První si jej jako někdejší koncentráčník oblíbil za film Přežil jsem svou smrt (1960), a když na Jasného začala se spoluprací tlačit StB, ochránil ho. Druhý už jako šéf strany zaštítil Jasného nejvýznamnější opus Všichni dobří rodáci (1968). Jasný ale vzpomene také na rakouského kancléře Bruna Kreiského, …který mi dal na tři hrané filmy peníze.
Jasný je nepochybně dítětem štěstěny, býval ve správné chvíli na správném místě a uměl říct či udělat, co zapůsobilo. Právě film Až přijde kocour (1963) barrandovská schvalovací komise chtěla odmítnout jako kýč, ale Jasný měl ten den narozeniny a řekl si o dárek. Dostal ho.
Dokument o Karajanovi Impressionen über Herbert von Karajan (Dojmy z Herberta von Karajana, 1978) k dirigentovým sedmdesátinám mohl točit jen proto, že si Karajan jako zen-buddhista přál režiséra, který stejně jako on umí odcházet z těla. A Jasný byl připravený: Já jógu dělám už od doby, kdy jsem připravoval Touhu (1958) a ve Francii jsem si koupil francouzskou knížku a pak v Cannes jsem poznal veliké jogíny, filmové teoretiky indické, kteří mě naučili odcházet z těla a takové věci… Nechtěl (Karajan) jiného. Tak mně řekl, jestli umím odcházet z těla… říká, no jo, vy jste více fyzická jóga, ale zkoušel si mě, protože když máte odcházet z těla, nemůžete moc myslet a nesmíte mít strach.
Při natáčení pak Karajan na své jmeniny pozval Jasného na separé večeři a povídali si. …on si dal nejdřív trochu whisky, to on měl takovou zásadu, já jsem pil bílé… a řekl mi, Jasný, váš tatínek zahynul v Auschwitzu, vy jste byl v odboji, co si o mně myslíte, že jsem byl v nacistické partaji, v NSDAP? A já jsem říkal: Maestro, kolik Židů jste zachránil v Berlíně, když jste byl ředitelem Opery? On říkal: Hodně. Poslal jste někoho, nebo způsobil jeho smrt? Ne. Nikdy. A já říkám… Tak jste byl takovej nacista, jako já byl komunista.
S Karlem Kachyňou byl na začátku padesátých let v Číně (mj. Z čínského zápisníku, 1954, aj.) a vraceli přes Sibiř. …zjistil jsem, co se tam děje, ten teror… A jeli jsme v tom vlaku a Radim Drejsl, umělecký šéf a vynikající skladatel, my jsme byli kamarádi, tak jsme povídali a on říká: Já jsem pozvaný do Moskvy… a já jim řeknu, co si o tom myslím, co jsme zažili, co teď srovnáváme i na té zpáteční cestě, zablokované kamery, nic jsme nesměli točit, ani v Moskvě, nikde nic. Až nám to dali na hranicích. Tak to jsem si řekl, tak to teda ne. A ten Radim řekl: Já tam půjdu, já jim řeknu, co si o tom myslím. Já povídám: Neříkej jim to, oni tě zabijou. Oni ho zabili potom… To jsem změnil všecko a rozhodl jsem se, že nebudu dělat žádné propagační filmy komunistické a že budu dělat jenom lidské filmy, ale nebyl jsem pořád proti socialismu…
A jak se na svět dneska, po zákrutech, paradoxech a náhodách, které jej celý život provázejí? Pámbu je veliký, obrovský computer, ne fousatý pán. A právě Jasný byl asi jediným z těch šestadvaceti v seriálu uváděných tvůrců, který dostal režiséra Šulíka. To když natáčení náhle začal rušit mobil, Šulík nevydržel: To je tak, když děláš rozhovor s mystikem. To pak začínají vypnuté telefony pískat!