Zkus si to na malém městě. Kam politicky patří country?

Text písně Try That in a Small Town (Zkus si to na malém městě), která vše odstartovala, se pohybuje na hraně sebeparodie:

„Vynadáš policajtovi, plivneš mu do ksichtu. / Pošlapeš vlajku a zapálíš ji. / Jo, myslíš si, že jsi drsňák. / No, zkus si to na malém městě, / uvidíme, jak daleko to dotáhneš!“

Zpívá jí Jason Aldean, který v klipu poskakuje před soudní budovou v Columbii v Tennessee, v místě, jež má neslavnou minulost: v první půlce 20. století zde probíhaly mnohé rasové nepokoje i lynče.

Vše je to samozřejmě pečlivě vykalkulovaný projev současné mainstreamové nashvillské country. Brát Aldeana a celý přidružený proud country jako výraz „pravé Ameriky“ by bylo stejně naivní jako myslet si, že dnešní „gangsta rap“ je autentickou zprávou o tom, jak žijí Afroameričané, a nikoli jen zábavným, ale hlavně hyperbolickým divadýlkem.

Ostatně stejnou měrou, jako si Aldean písní získal lidi z konzervativní bubliny, dostalo se mu i výsměchu. Může totiž zpívat silácké řeči o malých městech, jak chce, ale nezmění fakt, že z žádného takového sám nepochází. Tak to ve velkém country byznysu dnešního Nashvillu chodí: milionáři s kytarami se ze svých vil snaží pochlebovat nejnižším předpokládaným pudům rurálnějších spoluobčanů.

Zároveň není pochyb, že s Try That in a Small Town získalo americké konzervativní hnutí další hymnu. Není to v případě country poprvé. Ostatně nejeden komentátor přirovnává Aldeanův hit k podobně laděné písni Okie from Muskogee (Oklahomák z Muskogee) zpěváka Merleho Haggarda. Tato skladba z roku 1969 ovšem při bližším zkoumání ukazuje na daleko komplikovanější historii překryvu politiky a country.

Na první pohled je Okie from Muskogee opravdu hodně podobný Aldeanovu aktuálnímu hitu: „V Muskogee nekouříme marihuanu, / neholdujem LSD tripům, / na hlavní ulici nepálíme povolávací rozkazy. / Rádi tu žijem správně a svobodně.“

Píseň inspirovala spoustu dalších skladeb a tehdejší republikánský prezident Richard Nixon poslal Haggardovi pochvalný dopis a později ho pozval zazpívat do Bílého domu. Docela úspěch na to, že byl Haggard bývalý trestanec, co seděl v San Quentinu, a Nixon zase prezident hrdě razící politiku „práva a pořádku“.

Dodnes se nicméně vedou spory, jak text Haggard vlastně myslel. Pochybnosti do toho vnesl sám autor: prý píseň napsal jako parodii. Okie from Muskogee neměl být vyjádřením jeho rozčílení nad kontrakulturou šedesátkové mládeže, ale naopak satirou na maloměšťáckou náturu. „Chlapče, jediné místo, kde nehulím trávu, je Muskogee,“ měl podle jedné apokryfní historky zahlásit Haggard. Jindy ale tentýž zpěvák přiznával, že byl prostě v roce 1969 „blbej jak necky“.

Jak to skutečně bylo, se už asi nedozvíme. Faktem ale je, že Haggardovo politické přesvědčení bylo daleko komplikovanější, než by jeho slavná píseň mohla naznačovat. Ostatně autor na ni chtěl vzápětí navázat skladbou Irma Jackson, v níž spílá světu za to, že nepřijímá jeho lásku k ženě jiné rasy. Haggardovi spolupracovníci se ale vyděsili a odradili ho od vydání písně s tím, že by mu poškodila reputaci. Haggard vyšel s Irmou Jackson na veřejnost až o několik let později, v roce 1972, a pochvalný dopis od Nixona za ni pochopitelně nedostal.

Pnutí mezi různými podobami jednoho hudebního žánru není nic nového. Britský hudební novinář Simon Reynolds rád mluví o takzvaném kyvadlovém pohybu, kterým se britská taneční scéna každých pár let přehoupne od temnějšího undergroundového zvuku k popovému optimismu a zase nazpátek. Jednotlivé proudy koexistují, ale vždy má nějaký navrch.

U country to tak bylo od nepaměti. Na jednom pólu byli muzikanti, kteří holdovali uhlazenému popovému stylu. Na tom druhém ti s daleko undergroundovějším, špinavějším soundem.

Vydání Haggardovy skladby se trefilo do komplikované éry, ve které nastupovala undergroundovější z těchto variant, nejčastěji přezdívaná „outlaw country“. Muzikanti jako Willie Nelson, Kris Kristofferson nebo Waylon Jennings se začali vymezovat vůči uhlazenému mainstreamovému zvuku, který vycházel z tehdejšího Nashvilllu, přičemž politické přesvědčení těchto muzikantů bylo také spíše kontrakulturní, levicové.

V osmdesátých letech smetla Spojené státy naopak konzervativní revoluce Ronalda Reagana a nové pravice a country opět zkonzervativněla. O dekádu později se potom „kyvadlo“ znovu zhouplo. A obdobně jako se tehdy ve sféře rocku vynořily kontrakulturní žánry jako grunge, v country se objevila spousta umělců vymezujících se vůči osmdesátkovému „establishmentovému“ zvuku – většinou jsou souhrnně označováni jako „alt country“.

Nejvýraznější zlom, kvůli němuž si dnes většina lidí spojuje country s konzervativní Amerikou, ale přišel až na přelomu tisíciletí. Útoky z 11. září 2001, válka v Iráku a konzervativní étos administrativy George Bushe mladšího vynesly do popředí banální nacionalistickou country hudebníků divoce mávajících americkou vlajkou.

Starší levicovější legendy zároveň nikam nezmizely. V médiích kolují například historky o konfliktech „outlaw country“ zpěváka Kristoffersona s „bushovskými“ country hudebníky. Jeden takový měl v roce 2003 v zákulisí Williemu Nelsonovi říct, ať si tentokrát na pódiu odpustí „levičácké kecy“. A Kristofferson, který kdysi sloužil v armádě jako pilot vrtulníku, za to mladíka hned zpražil: „Sloužil jsi někdy své vlasti? Odpověď zní: ne, nesloužil. Zabil jsi někdy jiného člověka? Hm? Vzal jsi někdy život jinému člověku a pak si nechal proplatit šek, který ti za to poslala tvoje vláda? Ne, to jsi neudělal. Tak drž hubu!“ Následně málem došlo k fyzické potyčce.

Většinou ovšem na těchto politických šarvátkách tratili právě hudebníci, kteří se bushovské politice vzpírali. V březnu 2003 se trojice vystupující pod názvem Dixie Chicks na koncertě v Londýně vymezila proti americké invazi do Iráku. Zpěvačky dokonce dodaly, že se stydí za to, že pocházejí z Texasu stejně jako prezident Bush. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat: rozhlasové stanice specializující se na country přestaly na protest skladby Dixie Chicks hrát, a zpěvačky čelily dokonce výhrůžkám násilím. Jejich kariéra se z toho nikdy úplně nevzpamatovala.

Není asi těžké odhadnout, který typ country se více hodí do krámu politice Donalda Trumpa. Bývalý prezident ostatně rád vychází na pódium za zvuku osmdesátkového hitu God Bless the USA zpěváka Leeho Greenwooda. Píseň z roku 1984 se už v roce 1988 stala součástí republikánské prezidentské kampaně, a během bushovských let se dokonce opětovně vyšplhala na přední příčky amerických hitparád.

„Stadionové country“ dominuje hitparádám i dnes, ale to neznamená, že by alternativnější, méně konzervativní proudy někam zmizely. Naopak, v uplynulé půldekádě zažívají určitou renesanci.

Mezi nejvýraznější tváře současné alternativní country patří zpěvák Jason Isbell. „V našem publiku je spousta bílých mužů, kteří se dnes cítí znevýhodnění. Ale kdyby naše hudba více zahrnovala i jiné než jejich příběhy, měli bychom větší zásah,“ řekl Isbell v roce 2021 britskému deníku Guardian. Mimo jiné proto prý vystupuje s afroamerickou country zpěvačkou Adiou Victoriovou.

Zpěvákem podobného střihu je Tyler Childers. Ten letos vydal skladbu In Your Love (Ve tvé lásce), která na první poslech zní jako běžná milostná píseň. Childers ji ale doprovodil velmi nečekaným klipem, který vypráví příběh dvou homosexuálních horníků v padesátých letech v Kentucky.

Je to ostrý kontrast vůči typu country, který razí Jason Aldean ve svém Try That in a Small Town. Aldean a ostatní konzervativní country zpěváci se rádi staví do role nebojácných bojovníků proti dominantnímu liberálnímu světu, co je chce převálcovat. Zkusil si ale Aldean a jemu podobní někdy na malém městě zazpívat citlivou píseň zkoumající homosexuální vztah?