Život se změnil v halucinaci. Režiséři Delépine a Kervern natočili satiru o internetu

Benoît Delépine: Touha vydat se na ostrov Mauricius, kde se Gustave narodil. Fascinuje nás totiž tamní pták dodo, dnes už vyhynulý. Dodo neměl žádné přirozené nepřátele, dokud na ostrov nedorazili Nizozemci se svými evropskými zvířaty. Pak bylo do padesáti let po něm. Dlouho jsme přemýšleli, jak jeho příběh použít. Až film o nekontrolované globalizaci nám poskytl příležitost. V době umělé inteligence je totiž takovým ptákem dodo člověk. Stejně jako dodo si i on myslí, že je králem světa, že ho žádný predátor neohrožuje. Jenže vymyslel umělou inteligenci, která je mnohem mocnější než on. Už teď vidíme náznaky naší budoucnosti. A myslíme si, že dopadneme hodně špatně.

Gustave Kervern: Rád bych dodal, že si osud doda beru velmi osobně. Když nás jednou pozvali na festival do Rotterdamu, odmítal jsem odpovídat na otázky nizozemských novinářů s tím, že jejich národ může za dodovo vyhynutí. Dokonce jsem se zvedl a z rozhovoru odešel. Pravda, to jsme ještě docela dost pili…

Kervern: Ještě než jsme o tomhle snímku vůbec začali uvažovat, často jsme si s Benoîtem volali a vyprávěli si, jak nás současný přetechnizovaný svět válcuje. Například já pořád nechápu, proč bych měl platit šedesát eur za mobilní tarif, když všude vidím reklamy na tarif za dvacet eur. Jenže kdykoli se dovolám svému operátorovi, nakonec mě přesvědčí, že můj tarif je nejlepší možný. Mám z toho nepříjemný pocit, že si ze mě utahují. Něco reklamovat, vyřídit si pojištění nebo bankovní služby mi zpravidla zabere celé odpoledne. Každý známe situaci, kdy musíme čekat na telefonu a poslouchat „zmáčkněte 1, zmáčkněte 2“. A navíc nikdy dopředu nevíte, jestli věc opravdu vyřídíte. Nejdříve se bojíte, že je něco špatně s vámi – než se začnete bavit s ostatními a dojde vám, že tohle zažil skoro každý.

Delépine: Každodenní život se vinou digitálních technologií změnil v nekončící halucinaci.

Delépine: Na těchto protestech se potkali, skamarádili a začali se navzájem podporovat. S digitálním monstrem se nemůžete utkat sami. Chtěli jsme zdůraznit potřebu solidarity ve světě, který se stává čím dál individualističtější a kde technologie lidi víc a víc izolují.

Kervern: Jedna z našich hereček, Corinne Masierová, se protestů žlutých vest sama zúčastnila a bylo to pro ni hodně důležité. To hnutí obnovilo její důvěru ve schopnost lidí něco změnit. Už ji unavovaly demonstrace, které nikam nevedly, cítila se na pokraji vyhoření. Být donem Quijotem a bojovat s větrnými mlýny je vyčerpávající. Žluté vesty jí zase vehnaly energii do žil. Ať už si o tom hnutí myslíte cokoli, lidi protestující na kruhových objezdech spolu začali mluvit, začali se poznávat. To je hodně důležité. Do té doby bydleli ve stejné čtvrti, ale nikdy se spolu nebavili. I náš film je o třech osamělých lidech, kteří se dlouho navzájem ignorovali, i když žili vedle sebe.

Kervern: Vždycky se nám líbil její velkohubý, suverénní přístup. Je to takový ženský Gérard Depardieu.

Delépine: Má s ním tedy společné hlavně herecké vlastnosti: svou instinktivní, živočišnou stránku. Zároveň je velmi precizní a přesná. Druhý hlavní představitel Denis Podalydès je zase takový francouzský Woody Allen: zranitelný, autentický, dojemný. Když jsme mu nabídli roli, řekl, že pro nás udělá cokoli. Pomohl nám uklidnit producenty a pořádně projekt rozjet. A třetí do party je ve filmu Blanche Gardinová. Je úžasná. Moc jsme nedoufali, že roli přijme, nabízet jí práci je stejně děsivé, jako bychom ji nabízeli Depardieuovi. A nejdřív nás taky odmítla, měla v plánu psát vlastní scénář. Tak jsme jí namluvili, že v našem filmu bude hrát krasavec Viggo Mortensen…

Kervern: Říkali jsme si, že když jde o náš desátý společný film, pokud tedy počítáme i jednu středometráž, mohli bychom v něm dát prostor pár lidem, které máme rádi. Akorát jsme zapomněli, že Michel nám už jednou muže se sebevražednými tendencemi hrál – ve filmu Prožitek blízké smrti. Teď to vypadá, že se chce zabít pokaždé, když s ním něco točíme!

Delépine: Jednu jeho píseň jsme použili už ve filmu Louise-Michel a dost se nám líbila. I v Delete History měl zaznít jen jeden jeho song, ale během střihu jsme začali poslouchat i jeho další hudbu a došlo nám, že se k filmu dokonale hodí. Asi půl roku před premiérou bohužel zemřel, z Delete History se tak stala i pocta jeho dílu. Daniel měl vážné psychické problémy. Často se chvěl, když zpíval, pokud se podíváte na videozáznam jeho koncertu, nejspíše vás to dojme i rozruší zároveň. Uměl taky velmi dobře kreslit, byl zástupce našeho oblíbeného raw art. Byl to takový Beatle na prozaku.

Delépine: Určitě ano. Předměstí nás vždycky fascinovala. Lid i kvůli ovzduší, dopravě a vůbec kvalitě života opouštějí centra velkých měst s představou, že žít na předměstí je něco jako žít na venkově. Akorát tam pak pokračují ve stylu života z centra: místo aby šli ven pod stromy, sedí na gauči a dívají se na seriály. Což je absurdní. Potom se rozčilují, kolik stojí benzín, a protestují proti tomu s navlečenou žlutou vestou.

Nechci se vychloubat, ale když jsem tehdy zjistil, že cena motorové nafty vystoupala nad jeden a půl eura za litr, bylo mi jasné, že budou problémy. Francouzům se radilo, ať žijí mimo městská centra, že je to levnější, ať se kvůli tomu klidně zadluží a pak jezdí na levnější diesel. A následně cena dieselu raketově vzrostla. Oškubali ty lidi jako doda. Není divu, že ti pak vytáhli do ulic, připadalo jim, že je se systémem něco špatně. V televizi vidíte více debat o fotbale než o důchodech, to je absurdní!

Kervern: Předměstí severofrancouzského Arrasu, kde jsme natáčeli, není špatné místo, je dokonce útulné a jeho obyvatelé si žijí celkem pohodlně. Jen spolu skoro nemluví. Vrátí se večer domů, dívají se na televizi, nevede se tam žádný komunitní život.

Delépine: Ti lid i na tom nejsou nutně špatně ekonomicky, spíš existenčně. Setkali jsme se třeba s příběhem chlapíka, který žil se ženou a dětmi v domku v Arrasu, pracoval ale v Paříži, trávil příliš mnoho času na cestách, domů se vracel každý den pozdě, vedl hloupý život pod velkým tlakem a po několika letech už nemohl dál a zabil se.

Kervern: Děti mají v těch domcích často vlastní pokoj, kde jsou věčně zavřené a hrají počítačové hry. Nás si vůbec nevšímaly. Žili jsme tam kvůli natáčení nějaký čas s místními, ale spousta z nich se navzájem poznala až díky nám.

Delépine: My dva jsme ale taky případ! Já normálně bydlím na venkově, jsem pořád na vzduchu, jezdím na kole, byť teda elektrickém. Ale když jsme se kvůli natáčení na chvíli přestěhovali na předměstí Arrasu, musel jsem si přiznat, že ty jejich kožené gauče jsou fakt pohodlné. A že velká domácí kina taky nejsou k zahození. Všichni u toho navíc pijí pivo, které si doma sami vaří. Takže za pár dní jsme už i my kašlali na nějaké stromy…

Kervern: Původně jsme zamýšleli, že se celý film bude odehrávat na telefonu. Ptali se nás, jak bychom to natočili, taky nám bylo řečeno, že by to bylo smrtelně nudné. Faktem ale je, že na mobilu jsme všichni a pořád, včetně seniorů. Je to nová závislost. I seriály vytvářejí závislost, jste uvízlí doma před televizí a jste šťastní, protože nemusíte ven. Máte svou pípu a domácí kino, vyjde to levně… Aspoň si to myslíte, než zjistíte, že si předplácíte několik kanálů najednou.

Delépine: Drahé je to hlavně mentálně. Šéfové Netflixu před časem prohlásili, že nyní už u diváků soupeří hlavně se spánkem. Není to šílené?

Kervern: Dříve jsme si u kafe povídali o filmech, teď se bavíme o seriálech. Pokud jste neviděli Papírový dům nebo Hru o trůny, jste rázem za outsidera. A na internetu zároveň všechno a všechny neustále hodnotíme: seriály, restaurace, taxíky, hodnocení dostanete od taxikáře i vy jako pasažér! Všichni skončíme ohodnocení a zkouknutí, jako ve škole.

Delépine: Neustálé vzájemné hodnocení je jen další způsob, jak v našich životech hledat chyby a snažit se je odstranit. Jenže není člověk z chyb složený? Nejsou pro nás chyby podstatné? Do školy se přece nikdo z nás vracet nechce. Ve škole se musíte přizpůsobit. Nepopírám, že člověk se musí naučit číst, psát a počítat, ale proč by měl akceptovat, že ho bude někdo známkovat do konce života? Až natáhne bačkory, řekne mu anděl: Tvůj život hodnotím jednou hvězdičkou!

Kervern: Lidi si už stěžovali, že toho máme ve scénáři moc. Ale to byl náš záměr, dostat do něj co nejvíce detailů.

Delépine: Zároveň používáme široké záběry, aby si ty detaily musel divák aktivně sám hledat.

Kervern: Jsem na výsledek hrdý, myslím, že je v něm všechno důležité. Naše postavy jsou zdecimované vlastním životním stylem, i ten film je tím přejetý, ale nějak se povedlo dodat mu určitou rovnováhu. Ani nevíme jak, asi to má co dělat s herci. Nikdy nevíte, jak vám film vyjde, děláme je pětadvacet let a vždycky je to dobrodružství. Ale tenhle film vyšel. A konec mě pokaždé dojme k slzám.

Delépine: Dělali jsme si rešerše, setkali se s nějakými hackery. Od nich víme, že i když ukládáme věci na virtuální cloud, pořád existuje místo, kde jsou fyzicky uložené a odkud je lze smazat, a že hodně těch míst je v Kalifornii. Proto se jedna z postav ve filmu vydá do San Franciska.

Kervern: Problém byl s názvy firem. Nemohli jsme například zmínit Apple.

Delépine: Velké značky jsou chráněné lépe než lidi. Nemohli jsme zmínit ani kalifornské město Cupertino, kde sídlí centrála Applu. To je, jako bychom nesměli mluvit o Clermont-Ferrand, protože tam sídlí Michelin!

Kervern: A masku Anonymous jsme ve filmu museli digitálně vybělit, protože na ni vlastní práva studio Warner Bros.

Delépine: Dokonce i symbol anarchie zprivatizovala nadnárodní společnost! Je s námi amen.

Kervern: Podle mě se už nelze vrátit do světa před digitálními technologiemi. Náš film kritizuje závislost na internetu, ale k jeho propagaci samozřejmě používáme Facebook i Instagram...

Delépine: Užívání internetu ovšem můžeme omezit. Na Zemi nás žije osm miliard, skoro každý má mobil, to znamená miliony dat poslaných za sekundu. Musíme se snažit nastavit pravidla, abychom to udrželi na uzdě.

Delépine: Chceme, aby se lidi smáli od začátku do konce. Smát se totiž můžete, jen pokud jste na tom ještě dobře. Snad se svět nestane natolik tragickým, ošklivým a temným místem, že už se mu nebudeme moci smát.

Kervern: Pokaždé, když děláme na filmu, říkáme si, že bychom měli natočit něco závažného, dramatického, protože s tím spíše vyhrajeme festivaly. Ale nakonec stejně neodoláme a zasypeme scénář vtipy.