Zítra bude určitě něco jinak. Salonní debata s islandskými spisovateli

Helgason: Myslím, že ve srovnání s ostatními zeměmi velmi významnou. Jinde se spisovatelé často uzavírají ve vlastním světě. Na Islandu ale hrají důležitou roli ve společenské i politické debatě. Média jim poskytují prostor a lidé jim naslouchají. Pokud se zrovna odehrává nějaká demonstrace, obvykle na ní mluví i někdo ze spisovatelů. Teď jsem sám promluvil na protestech proti korupci při privatizaci islandských bank.

Magnason: Zároveň mám pocit, že je tady na Islandu trochu složitější protestovat proti establishmentu, když už vám není třicet, ale skoro padesát. Protože jak jsme malá země, v jejím vedení jsou lidé, se kterými se znáte, se kterými jste chodili do školy. Proč bych šel demonstrovat proti současné premiérce, když mám její číslo uložené v mobilu a můžu jí prostě zavolat a zeptat se, proč má za ministra financí korupčníka.

Helgason: Současná premiérka Katrín Jakobsdóttirová navíc pochází z našeho světa, patřila k organizátorkám islandského literárního života. Její první funkční období jsem se proto držel zpátky, ale poslední dění kolem bank mi zase dalo svobodu ji kritizovat.

Björnsdóttirová: Spisovatelé mají na Islandu velmi silný hlas. Sama se coby novinářka snažím do televizních debat zvát i prozaiky nebo básníky, protože obvykle přinesou něco nečekaného, jiný pohled, než na jaký jsme zvyklí od politiků. A to, že se tu všichni známe, že jsme všichni nějak příbuzní, s tím se holt musíme vyrovnat. Musíme umět veřejně kritizovat i lidi, které známe osobně.

Eirová: Vyžaduje to udržovat hranici mezi veřejným a soukromým. Pro každého spisovatele, který chce mluvit do politických věcí, je to výzva.

Zároveň ale musím za sebe i své literární kolegy přiznat, že nám spisovatelům často chybí schopnost danou situaci dostatečně zanalyzovat. Schází nám to, co vy ve střední Evropě máte: intelektuální tradice. U nás mají spisovatelé blíž k bláznivcům, než že by dokázali vést intelektuální debatu třeba s ekonomy.

Žijeme v době sociální sítí a online debaty dnes zpravidla vycházejí z přesvědčení účastníků. Máte odvahu být pro něco, nebo proti něčemu. Ale takhle diskuse nevzniká. Právě vytváření prostoru pro skutečnou diskusi by podle mě mělo být nejdůležitějším úkolem spisovatelů.

Helgason: V každé zemi je třída intelektuálů: na univerzitách se shromažďují lidé, jejichž hlavní náplní je přemýšlet a psát knihy. U nás ale takových lidí moc není. Možná tady Andri se o něco podobného pokusil.

Magnason: V knize Dreamland, která se zabývá environmentálními tématy, jsem se snažil nezastávat pohodlné názory. Dostal jsem se až na hranu investigativní žurnalistiky, šlo mi o islandský i globální kontext. Byl to pokus převzít odpovědnost, posunout veřejnou agendu nejen v ekologických otázkách. Vzniklo kolem toho hnutí a podařilo se ovlivnit podobu některých islandských zákonů.

Myslím, že mnoho Islanďanů lze za intelektuály označit. Akademiky, některé spisovatele. Je ale příznačné, že islandština nemá pro intelektuála vlastní slovo, musíte si pomoct angličtinou. A navíc to nejde vyslovit, aniž by se jednalo o společenskou sebevraždu. Říct „já jsem intelektuál“ tady nejde bez určitého uzardění.

Björnsdóttirová: Souhlasím, že jedním z problémů islandské politické debaty je, že nám chybějí lidé schopní na věci nahlížet otevřeně. Do každé diskuse jdete s už přednastaveným přesvědčením a jen hledáte argumenty, které by toto přesvědčení potvrdily. Není zde mnoho takových, kteří skutečně hledají odpovědi, věnují tomu čas a úsilí – a pak teprve zaujmou stanovisko.

Sama dělám novinařinu přes dvacet let a čím déle se v ní pohybuju, tím více se snažím vyhýbat černobílému vidění světa. Svět není černobílý, je šedivý. V mládí chcete mermomocí najít univerzální pravdu, v mém věku ale už zjišťujete, že nic takového nejspíš neexistuje. I tak je samozřejmě nutné zůstat kritický a klást otázky. Avšak najednou vidíte, že cílem není nalezení pravdy, ale již proces jejího hledání.

Magnason: Ale není všechno na Islandu špatně. Po finanční krizi v roce 2008, která se naší země velmi výrazně dotkla, nastalo znenadání ve společnosti jakési prázdno. A to prázdno se ukázalo jako příležitost. Začala vznikat spousta sociálních, ekonomických a politických experimentů. Objevily se nápady, jak zlepšit naši demokracii. Začala vznikat nová ústava, která se stala symbolem zajímavých přístupů, jak kreativně proměnit stávající systém.

Příkladem budiž shromáždění tisíce zcela náhodně vybraných Islanďanů, kteří spolu měli diskutovat právě o tom, jak by se ústava měla změnit. Byl jsem tam sám vybrán a byl to úžasný zážitek. Nejsem žádný velký patriot, možná s výjimkou sledování fotbalu, ale v tom sportovním centru, kde se těch tisíc lidí potkalo, jsem se cítil opravdu hrdý, že jsem Islanďan. Vedle mě seděly osmnáctiletá holka z východu země, která pracuje v rybí továrně, a pětapadesátiletá sociální pracovnice. Byla to krásná připomínka toho, co demokracie opravdu znamená.

Jiná věc je, že dnes diskutujeme, zda má vůbec cenu novou ústavu implementovat.

Eirová: Po krizi to byla úplně nová situace, možnost znovu vystavět celý veřejný prostor. Jenže nám někdo tu kreativní energii zase vzal. Nevím kdo. Možná za to může kapitalismus, těžko říct.

Björnsdóttirová: Vlna optimismu a idealismu, která měla zrodit novou ústavu, narazila na limity reálné politiky. Politikům se prostě nezamlouvala představa, že by ústavu státu vytvořili lidé zespodu. A my jsme coby aktivní občané nebyli dost důvtipní, abychom v tomhle politiky přelstili a přetlačili. Byl to klasický střet mezi idealismem a politikou, kde idealismus zkrátka obvykle nevyhrává.

Helgason: Před krizí měli lidé často strach se veřejně vyjadřovat, kontrolovali se, drželi se zpátky. Pozitivním aspektem recese, která byla jinak v mnohém devastující, bylo, že se najednou zdálo, že hlas k dění ve společnosti může mít každý, lidé se přestali bát. Přes noc se na Islandu zrodila bobtnající demokratická hnutí, společnost byla prostoupena optimismem.

Jenže pak jsme narazili na zeď establishmentu. Referendem se měli vybrat členové komise, která novou ústavu dokončí, ale lidé u moci se postavili proti, jeden soudce nejvyššího soudu podal dokonce proti výsledku referenda žalobu, vše se zastavilo. Musela se najít jiná cesta, jak komisi ustavit. A objevovaly se další a další překážky. Islanďany situace unavila a ve volbách čtyři roky po krizi si zvolili tytéž politiky, kteří zemi do krize předtím dovedli.

Björnsdóttirová: Na druhou stranu pořád můžeme říct, že se na Islandu ani v této kocovině nedostává hlasu pravicovým populistům. Na rozdíl od skandinávských zemí, které jsou nám v mnohém podobné, nemáme v parlamentu otevřeně rasistickou, autoritářskou nebo nacionalistickou stranu, což je dobré znamení.

Helgason: A ještě něco zůstalo. Když se v roce 2016 ukázalo, že byl náš premiér zapletený do kauzy Panama Papers, že danil v daňovém ráji, lidé vyšli do ulic a během jediného dne byl donucen rezignovat. Nic takového se nikdy dříve na Islandu nestalo. Krize nás naučila, jak se máme organizovat a že nemáme tolerovat rozmazlené a zkorumpované politiky.

Björnsdóttirová: To je asi světlá stránka toho, že je nás velmi málo a že jsme všichni buď příbuzní, nebo spolužáci: islandská společnost je velmi dynamická, politické či ekonomické změny se tu dějí rychle. Na druhou stranu ze stejného důvodu asi není úplně lehké být na Islandu imigrantem. Vždy se cítíte trochu vyloučení, do některých sfér společnosti neproniknete. Pokud jste z Polska nebo z Keni, je pro vás těžké vybudovat si tu zázemí. Jinak jsme ale skutečně liberální a progresivní společnost.

Magnason: Island je takový sociální experiment. Žijete s tři sta tisíci lidmi na ostrově a čekáte, co se stane. Další věc je, že mluvíme vlastním jazykem. Kdybychom mluvili dánsky, anglicky nebo německy, tak by se náš lidský a kulturní potenciál rozplynul v hlavním městě daného jazyka. Island by zůstal venkovem. Island je zajímavé místo, protože máme svůj jazyk, svou identitu a svůj ostrov. Je to specifická situace. Třeba pro to, aby se z Islanďanů stali komunisté, musí někdo Lenina přeložit do islandštiny a stát se prvním islandským komunistou. Lze u nás dohledat prvního člověka, který mluvil o privatizaci bank, i prvního člověka, který použil slovo znárodnění. Většinou pak tedy přijdete na to, že to byli bratři.

Björnsdóttirová: Nebo dokonce stejná osoba.

Magnason: Přitom nejde jen o kopírování věcí ze světa, vždy i díky jazyku čerpáte z islandské historie a kontextu. Vzniká něco nového. To je pro spisovatele skvělá příležitost. Vidíte jasně struktury těch věcí. Takže možná ona zmíněná analýza není zase tak důležitá.

Eirová: Já mám právě dojem, že spisovatelé u nás málo tvoří nové věci a častěji jen popisují, co už tu je, jenom to dochucují. To mě trápí: nedostatečná tvůrčí síla, že jsme jako spisovatelé rezignovali na vytváření úplně nových způsobů komunikace.

Björnsdóttirová: Podle mě už psaním v islandštině tvoříte národ. Bez spisovatelů by islandský národ nebyl. Kdybychom si přestali představovat věci v islandštině, nacházet slova, dávat je na papír, islandština by sice ještě nějakou dobu existovala, ale nakonec by zanikla. Udržet náš jazyk naživu považuju za jednu z nejdůležitějších bitev, které teď vedeme.

Magnason: Tady je to nastavené tak, že pokud uspějete v zahraničí, ale neuspějete na Islandu, tak jste neuspěli.

Mám kamaráda, který se stal úspěšným ředitelem velkého německého divadla – a kdosi mu na to tady řekl, že je tím pádem téměř, ale jen téměř připravený ujmout se islandského Národního divadla. Přestože už měl zkušenost s komunikací s osmdesátimilionovou společností!

Hezký příklad je i spisovatel Ólafur Jóhann Ólafsson, který byl mimo jiné ředitelem ve firmě Sony. Údajně se ve svém privátním letadle rozplakal poté, co mu sice otiskli nadšenou recenzi v New York Times, ale zároveň příšernou recenzi v našem týdeníku Helgarpósturinn, což znamenalo, že neuspěl doma.

Mnoho Islanďanů má dobrou práci v Británii, Americe, je tam lepší klima, stabilnější příjmy. Ale zdá se, že je skoro pravidlem, že když je jejich dětem deset nebo dvanáct let, začnou se obávat, že se jejich potomci ztratí v tamní nicotě. Pocítí nutnost jim vštípit islandskou kulturu. Nejde o nacionalismus, spíš o identitu. Je to skoro jako být Žid.

Helgason: Je to velmi silná kultura, je těžké z ní utéct. V mládí jsem v New Yorku či Paříži strávil deset let, měl jsem pocit, že si musím rozšířit obzory. Island byl tehdy od všeho izolovaný, ještě nebyl internet. Ale věci mi v zahraničí časem zevšedněly. A taky se nikdy úplně nedostanete do cizího jazyka. Nestanete se Američanem nebo Francouzem.

Často vzpomínám na setkání s islandským malířem Erróem, který celý život žije v Paříži. Potkal jsem ho jako mladík, jemu už bylo přes šedesát. Na Island se nikdy nevrátil. A mně ho najednou bylo líto. Je to velmi úspěšný malíř, ale nemá svou zemi, domov. Žije bezduchý život. Uvízl někde mezi Islandem a Francií. Nechtěl jsem dopadnout jako on.

Björnsdóttirová: V islandštině máme slovo, které vystihuje, když jste zkušený, vzdělaný; doslova to ale znamená, že jste „vyplul“. Že jste se dostal pryč z Islandu. Na druhou stranu máme taky téměř stejné slovo pro domov a pro svět. Což hezky dokládá onen tragický vztah, který se zbytkem světa máme.

Magnason: Podobné slovo jako pro domov máme ale i pro to být hloupý.

Helgason: Nejkrásnější místo na Islandu je letiště, protože tam jsou všichni šťastní. Lidé utíkající ze země, co nenávidí, i lidé vracející se do země, kterou milují.

Eirová: Byla jsem pryč deset let a nikdy jsem nezapochybovala, že se vrátím. V zahraničí jsem občas měla dojem, že se dusím, že jsem izolovaná v nějaké jedné bublině lidí od umění. Tady na Islandu lze pořád patřit kamkoli. Musím ale říct, že jak se blížím ke svým padesátinám, mám poprvé pocit, že jsem své poslání na Islandu už naplnila. Že se můžu zase vydat pryč.

Helgason: Moje děti dospěly, nevím, jestli zde zůstanu navždy. Občas mám dojem, že jsem ve vlastní zemi taky jenom host. Když přijel známý švýcarský malíř Dieter Roth v roce 1959 poprvé do Reykjavíku, prohlásil: Tohle není město, to je kempink. Je to, jako kdyby to tu postavili jen na pár měsíců. Tohle je stav, ve kterém se nachází Island – dočasnost.

Björnsdóttirová: Klidně by mohla zítra přijít velká bouře a všechno odfouknout.

Helgason: Nebo zemětřesení, erupce sopky.

Magnason: I to je zvláštnost islandské společnosti. Máme vštípenou nejistotu z toho, jak dlouho zde vydržíme. Obavu, že se věci brzy dramaticky změní. V Norsku lidé vědí, že za tři roky druhý týden v lednu zase vyrazí na běžky. U nás nevíme, co bude zítra. Respektive víme, že zítra bude něco určitě jinak.

Ekonomicky jsme začali růst během 20. století. První světová válka přinesla propad. Sotva jsme se z toho dostali, udeřila velká hospodářská krize. Přesto se Island nadále modernizoval, životní podmínky se zlepšovaly. Generace mého dědy žila na venkově, najednou si lidé mohli dovolit mít třeba deset dětí. Na statcích různě po ostrově žila spousta mladých, krásných, zdravých, zamilovaných lidí – a najednou bum, všichni odešli do měst, i s provinilým pocitem zrady.

Mimochodem islandská politika si v sobě tento sentiment vůči venkovu nese dodnes. Pocit viny nám dokonce zabránil ve výstavbě prosperujícího hlavního města, protože jsme všichni tak trochu proti němu. Jsme společností imigrantů v rámci Islandu. I jako obyvatelé Reykjavíku se identifikujeme s úplně odlišnými kouty ostrova. Identita mé rodiny pochází z jeho severovýchodního konce. Identifikujeme se s tím místem, protože se tam narodil můj děda, a přestože já tam strávil dohromady tak týden. Ta identita přežila tři generace.

Po druhé světové válce přišly další vlny prosperity a další krize, chvilku jsme chytali sledě, potom tresky, pak jsme objevili internet, poté finanční spekulace – a všechno nějak nedopadlo. Naposledy jsme vsadili na turismus, jenže přišel covid. Jsme taková manicko-depresivní ekonomika. A teď v tom žijte…

Björnsdóttirová: Možná proto se ale v tom zahraničí, kde je všechno předvídatelné, tak nudíme a rádi se vracíme domů.

Eirová: Ze všech změn a megalomanských plánů, které selžou, jsme unavení a vyhořelí. I můj děda přišel do Reykjavíku z venkova, vydával tu první deník. O vše se musel starat sám, i o ilustrace. Byl jedním z těch, kdo z ničeho vytvořili islandský veřejný prostor. Stálo ho to strašně moc.

A taky proto jsem já, a předpokládám, že to tak má hodně lidí od kultury, byla vychovávána, že když se v centru Reykjavíku děje nějaká kulturní událost, prostě musíte jít. Musíte chodit i na věci, které vás vůbec nezajímají, protože jinak islandská kultura nepřežije. To je hrozný tlak.

Helgason: Snažím se tomu bránit. Covid mi pomohl si to uvědomit. Šlo vlastně o docela příjemné dva roky, protože jste najednou mohli zůstat doma.

Eirová: A ukázalo se, že to kultura přežila. Možná to nejsme my spisovatelé, na nichž islandská kultura leží. Možná to je anachronismus, možná jsme už mimo.

Magnason: Nás Islanďanů je velmi málo, ale málokdy se srovnáváme s kulturami podobných rozměrů a založení. Máme dvě velká divadla, každé se třemi nebo čtyřmi scénami, které jsou pod neustálým tlakem, že musí produkovat věci srovnatelné s tím, co se hraje na Broadwayi či West Endu. Podobně v hudbě: musíme mít vlastní punkové kapely, jazzové kapely, klasický jazz, alternativní jazz, fusion jazz, west coast jazz, east coast jazz.

Kdysi se moje divadelní hra hrála na předměstí Detroitu, v jediném tamním divadle. Bylo to příšerně amatérské. A to předměstí bylo na počet obyvatel několikanásobně větší než Island.

Helgason: V tom je ale rozdíl! Předměstí to zvládne, za národ musíte převzít odpovědnost a investovat do něj trochu energie. Když mi na Islandu vyšla první kniha, zeptal jsem se, kolik by se jí asi mělo prodat, aby to byl úspěch; řekli mi, že dva tisíce. Pak jsem začal vydávat knihy v Německu, kde žije osmdesát milionů lidí, a položil jsem tam stejnou otázku a dostal stejnou odpověď: úspěch budou dva tisíce prodaných výtisků. Pak jsem vydal knihu v USA, kde žije přes tři sta milionů lidí – a opět dostal tutéž odpověď. Ty dva tisíce lidí udržují kulturu naživu. Na Islandu to ovšem znamená, že se nás poměrově musí snažit o dost víc.

Björnsdóttirová: Coby povoláním novinářka jsem celý život vydávala literaturu faktu. Teprve před pěti lety jsem začala psát prózu. Zvažovala jsem tehdy, jestli to má smysl. Mou knihu si koupí možná sto lidí, myslela jsem si, padesát ji dočte do konce, dvaceti se bude líbit a něco v nich zanechá. A pak jsem si řekla, že mi těch dvacet lidí přijde jako dostatečně dobrý důvod.

Eirová: Věřím v proces psaní, ve zrod vlastního pohledu, v komunikaci s ostatními, v narušení obvyklých narativů, abyste mohl upřímně sdělit, co máte na srdci. Při psaní máte čas, abyste si rozmysleli, co řeknete. Moc si to užívám, protože si dovoluju psát hravě. Je to dobrý způsob, jak se odreagovat od zuřivého dění ve společnosti: začít si hrát.

Magnason: Já byl hlavně ovlivněný ostatními knihami a spisovateli a prostě jsem měl potřebu udělat něco podobného. Pak ale narazíte na náklady, které vás napsání knihy stojí. Pokaždé musím sebe a svůj čas „prodat“ něčemu, co má silný důvod. Jako že svět potřebuje dobrou dětskou knížku nebo že naše planeta potřebuje zachránit.

Pevně věřím v sílu literatury, ve význam psaní a taky v občanskou povinnost, která spočívá v tom, že jsme tady a teď a možná máme vypravěčský talent.

Důvodem k psaní ostatně může být i samo umění, vynalezení vlastní umělecké formy. Nejde jen o to říkat důležité věci, ale vplést je do umění. A silným argumentem je samozřejmě jazyk, islandština.

Helgason: Já za mlada žádné knihy nečetl, jen noviny. Na střední škole jsem se vzbouřil, když nás nutili psát na stroji. K čemu mi to bude? Zajímalo mě spíš vizuální umění. Nemyslel jsem si, že se stanu spisovatelem, ale postupně jsem se k tomu dostal. Pro mě je to teď víc fyzická záležitost. Jsou ve mně nápady, které potřebuju dostat ven, abych uvolnil místo pro nové.

Björnsdóttirová: Taky máte příležitost vytvořit vlastní svět a vztahy mezi lidmi a silami, které v něm působí. Je to návykové.

Eirová: V rádiu či televizi běžela kdysi reklama na kurz tvůrčího psaní, který vedla autorka kriminálních příběhů. Tvrdila, že radost ze psaní spočívá v tvorbě vlastního světa. Že jste jako bůh, rozhodujete o všem.

Zdálo se mi to divné, ale potom jsem si uvědomila, že asi taky nejsem skromná a chci být bohem. Nikdo z nás spisovatelů není skromný, všichni jsme megalomani. Zároveň vám to ale nakonec vzniká pod rukama trochu samo a dojde vám, že o ničem vlastně nerozhodujete.

Takže pokud chcete mít ve všem pořádek, musíte si asi najít jinou práci.