Zdroje jsou. Esej Daniela Prokopa z jeho nové knížky Slepé skvrny

V řadě lidí tohle shrnutí probudí defétismus, pocit, že sociální či alespoň dobře fungující stát už není možný, protože pro něj chybí zdroje. Zdroje ale – řečeno legendárním výrokem Vladimíra Špidly – jsou. Jen ne v místech, kam jsme zvyklí se dívat.

Když se mluví o šetření a rozhazovačnosti, často se v Česku debata zastaví u sociálního systému a dávek. Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová si vysloužila za svou domnělou rozhazovačnost přízvisko Venezuela. Maláčové lze jistě mnohé vyčítat, ale pravda je taková, že dávky v hmotné nouzi jsou nejnižší za posledních sedm let, a při započítání inflace jsou dokonce možná na ještě dlouhodobějším minimu. Přídavky na děti dnes dostává asi 280 tisíc rodin, před deseti lety to bylo přes 650 tisíc rodin a dávali jsme na ně výrazně víc peněz…

Celkově patříme v rámci Evropské unie mezi státy s nižšími sociálním výdaji vzhledem k HDP. Vládní výdaje mimo sociální oblast jsou naproti tomu na průměru EU – šetříme právě na sociálním systému. Kde jinde tedy hledat zdroje a možnosti jak ušetřit?

První odpověď leží v populární ekonomické poučce, která říká, že není obědů zdarma. S pomocí této trochu banální myšlenky kritizovala pravicová opozice nápad zavést obědy zdarma pro děti ve školkách. Ano, všechno, co je hrazené z veřejných zdrojů, skutečně zaplatíme na daních. Ale banalita se stává zajímavou, když ji vezmeme doslova – ani absence obědů zdarma nemusí být zdarma.

Výzkumy amerického ekonoma Jamese Heckmana ukazují, že každý dolar investovaný do účasti sociálně vyloučených dětí v kvalitním předškolním vzdělávání se může během jejich života státu vrátit sedmkrát až desetkrát. A náklady na obědy, pomůcky či dopravu jsou jedním z důvodů, proč tyto děti do školky nechodí. Když ušetříme jednu až dvě miliardy na obědech a projeví se to v jejich neúčasti, bude nás to dost možná stát mnohem víc v podobě vzdělávacích problémů, nezaměstnanosti, kriminality a zdravotních potíží.

A neplatí to jen pro obědy a malé děti. Česko se potýká s nárůstem takzvaných early leavers – lidí, kteří ukončí vzdělávání bez absolvování jakékoli střední školy. Jejich počet roste zejména v Karlovarském a Ústeckém kraji, kde jich je podle odhadů okolo 17 %. Na jejich odchodu ze vzdělávání zdánlivě ušetříme – patří mezi ty, kterým by se vzdělávací instituce musely dál speciálně věnovat. V dospělosti ale pak mají výrazně nižší uplatnitelnost. I mezi obyvateli sociálně ohrožených lokalit a jejich okolí pracovní aktivita výrazněji závisí na tom, zda máte aspoň učňák, než na etnicitě. Existující odhady vyčíslují náklady na řešení nezaměstnanosti, sociální dávky a snížení odvodů na řádově miliony korun za život každého jedince, který střední školu nedokončí.

Vědci Lochner a Moretti navíc ukázali, že když některé americké státy zvýšily nároky na povinné střední vzdělání, klesla v dané generaci v budoucnosti kriminalita a míra věznění. Zvýšení počtu mužů v produktivním věku se střední školou o pouhé jedno procento ušetří asi 1,4 miliardy dolarů ročně jen na nákladech věznění a ukradeném a zničeném majetku.

A lze pokračovat: odhady ekonomů IDEA mluví o tom, že vyšší investice do kvality učitelů a vzdělanosti mohou v horizontu desítek let výrazně zvýšit české HDP. A cost-benefit analýza brněnského programu zabydlování rodin Housing First naznačuje, že ten byl finančně mírně pozitivní hlavně proto, že ušetřil výjezdy zdravotníků a náklady na náhradní ústavní péči dětí, jež se mohly vrátit do rodin.

Neřešení problémů, které mají velké odložené náklady, také zaplatí daňoví poplatníci, jen v budoucnosti. Ano, efektivitu opatření je třeba zkoumat: třeba předškolní výchova pomáhá, jen když je včasná a kvalitní. Problémem české politiky ale je, že na to rezignuje: zaměřuje se na krátkodobé výdaje v rámci jednoho resortu a před dlouhodobými dopady neefektivní sociální a vzdělávací politiky zavírá oči.

Na co tedy dáváme nadbytek peněz, když ne na vzdělávání a efektivní pomoc v sociálním systému? Na podporu spoření a daňové slevy s nejasným prospěchem, na dotace a na různé neefektivní formy institucionalizace.

Z dat finanční a sociální správy lze odhadovat, že okolo sedmi miliard jde ročně na dvě kontraproduktivní slevy na daních: na slevu na nepracující manželku a na úroky z hypotéky.

Kvůli té první matky při návratu do práce čelí demotivačnímu zdanění. Spolu s místy nedostupnou předškolní péčí to vede k odkladu tohoto návratu, byť třeba jen částečného. To má dopady v nižší zaměstnanosti a odvodech, ale i v dlouhodobém snížení mezd žen a v důsledku ve vyšší chudobě řady rodin. Produktivita slevy na úrocích z hypotéky je také pochybná. Podporuje vlastnické bydlení na trhu, kterému zoufale chybí to nájemní. Navíc jsou tyto slevy selektivní – v jednom případě na ně dosáhnou jen sezdaní, v druhém putuje zejména k vyšší a střední třídě. Nebylo by lepší tyto peníze ušetřit, případně místo výjimek snížit zdanění práce, aby člověk s minimální mzdou neplatil na dani 900 korun?

Zhruba 19 miliard ročně stojí stát podpora třetího pilíře důchodového systému, kde je hlavním smyslem zhodnocení peněz díky výnosům fondů. Tyto výnosy jsou však velmi malé – nejenže nepokryjí inflaci, ale velkou část z nich seberou poplatky, které vláda bankám dovolila zvýšit na luxusních 0,8 %, možná i proto, aby nebylo moc zlé krve ze zrušení ještě nesmyslněji nastaveného druhého pilíře.

Lidé se zabezpečí na důchod a naučí se šetřit, namítnete. U třetího pilíře ale není vynucená měsíční výplata po dosažení důchodového věku. A vinou minimální ziskovosti a poplatků není velký rozdíl od toho, nechat si peníze na účtu. S nadsázkou řečeno: stát vybírá od lidí 19 miliard korun, aby mohl těm, kteří si to mohou dovolit, zaplatit 230 Kč měsíčně za to, že si (často v rámci jedné banky) přesunou peníze z jedné hromádky na druhou.

Další zhruba čtyři miliardy jdou na podporu stavebního spoření. To je podobný případ – až na to, že je krátkodobé, zcela v něm chybí účel a některé banky si berou vstupní poplatek na úrovni zhruba roční státní podpory.

Celkově je státní podpora třetího pilíře a stavebního spoření srovnatelný transfer jako všechny dávky v hmotné nouzi, podpora v nezaměstnanosti, přídavky na děti, příspěvky na bydlení a porodné dohromady. Jde lidem, kteří by jinak mohli spořit i investovat s větší návratností, a zčásti bankám – ale na rozdíl od dávek jej nijak nezpochybňujeme.

Další ztráty leží v neschopnosti sociálního systému pomáhat včas a v přehnané institucionalizaci. Řadě samoživitelek by po rozpadu rodiny dávka v mimořádné okamžité pomoci umožnila splatit nájemní kauci a udržet se v nájemním bydlení. My jsme ale při jejím přidělování přísní a pomalí, a tak část těchto matek končí v azylových domech, což pak stát stojí okolo 25 tisíc měsíčně, tedy násobně víc.

Okolo 11 miliard ročně dáváme na ústavní a náhradní péči, z toho asi pět miliard jde na provoz ústavů pro děti, včetně kojeneckých (v zahraničí obvykle už zrušených). „Pobyt“ v nich stojí daňové poplatníky 800 až 900 tisíc na dítě na rok. Pěstounská péče vyjde na polovinu. Prevence a podpora původních rodin, aby v nich děti zůstávaly, je řádově levnější. Na tom však šetříme a hádáme se o každou miliardu mířící do sociálních služeb.

A pak je tu šedá ekonomika. Existují studie, podle nichž se v ní v Česku ročně ztratí až 500 miliard. To číslo by asi šlo rozporovat. Z výzkumu Medianu pro A2 lze nicméně odhadovat, že jen exekuce a nevýhodnost legálně v nich pracovat v minulých letech vytlačily do šedé ekonomiky přinejmenším 200 tisíc Čechů. Stát tak může na jejich daních a odvodech tratit miliardy až nižší desítky miliard ročně. Na neodvedeném DPH ztrácíme po dle některých odhadů okolo 50 miliard. Jakkoli je nutno brát podobná čísla kriticky, nedávná studie firem Ernst & Young a Mastercard odhaduje, že potlačením těchto a dalších druhů šedé ekonomiky by český stát mohl získat přes 100 miliard.

Je samozřejmě iluzorní domnívat se, že všechny tyto daně jde získat – ale jedná se o částky řádově vyšší, než co lze ušetřit na potlačování zneužívání dávek. Musíme se tak bavit o tom, jak systém exekucí a přílišného zdanění práce změnit, aby se odchody do šedé ekonomiky omezily.

A to nemluvíme o únicích zisků korporací do daňových rájů, na nichž Česko ztrácí podle různých odhadů 6–57 miliard ročně.

A potom je tu ještě jeden zdroj. Česko dává každý rok na podporu podniků okolo 100 miliard korun. Velká část z toho jde do energetiky (včetně „solárů“) a dopravcům. Samozřejmě, ne všechny tyto výdaje jsou zbytečné, některé mají svou funkci. Celkově jde nicméně tímto směrem asi 6 % veřejných výdajů a Česko je tu v rámci EU na rozdíl od sociálního systému výrazně nad průměrem. Tak velká suma by si minimálně zasloužila audit.

Když zmíněné položky sečteme, dostáváme se k obrovské sumě, kterou stát vydává či ztrácí způsobem, o němž víme, že je neefektivní, případně se jeho efektivita nijak nezkoumá. Ne všechny tyto peníze lze v krátkodobém horizontu získat, ale vláda, která by se odhodlala do těchto věcí výrazněji sáhnout, by 40 miliard chybějících ve školství sehnat dokázala. Jenže to by musela jít proti silnějším hráčům, než jsou chudé pracující rodiny a děti, které nemají kde bydlet. Takže místo toho udržujeme vysoké zdanění práce a symbolicky šetříme na těch, kterým jsme vymysleli krásné pojmenování „spoluobčané“ (rozuměj: nejsou zcela občany). Předaněnou nižší střední třídu tím uklidníme a té střední a vyšší rozdáme slevy a příspěvky ke spoření. Pár let to určitě fungovat bude, cesta k prosperitě tudy ale nevede.

Upravená kapitola z knihy sociologa Daniela Prokopa (1984) Slepé skvrny. O chudobě, vzdělávání, populismu a dalších výzvách české společnosti, která právě vychází v nakladatelství Host. Knížka vznikla rozpracováním textů ze salonního cyklu Úvod do praktické sociologie, oceněného Novinářskou cenou.

S autorem se můžete setkat na salonní diskusi Co se děje na periferii? aneb Na okraji pozornosti – ve středu 29. ledna od 18 hodin v pražském Domě čtení.