Článek
Nedávnou úvahu Calamity Jane (Salon z 19. 11.) ale nemůžu s pobavením přejít jako jiné jeho jedovatosti. Měl jsem pocit, že se autor tentokrát buď zbláznil, nebo se rozvádí, nebo ho postihla jiná katastrofa, která z Pavlů dělá Šavly a z ateistů pánbíčkáře. Použil nejlevnější podrazáckou metodu: z Václava Cílka nejdřív s odkazem na média vyrobil filosofa a pak ho za tu proměnu setřel a jemu i Miroslavu Bártovi a Vlastimilu Vondruškovi podsunul, co nedělají: že „straší lidi kolapsem“.
Byl jsem u toho, když Bárta prásknul telefonem a ulevil si, že Zeman má asi s těmi novináři pravdu: „Pořád vykládám, že nejde o kolaps, ale o změnu, a ti blbci zase melou, že Bárta předpovídá kolaps!“ A Cílek? „Nějaký úplný konec fyzického světa je velmi nepravděpodobný. Dochází k němu doopravdy výjimečně. To štěstí mít nebudeme, my si jenom odpracujeme to, co jsme si nadrobili,“ píše ve sborníku Tři svíce za budoucnost.
Pokud by někoho napadlo, že jsem podjatý, protože jsem Cílkův kamarád a nakladatel, prohlašuji, že za blízkého kamaráda považuji i Švece a jindy a o jiném si s ním rozumím. A nejsme u soudu, nýbrž v debatě.
Aktuálně doporučuji Švecovi sborník dvaceti autorů Povaha změny. Ten si pozorně přečetl Štěpán Kučera (viz Políbit hybridní svět Václava Cílka v Salonu z 26. 11.). Polemizuje věcně a Cílka nachytává na protimluvech.
Jen k jeho poslední ošidné větě o zpronevěřování se vědeckému bádání mám poznámku. Úvahy vědců o změnách vycházejí z jejich vědeckých poznatků, ale také z jejich lidské zkušenosti a povah. Překračují hranice svých oborů a vstupují do jiného žánru: říkají nepříjemné věci, kladou protivné otázky. To je politicky nejvýznamnější evropská tradice zrozená z pocitu odpovědnosti jednoho tlustého plešatého Řeka, který prý i dost chlastal, nepohodlného Sókrata.
Ale zpět ke Švecově ironické piruetě. V předmluvě Povahy změny je citován Winston Churchill, co říkal o britských politicích v předvečer války: „Záliba v příjemně znějících banalitách, odmítání pohlédnout do tváře nepříjemným skutečnostem, touha po popularitě a volebním úspěchu bez ohledu na životně důležité zájmy státu, nefalšovaná láska k míru a politováníhodná víra, že láska může být jediným jeho základem... naprosté podléhání pocitům nemajícím nic společného se skutečností.“
Zdenko Pavelka
Evropa v minulých staletích nevítězila hodnotami svobody, solidarity a vědomím, že všechny děti jsou důležité stejně, jak píše Švec. Vítězila schopností inkluze, expanzí spojenou s vybíjením domorodců a technologiemi. K těm hodnotám se brodila krví – i vlastní. Švecova představa o Evropě, která to s radikálním islámem vyhraje vědomím hodnot, je stejně naivní, jako byla víra evropských politiků, že se s panem Hitlerem dohodnou. Ano, jsme teď trochu jinde, ale pokrokem se to nazvat nedá.
